Domů
no flash

učitel

(věčný) žák
Již světoznámý český antropolog a lékař Aleš Hrdlička (1869-1943) definoval Tři všeobecné zákony šíření lidstva:
  • -ve směru nejmenšího odporudnes: cestování letecky, lodí nebo na SUPER last minute, nejlépe z nějakého slevomatu Úžasný
  • -ve směru největších slibností, zvláště co se týká potravy a podnebí
    ... jasně: bufetová strava, nejlépe all inclusive, mořský vánek, koupačka, pro někoho krásná děvčata, pro jiné…?
  • -tlakem vnitřním neb silou zezadu hladem, epidemií, tlakem svých či jiných lidí … zkrátka - konečně bez manžela/ky!
I přes zřetelný vývojový posun jsme stále spjati s živočišnou říší, od níž jsme se odloučili jen naším osobitým historickým vývojem… již Neandrtálci žili na otevřených tábořištích, v jeskyních i pod útesy skal - nežijeme na našich cestách vlastně podobně? Jen útulek je trochu luxusnější, maso a krev z mamuta nahradil steak a víno či něco ostřejšího, vyhledáváme krajinu divokou našemu srdci, bez střelky na kompasu, sever se na krátko promění v jih… ale potřeby zůstávají. Krásné cestování do oblastí nejlákavějších slibností Vám přeje Miroslav Hrdlička
Cestovní kancelář ToulkyEvropou.cz, RNDr.Miroslav Hrdlička, telefon: 739356390
Dárkový poukaz
Měšťanský dům U zlaté lodi

Kontakt


CK Toulky Evropou.cz
Měšťanský dům U zlaté lodi
Zlatnická 7 (170m od OD Bílá Labuť)
110 00 Praha 1 - Nové Město

Telefon:+420 739 356 390
Tel./Fax:         +420 235 310 114
Email:     info@toulkyevropou.cz
     kolektivy@toulkyevropou.cz
IČ:           16175166
DIČ:         CZ 5508042001
Majitel CK Toulky Evropou.cz je členem Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA) AČCKA

Napište nám:

Vaše e-mailová adresa:

Zpráva pro nás:


Vyhledat


Prověřená společnost 2015
Prověřená společnost 2016
Prověřená společnost 2017

Nové články

Vietnam-země snů
Budapešť
Dominikánská republika
RNDr. Jaroslav Hofmann


Počasí v Evropě


Pojištění

Pojištění u Union

Itálie

Repubblica Italiana

Italská republika

 

1. Marginální sloupec 

Rozloha: 301 308 km2

Počet obyvatel: 59 131 000

 

Státní zřízení: republika

Hlavní město: Řím 2 705 000 obyv. (aglomerace 3 810 000 obyv.)

Další významná města:   Milán 1 303 000 pbyv.(aglomerace 3 800 000 obyv.)

Neapol 1 975 000 (aglomerace 2 700 obyv.)

Turín 901 000 obyv.

Palermo 667 000 obyv.

Janov 615 000 obyv.

Boloňa 373 000 obyv.

Florencie 366 000 obyv.

Benátky 265 000 obyv.

Úřední jazyk: italština

Hymna: Fratelli d´italia

Měna: 1 euro (EUR) = 100 centů

HDP / na 1 obyv: 14 136 869 USD / 19 710 USD

 

Národnostní struktura: Italové 97 %, jiní 3 %

Náboženství: římští katolíci 84 %

Vznik: 17. 3. 1861 (sjednocení městských států)

Státní svátek: první červnová neděle (1946), výročí vzniku republiky

MPZ: I

Internetová doména: .it

Telefonní předvolba: +39

Časové pásmo: UTC+1

 

Slavné osobnosti:

* Italové vynikali prakticky ve všech oborech lidské činnosti

* politici a vůdci: Cavour, Garibaldi, diktátor Mussolini

* objevitelé a cestovatelé: Marco Polo (cesta do Číny), Kristof Kolumbus (oficiální objevitel Ameriky), Amerigo Vespucci (po něm název Amerika)

* vynálezci, učenci: astronomové G.Bruno, G.Galilei (objevitel teploměru, dalekohledu), E.Torricelli (měření tlaku), A.Volta (galvanický článek), G.Marconi (bezdrátový telegraf), E.Fermi (atomový reaktor)

* univerzální renesanční umělci: Michelangelo (sochař - David, architekt, malíř fresek v Sixtínské kapli), Leonardo da Vinci (Mona Lisa, Poslední večeře, vynálezce, architekt), Raffael (Sixtínská madona, architekt)

* spisovatelé a básníci: Ovidius (Proměny), Dante (Božská komedie), Petrarca (sonety), Boccaccio (Dekameron), C.Goldoni (komedie, A.Moravia (Římanka)

* renesanční architekti: F.Brunelleschi (kupole dómu ve Florencii), L.B.Alberti, D.Bramante, A.Palladio

* barokní architekti: F.Borromini, G.L. Bernini (náměstí sv. Petra ve Vatikáně), G.Guarini

* moderní architekti: R.Piano (Centre Pompidou v Paříži

* malíři: Giotto (fresky v Padově a ve Florencii), florentinská škola: Masaccio, S.Botticelli (fresky v Sixtínské kapli), benátská škola: G.Bellini, Giorgione (Spící Venuše), Tizian (Pieta, Taoleta mladé ženy), Veronese, Tintoretto, moderní design: Valentino, Benetton

* sochaři: Donatello, L.Ghiberti, G.L. Bernini

* hudební skladatelé: A.Corelli (Concerti grossi), C.Monteverdi (madrigal), A.Vivaldi (Čtvero ročních období), G.Donizetti (opera Nápoj lásky), G.Verdi (Rigoletto, Aida), R.Leoncavallo, G.Puccini (Tosca), G.Rossini (Lazebník sevillský), housloví virtuózové N.Paganini a G.Tartini (Ďáblův trylek), dirigent A.Toscanini a pěvci E.Caruso, L.Pavarotti, pěvci popové hudby: Drupi, Cutugno, Ricchi e Poveri, Al Bano, E.Ramazotti, A.Bocelli

* filmoví režiséři: de Sica, L.Visconti, F.Zeffirelli, F.Fellini (Osm a půl týdne), herci: M.Mastroianni, J.M.Volonté, M.Placido (Chobotnice), G.Lollobrigida, S.Lorenová, C.Cardinalová, O.Mutiová, nejstarší filmový festival na světě (Benátky, od r. 1932)

* sportovci: „druhá“ kolébka fotbalu (calcia) a veslování (Benátky)

* LOH Řím (1960, ZOH Cortina d´Ampezzo (1956), MS ve fotbale (1934, 1990), ME (1968, 1980), Giro d´Italia, F1 Monza

* mistři světa ve fotbale (1934, 1938, 1982), Evropy (1968), držitelé zlatého míče: Sivori (1961), Rivera (1969), Rossi (1982), Meazza, Zoff, Baresi Bagio,

* kluby vítězové PMEZ: AC Milan (1964, 1965), Juventus Turin (1985), Sampdoria Janov, FC Neapol, Lazio Řím, skvělé fotbalové stadiony: Stadio Olimpico v Římě (90 tis. míst), San Siro v Milaně (85 tis.), Stadio Comunale v Turíně (75 tis.)

* vynikající cyklisté: Gimondi (vítěz Tour de France 1965), Saronni (2x vítěz Giro), Moser, Bugno, Pantani

* sjezdové lyžování: Tomba (3x), Compagnoniová (2x), Gros, Thoeni, Magoniová (1x olympijští vítězové), běžci: di Centaová, Belmondová

* atletika: olymp.vítězové: běžci Mennea (1980), Cova (1984), Bordin (1988), chodec Damilano (1980), výškařka Simeoniová (1980), skvělí plavci: Fiorovanti, Rosolino

* motorismus: stáj F1 Ferrari (10 titulů), mistři světa Farina, Ascari, motocykloví jezdci Agostini (15 titulů), Cadalora, Bianchi (3x), Biaggi (4x), Rossi

* gymnastika: 11x zlato z LOH, mistři světa z let 1990, 1994, 1998 ve volejbale, 1983, 1999 v košíkové

* R.Messner zdolal jako první všech 14 himalájských osmitisícovek, L.Lacedelli (prvovýstup na K2)

 

Laureáti Nobelovy ceny: (12)

Fyzika : G.M.Marconi, 1909, E.Fermi, 1938

Chemie: G.Natta, 1963

Fyziologie a medicína: C.Golgi, 1906, D.Bovet, 1957

Literatura: G.Carducci, 1906, G.Deleddová, 1926, L.Pirandello, 1934, S.Quasimodo, 1959, E.Montale, 1975, D.Fo, 1997,

Mír: E.T.Moneta, 2006

 

Italské dědictví UNESCO: (41)

Agrigento, archeologické naleziště (1997)

Alberobellu, město s typickými domy (trulli) z kamenů bez použití malty (1996)

Aquileia, archeologické naleziště a patriarchální bazilika (1998)

Assisi, bazilika San Francesco a další františkánská místa (2000)

Barumini, komplex kruhových obranných věží Su Nuraxi na Sardinii (1997)

Benátky a jejich laguna (1987)

Caserta, královský palác s parkem, akvaduktem a komplexem San Leucio  z 18. stol. (1997)

Castel del Monte, unikátní hrad ze 13. stol. (1996)

Cerveteri a Tarquinia, dva velké etruské hřbitovy (2004)

Cilento a Vallo di Diano, národní park s archeologickými nalezišti Paestum a Velia a Certosa di Padula (1998)

Costiera Amalfitana, pás pobřeží je ztělesněním fyzické krásy a přírodní rozmanitosti (1997)

Crespi d´Adda, dělnické město z 19. a 20. stol. (1995)

Ferrara, renesanční město a delta řeky Pád (1995, 1999)

Florencie, historické jádro, symbol renesance (1982)

Liparské (Eolské) ostrovy, souostroví vulkanického původu (2000)

I Sassi di Matera, historické město, v okolí nejvýznamněšjí místa pobytu jeskynního člověka v oblasti Středozemí (1993)

Janov, historické centrum a Palazzi dei Rolli (2006)

Milán, kostel a konvent řádu Dominikánů Santa Maria delle Grazie s „Poslední večeří“ Leonarda da Vinci (1980)

Modena, katedrála, Torre Civica a Piazza Grande (1997)

Neapol, historické centrum (1995)

Padova, první botanická zahrada na světě z r. 1545 (1997)

Pienza, historické centrums uplatněním prvních renesančních ideí (1996)

Pisa, Piazza del Dumo, mistrovská díla středověké architektury (1987)

Pompeje, Herculaneum a Torre Annunziata, archeologické naleziště (1997)

Piazza Armerina, Vila Romana del Casale, luxusní vila ze 4. stol. (1997)

Portovenere, Cinqueterre a ostrovy (Palmaria, Tino a Tinetto), ligurská pobřežní oblast velké přírodní a kulturní hodnoty (1997)

Ravenna, raně křesťanské památky z 5. a 6. stol. (1996)

Řím, historické centrum, majetky Svatého stolce, San Paolo Fuori le Mura (1980, 1990)

Sacri Monti v Piemontu a Lombardii, devět architektonických celků kaplí aj. staveb z 16. a 17. stol. (2003)

San Gimignano, historické centrum s rodovými věžemi místních patricijských rodin (1990)

Siena, historické středověké centrum (1995)

Syrakusy a skalní nekropole Pantalica (2005)

Tivoli, Vila Adriana, komplex klasických budov z 2. stol. př. n.l. císařem Hadriánem (1999)

Tivoli, Villa d´Este, palác a zahrada z renesanční kultury (2001)

Turín, komplex budov vévody E.P.Savojského (1997)

Urbino, historické centrum města (1998)

Val Camonica, skalní kresby (1979)

Val di Noto, osm měst v jv. Sicílii s pozdně barokní výstavbou (2002)

Val d´Orcia, krajina v okolí Sieny pod vlivem města (2004)

Verona, město kultury a umění s památkami od starověku po renesanci (2000)

Vicenza a Paladiánské vily ve městě Veneto (1994, 1996)

 

Národní parky: (18)

Adamello - Brenta

Abruzzo

Arcipelago Toscano

Calabria

Circeo

Dolomiti Bellunesi

Etna

Foreste Casentinesi Monte Falterona, Campigna

Gargano

Gennargentu

Gran Paradiso

Gran Sasso e Monti della Laga

Majella

Monti Sibillini

Pollino

Stelvio

Val Grande

Vesuvio

 

2. Charakteristika země

Když se řekne Itálie, vybaví se:

* šestá největší ekonomická mocnost světa (3. v Evropě za Německem a Francií),

* duch starého „věčného města“Říma a jeho památek, Benátky - mimořádně cenný komplex architektonických a kulturních památek

* země, která dala světu renesanci, baroko, balet a operu

* prvořadá cílová země turistického ruchu: 1.místo v Evropě (a 2. na světě) v příjmech z cestovního ruchu

* jedna z kolébek evropské civilizace, centrum umění, módy a všeho krásného

* mocné městské republiky (Pisa, Janov, Milán, Florencie, Benátky ad.)

* azurové moře (8500 km středomořského pobřeží), modrá obloha a skvostné umělecké památky („učebnice umění“)

* makaróny, špagety, sýry (parmezán), skvělá zmrzlina a hlavně pizza (největší konkurent amerického hamburgeru)

* lahodná vína (Chianti, 2. největší producent vína na světě) a vermuty (Martini, Cinzano, Barbero), olivový olej

* rychlá auta (Alfa Romeo, Ferrari, Lancia), vysoká hustota dálnic (po Německu nejvíce) a odvážné alpské tunely, ale i špičková elektrotechnika (Zanussi, Olivetti), 2. největší evropský producent cementu a oceli

* mafie (Sicílie) a nestabilní vlády

 

Poloha. Itálie je přímořský poloostrovní stát na jihu Evropy. Její většina leží na Apeninském poloostrově. Poloha v centrální části Středozemního moře, na křižovatce dávných kultur a námořních cest, dala v minulosti Itálii do vínku nezměrný potenciál. Dnes je ovšem velkým problémem skutečnost, že od kontinentální Evropy je země oddělena hradbou alpských vrcholů. Ve vnitrozemí leží dva drobné státy, Vatikán a San Marino.

Itálie je rájem milovníků krásné přírody i starých památek a uměleckých děl. Tato kolébka evropské civilizace, antické kultury i renesance či baroka je dodnes

centrem módy a doslova učebnicí výtvarného umění. Je to země překotného hospodářského rozvoje a vyspělého průmyslu, ale také ospalých horských vesniček doslova vytesaných do skály, kde se zastavil čas. S Itálií je spojeno jak azurové moře, tak vysokohorská lyžařská střediska, rychlá auta, makaróny, pizza, lahodná vína, ale i mafie.

 

Přírodní poměry. Země leží jižně od Alp a zaujímá jak celý Apeninský poloostrov, tak i přilehlé ostrovy (Sicílie, Sardinie, Liparské ostrovy a Elba). Italská příroda je stejně pestrá a rozmanitá jako její minulost. Zemi můžeme rozdělit na čtyři naprosto odlišné regiony. Jsou to Alpy, Pádská nížina, Apeniny a Sardinie. Protože Itálie je hornatý stát, najdeme na dvou třetinách jeho území hory či velehory. Při severních hranicích se táhne největší evropské pohoří Alpy. Na západě jsou to Savojské s nejvyšší evropskou horou Mont Blanc (it. Monte Bianco 4 807 m n. m.) na italsko-francouzských hranicích. Při hranicích se Švýcarskem o něco nižší Peninské, kde se nachází pověstný Matterhorn. Lákadlem jsou rovněž pitoreskní vápencové Dolomity. Masiv Alp je pokryt řadou velehorských ledovců, na nichž lze provozovat zimní sporty po celý rok. Pohoří je doslova protkáno hlubokými údolími s řadou ledovcových jezer. Alpy se na jihu strmě svažují do jediné větší nížiny v Itálii. Pádská nížina je srdcem italského severu, místem, kde si podávají ruce bohatá historie starých městských států a moderní společnost. Zde se koncentrují největší italská města, průmysl, ale i většina zemědělství. Díky příznivým klimatickým podmínkám patří Pádská nížina mezi nejúrodnější oblasti Evropy. Dále na jih až k Sicílii prostupuje italským územím jako páteř 1500 km dlouhá soustava Apenin. Nejvyšším vrcholem je Corno Grande (masiv Gran Sasso) 2 914 m n. m. severovýchodně od Říma. Toto pohoří je velice mladé. Na mnoha místech se stále setkáváme s vulkanickou činností, zejména na jejich strmějším západním okraji (Vesuv u Neapole, Etna na Sicílii a vulkány na Liparských ostrovech). Východní svahy spadající do Jaderského moře jsou oblejší a mírnější. Pohoří dále pokračuje na jih a vyplňuje téměř celé území Sicílie, největšího ostrova ve Středozemním moři. Naprosto odlišná od zbytku Itálie je pak Sardinie. Tato kamenitá země je pokryta nižšími skalnatými hřbety metamorfovaných hornin. Itálie je častým cílem jak horské, tak i přímořské turistiky.

Itálii omývá několikero moří. Na východě ji od Balkánu odděluje Jadran, na západě je to pak Ligurské a Tyrhénské moře, na jihu moře Jónské. V posledních letech obecně platí, že moře je nejčistší v místech s málo rozvinutým průmyslem a námořní dopravou. Od čistého azurově modrého podél pobřeží Riviéry na severozápadě či průzračných vod italského jihu až k mělkým a kalným lagunám na severním Jadranu. Přestože patrně nejznámější italskou řekou je Tibera protékající Římem, největší řekou je 652 km dlouhý Pád na severu v Pádské nížině. Na sušším jihu jsou řeky jen krátké a v letních měsících téměř suché. Četná jezera se vyskytují na jižním úpatí Alp (Gardské  370 km2, Maggiore, Como aj.), další zaplnila krátery sopek (Bolsenské jezero, Albano) nebo jde o přímořské laguny (Varano). Klimatické odlišnosti jsou na rozdíl od přírody v celé Itálii poměrně malé.

Většina území má příjemné středomořské subtropické klima ovlivňované nadmořskou výškou a polohou regionu v severojižním směru. Teploty klesají (s výjimkou horských oblastí) málokdy pod bod mrazu, léto charakterizují dlouhotrvající vedra, která zmírňuje přímořská poloha. Srážky jsou s výjimkou některých jižních regionů postačující. Na Sicílii a v Jižní Itálii se však již projevuje vliv Sahary a v letních měsících jsou zde častá déletrvající sucha. Většina území Itálie je již po tisíciletí osídlena, a tak lesy, které pokrývají třetinu rozlohy, jsou většinou druhotnou mediteránní vegetací. Na jihu převažují suchomilné křoviny a fíkové či datlové háje, v Apeninách je to pak dub a buk. V Alpách je možné pozorovat výškovou stupňovitost od kaštanovníků přes borovice a smrky ke kleči a horským loukám. V Itálii najdeme na 520 chráněných území, které pokrývají 10 % rozlohy státu (mj. 20 národních parků).

 

Obyvatelstvo a sídla. Itálie je národnostně jednotným státem. Na ulicích zde nepotkáte takové množství černochů či asiatů, jako například ve Francii či Velké Británii. Do jisté míry je to důsledek toho, že země nikdy neovládala rozsáhlejší zámořské kolonie. Italský sever a jih jsou ale dva velice rozdílné světy. Kosmopolitní obyvatelé severoitalských měst, těšící se vysoké životní úrovni, se výrazně liší od tradiční společnosti na jihu. Zde se stále udržuje silně rozrůzněná společenská struktura, významnou roli hraje rodina a tradice. V posledních desetiletích se rozdíly mezi obyvateli italského jihu a severu do jisté míry stírají díky migraci z chudších z regionů do měst na severu. Řada Italů žije v zahraničí. Nepříznivé hospodářské poměry v minulosti a značný přírůstek obyvatelstva byly hlavní příčinou masové emigrace (zejména do USA a Argentiny). Ve druhé polovině dvacátého století se situace změnila. V současné době žije v Itálii řada menšin z okolních zemí. Některé z nich jsou tradiční, mnohé se objevily až v posledních letech. Zatímco vlastní populace Itálie se vyznačuje přirozeným úbytkem, migrací získává okolo 100 tis obyvatel ročně, většinou ze saharských zemí a z Albánie. Menšiny žijící na jihu (albánská, řecká, slovanská) se již téměř asimilovaly. Menšina Slovinců obývá zázemí Terstu, v jižním Tyrolsku žije na 230 000 německy mluvících, oblast Aosty na severozápadě je zčásti frankofonní. Jistý svéráz mají i rétorománští Ladinové v jihotyrolských Alpách a Furlánci.

Hustota osídlení je v průměru vysoká, ale obyvatelstvo je rozmístěno velmi nerovnoměrně. Pravidlem bývá, že vyspělejší, více urbanizované regiony na severu a ve střední Itálii mají vyšší hustotu osídlení než zaostalejší oblasti na jihu. Některé regiony mají hustotu zalidnění vyšší než 250 obyv./km2 (Kampánie, Lombardie, Ligurie a Lazio), na druhé straně Valle d´Aosta dosahuje okolo 40 obyv./km2.

Dvě třetiny populace se již soustředily v městských sídlech, z nichž mnohá přesáhla milionovou hranici. Nejlidnatějším městem celé Itálie je (s aglomerací) více než pětimilionové Miláno. Mezi milionová města dále patří  Řím, Neapol a Turín. Itálie je proslulá svou pestrou kuchyní. Řada italských specialit pronikla i do jídelníčků jiných národů (pizza, makaróny, lasagne). Italské restaurace dnes najdeme ve většině zemí světa a zdejší kuchyně je jedním z významných turistických lákadel.

 

Hospodářství. Itálie je vyspělý průmyslový stát. V 50. a 60. letech zaznamenala výrazný hospodářský rozvoj. V současné době patří mezi sedm nejvyspělejších zemí světa (tzv. G7). Rozmístění hospodářských aktivit je ovšem značně nerovnoměrné. Rozhodující hospodářský potenciál státu představuje bohatý sever, zejména velká centra v Pádské nížině. Tato oblast patří mezi nejvyspělejší a nejhustěji osídlené regiony v celé Evropě a produkuje téměř 70 % průmyslové výroby Itálie. Naopak jižní Itálie je zemí, kde doposud značná část obyvatelstva žije na venkově a jejich životní úroveň je hluboko pod evropským průměrem. Zdejší obyvatelstvo je navíc silně konzervativní, typické jsou i výrazné společenské rozdíly. Nerovnováha mezi severem a jihem je problémem nejen hospodářským, ale dokonce i politickým.

V zemědělství pracuje 6,6 %, v průmyslu 31,9 %, ve službách 61,5 % práceschopných Italů. Zemědělská půda tvoří více než 55 % rozlohy země a je rozdrobena do mnoha malých farem. Téměř polovina zemědělské produkce pochází z úrodné Pádské nížiny, ale značná část obdělávané půdy se nachází i v hornatých, suchých a málo produktivních oblastech zejména na jihu. Převažuje rostlinná výroba orientovaná na pěstování obilnin, především kukuřice, pšenice a rýže (první v Evropě), dále ovoce a zeleniny. Vyváží se zejména rajčata. Světoznámé a velmi rozšířené je vinařství. Itálie je co do objemu produkce vína první ve světě (někdy se střídá o prvenství s Francií). Na jihu se také pěstuje olivovník, ořešák a mandlovník. Živočišná výroba nestačí domácí poptávce, chová se zejména skot, ovce, prasata a drůbež. Návštěvník Itálie bezpochyby neopomene ochutnat některý ze známých italských sýrů (nejznámější je parmezán).

Itálie je zemí poměrně chudou na nerostné suroviny, většina se jich musí dovážet. Nejvýznamnější je těžba solí, síry a stavebních hmot. Od starověku je Itálie známá svou těžbou mramoru, který zdobí řadu italských památek. V Pádské nížině se těží zemní plyn, ale jeho produkce zdaleka nestačí spotřebě.

Přesto země zaujímá v řadě průmyslových oborů jedny z předních příček v Evropě a mnohdy i na světě. Italské firmy a koncerny světoznámých značek sídlí zejména ve velkých městech vyspělých průmyslových aglomerací na severu země v blízkosti hlavních přístavů a v Lombardii. Tato oblast patřila tradičně již od středověku k nejvyspělejším v Evropě. Ze starých průmyslových odvětví má velkou tradici hutnický průmysl, ač je založen převážně na dovozu surovin. Italský průmysl je široké veřejnosti znám především díky produkci automobilů, mnohdy i velice luxusních (Fiat, Alfa Romeo, Lancia, Maserati, Ferrari). Střediskem automobilové výroby je Turín. Známé jsou rovněž domácí spotřebiče, ledničky a pračky (Zanussi) či kancelářská technika. Významné jsou rovněž rafinérie ropy ve většině velkých přístavů. Dovážená ropa se zde zpracovává nejen pro domácí spotřebu, ale vycházejí odtud i ropovody do západní a střední Evropy. K tradičním průmyslovým odvětvím se řadí výroba oděvů a bot, jejichž produkcí zaujímá Itálie první místo v Evropě. Cestování po Itálii je i přes značně členitý terén velice pohodlné.

Doprava využívá velice kvalitní sítě komunikací. Kostru silniční sítě tvoří 6 500 km dálnic (3. nejdelší dálniční systém v Evropě). Moderní je i železniční síť (superrychlé tratě). Itálie se honosí řadou technicky náročných mostů a tunelů, které překonávají Alpy či Apeniny. Velký význam pro ekonomiku mají příjmy z mezinárodního cestovního ruchu. Itálie patří mezi nejnavštěvovanější země na světě (přes 30 mil. turistů bez jednodenních návštěvníků).

 

Historie. Itálie je spolu s Řeckem kolébkou západní civilizace. Její území bylo po staletí jádrem Římské říše (Řím je nazýván „věčným městem“). Po pádu Římské říše v 5. stol. byla Itálie rozdrobená do řady menších i větších politických celků. Na severu vznikla řada městských států jako Benátky, Janov, Florencie, Pisa, Miláno. Po celý středověk a značnou část novověku si severní Itálie udržela postavení hospodářského a kulturního centra celé Evropy. Ve zdejších městech vznikaly první univerzity, vzkvétala zde renesance (centrem Florencie), tvořily se zárodky moderních ekonomických struktur (Lombardie).

Řím se stal na 15 století centrem celého západního křesťanstva coby sídlo papeže. Bohatá a vzkvétající Itálie byla i cílem řady válečných snah okolních zemí. Po celý středověk se zdejší bohatá města pokoušel ovládnout římskoněmecký císař, v novověku pak například Napoleon. Sjednotit Itálii se však podařilo až v 19. století. V souvislosti s národně osvobozeneckým bojem za sjednocení se proslavil zejména G. Garibaldi. Jeho jméno zdobí nejednu ulici římských měst. V roce 1861 pak bylo vyhlášeno Italské království, jehož panovníkem se stal sardinský král Viktor Emanuel II. Itálie tak byla po více jak 1400 letech opět jednotným státem. Tehdy se Řím stal i hlavním městem království. Do moderních dějin Itálie se nechvalně zapsala fašistická diktatura v čele s Benitem Mussolinim, která byla nastolena v roce 1922. Italské snahy o rozšíření svého vlivu (Albánie, Libye, Etiopie). Za 2. světové války stála Itálie na straně Německa. Od roku 1945 prošla Itálie mohutným ekonomickým rozmachem a původně agrární stát dnes patří mezi nejvyspělejší průmyslové státy světa. Patří k průkopníkům poválečné evropské integrace. V jejím hlavním městě byly roku 1957 podepsány tzv. Římské smlouvy, jimiž vzniklo Evropské hospodářské společenství. Z evropských demokracií projevuje však nejmenší míru politické stability. Nebezpečím je především proslulá mafie a její prorůstání do státního aparátu. V posledních letech navíc sílí snahy separatistů na průmyslovém severu země o rozdělení Itálie a vznik tzv. Padánie.

 

3. Cestovní ruch

Cestovní ruch

Klasická země cestovního ruchu, prakticky z každého místa je v dosahu některý z turistických fenoménů:

- teplé moře s mimořádně dlouhou délkou pobřeží (80 % státní hranice), rozsáhlé přímořské areály se táhnou v délkách stovek kilometrů při obou nejdelších pobřežích

- jezera, je jich více než 500, největší se nacházejí při jižním okraji Alp, zvlášť přitažlivá jsou v kráterech vyhaslých sopek (Lago di Bolsena, Lago Albano)

-  bohatá a různorodá členitost terénu, značné množství národních a přírodních parků, mezi turisticky nejatraktivnější patří Alpy (zvlášť oblíbené jsou Dolomity) a Apeniny, řada zajímavých ostrovů (Sardínie, Elba, Sicílie, Liparské ostrovy se sopkami Volcano a Stromboli), negativním jevem pro cestovní ruchu je poměrně častá seismická činnost a vulkanismus

- příznivé klima, Alpy chrání pronikání studeného větru ze severu, teplé Středozemní moře, protáhlý tvar území a značná vertikální členitost reliéfu vytvářejí podmínky pro různé druhy vegetace.

- kulturněhistorická památky minulosti či současnosti: Itálie má nejdelší a prakticky nepřerušenou tradici kulturního rozvoje v Evropě, koncentrace památek z různých kulturních epoch paří k nejvyšším na světě – ve starověku rozkvétalo na italské půdě řecké, etruské a římské umění, ve středověku starokřesťanské, byzantské, románské i gotické, v Itálii se zrodila renesance a baroko, i do umění 20. stol. zasáhla země především moderní architekturou.

Po Francii a Španělsku nejnavštěvovanější evropská destinace avšak s nejvyššími příjmy (více než 30 mld USD). Pro italskou ekonomiku má cestovní ruchu mimořádný význam a je přínosem pro platební bilanci - poskytuje zaměstnání pro více než jeden milion osob (v sezóně se tento počet mnohonásobí)

Turistické informační kanceláře  (APT, příp. EPT, IAT nebo AAST) bývají otevřeny v době hlavní sezóny v každém významnějším městě; jejich úroveň a míra znalosti jiného jazyka než italského se liší podle míry užitečnosti; zpravidla vám zdarma poskytnou plán města a prozradí nejvýznamnější pamětihosdnoti místa či brožuru místních kulturních akcí v italštině.

 

Abruzzo, národní park v centrálních Apeninách, 400 km2, žijí tu mj. medvědi, vlci, kamzíci. Byl založen roku 1923 a jeho rozloha je 439 km2. Appennino Abruzzese leží v nejvyšších a nejdivočejších částech středních Apenin. Zasahuje až k Jaderskému moři. Jádrem parku jsou tři mohutná horská pásma. V nejvýchodnějším z nich (Gran Sasso d’Italia) leží i nejvyšší vrchol Monte Corno (2 914 m n.m.). Mezi horskými pásmy leží centrální vrchovina, do jejích svahů se zařezávají hlubokými údolími četné řeky a horské bystřiny. Pahorkatiny se rovněž rozkládají na východ od masivu Gras Sasso až k Jaderskému moři. Většina území je pokryta hustými bukovými lesy. Hustá síť turistických stezek a turistických chat nabízí nepřeberné možnosti horské turistiky. Ve volné přírodě zde můžete dodnes potkat medvědy, kamzíky, apeninské vlky či skalní orly. Výchozím střediskem parku je vesnice Pscasseroli, oblíbené místo letní rekreace. Nachází se zde botanická zahrada, obora i muzeum celého národního parku.

 

Adamello-Brenta, dvojice horských masivů rozkládající se v Jižních Alpách, mezi skupinou Brenty na východě a údolím Val Camonica na západě. Horská skupina Adamello dosahuje nejvyšších nadmořských výšek stejnojmennou horou Adamello (3 539 m n.m.), vrcholová oblast celého masivu je zaledněná. Presanella navazuje na Adamello na severovýchodě, jejím nejvyšším bodem je Cima Presanella (3 556 m n.m.). Budována je žulami a vrcholová část je rovněž zaledněna. Od sousedního masivu Brenta, který je vápencový, jsou Adamello i Presanella odděleny údolími Valle di Campiglio a Val Rendena. Brenta je sousední masiv tvořený rozeklanými skalními věžemi či pilíři bílé, světle žluté či načervenalé barvy. Úchvatný pohled je na měnící se barvy při západu slunce. Brentu tvoří asi 25 km dlouhý skalnatý hřbet, táhnoucí se směrem sever - jih. Nejvyšším vrcholem je Cima Tosa (3 159 m n.m.). Na západní straně se nachází dvanáct menších ledovců, z nichž některé jsou poměrně snadno dostupné. Presanella se vyznačuje řadou menších jezer, která jsou turisticky dostupná, např. z Madonny di Campiglio. Je odtud i nádherný výhled přes údolí, na kolmé stěny Brenty (např. od Lago Ritorto).

 

Agrigento [agridžénto], hlavní město stejnojmenné sicilské provincie (54 000 obyv.) vyrostlé na místě řecké kolonie, pod jménem Akragos založené r. 581 př. n. l. Největšímu rozkvětu se těšilo v 5. stol. př. n. l., než bylo dobyto Kartaginci a pak, po krátkém období samostatnosti, ovládnuto Římany; později, pod vládou Normanů, Štaufů, Anjouovců, Aragonců a dalších, sdílelo společný osud celé Sicilie.

Na temeni kopce, na místě řecké Akropole, se dnes nachází středověké město s katedrálou, budovanou od 11. stol. (v různých etapách) na místě zaniklého Jupiterova chrámu (6. stol. př. n. l.); k ní přiléhá Diecézní muzeum a další muzeum, městské, je nedaleko odtud. Archeoogicky významnější jsou však jižní svahy pahorku, klesající k moři; na nich se kdysi nacházelo vlastní antické město. Zachovalo se zde mnoho památek, především chrámy z 6. a 5. stol. př. n.  tzv. chrám Svornosti (Junonin chrám), dórská stavba z l. 450–440, patří k nejlépe dochovaným řeckým chrámům na světě.

 

Alberobello, oblast Apulie se italsky nazývá Puglia a najdete ji v samém podpatku "italské boty". Její název souvisí s národem Apulů. Ti obývali tuto část Itálie už v římských dobách. Na konci 7. století byla tato část Apeninského poloostrova kolonizována Řeky. I když její nejvyšší hory šplhají do výšky přes 1000 metrů, je místní krajina především krajem mírně zvlněných pahorků. Trullo je zdejší charakteristické venkovské obydlí. V jejich konstrukci nenajdete ani maltu ani dřevo - pouze kámen. Tyto kamenné kužely se zvedají přímo ze země.

 

Alpy, nejvyšší a jedny z nejrozlehlejších horských soustav Evropy leží na severu země. Pohoří o rozloze 180 000 km2  se táhne v délce přes 900 km ve velkém oblouku jako hradba oddělující Itálii od zbytku Evropy; dělí se na řadu podcelků: od  jihozápadu se táhnou podél Středozemního moře Přímořské (Ligurské) Alpy, na severu na ně navazují nejmohutnější Západní Alpy (s centrem v kraji Val d´Aosta). Na severu dále pokračují Východní Alpy a na jihovýchodě zcela na italském území zřejmě nejnavštěvovanější Dolomity. Některé alpské části mají svá samostatná hesla.

 

Ancona, významné přístavní město na jadranském pobřeží, středisko stejnojmenné provincie (106 000 obyv.), založené řeckými kolonisty už na počátku 4. stol. př. n. l. Velké prosperitě se Ancona těšila za římského císařství (císaře Trajána připomíná i triumfální oblouk u přístavu) a ve vrcholném středověku jako nezávislá republika. Role přístavního města se jí však stala osudnou za II. světové války, kdy byla zčásti zničena bombardováním. Vážně poškozena byla i zemětřesením v r. 1972. Historické centrum se honosí památkami ze středověku i pozdějších období (románský kostelík Santa Maria della Piazza nad přístavem, románská katedrála na pahorku Colle Guasco s pozdějšími úpravami, renesanční Loggia dei Mercanti ad.); zajímavá jsou i zdejší muzea (Museo nazionae delle Marche, Galleria Comunale).

 

Aosta, hlavním městem provincie je osmatřicetitisícová Aosta, fr. Aoste [čti ost]. Poloha na přístupové cestě k alpským průsmykům zde už kolem r. 25 n. l. vedla k založení římského města Augusta Praetoria; zčásti se zachovaly jeho  hradby se 20 věžemi  a s jednou dochovanou branou. Z římské doby pochází také Augustův triumfální oblouk a zbytky divadla a arény. Význam Aosty nepominul ani ve středověku, jak dokládá kostel San Orso s klášterem, založený už v 8. stol. a pak několikrát přestavěný; poblíže kostela je i malé Archeologické muzeum. Nedaleho bývalého římského fora (zříceniny) stojí katedrála (Duomo), postavená už v 11./12. stol., ale též přestavěná (naposledy r. 1837). Aosta je rodištěm významného středověkého myslitele sv. Anselma (zemřel r. 1109).

 

Apeniny, horská soustava, která tvoří páteř celé Itálie a dala název i samotnému poloostrovu. Nejvyšší horou je Corno Grande (2 914 m n.m.) v nejmohutnějším masivu Gran Sasso d’Italia. Pohoří navazují na alpský řetězec v sedle Cadibona u letoviska Savona u Janovského zál. Horská pásma se táhnou v délce přes 1 200 km a šířce 40–100 km až k Messinské šíji. Za jejich pokračování bývají někdy uváděna pohoří na  Sicílii (včetně Etny). Hory vznikly alpínským vrásněním ne přelomu druhohor a třetihor, ve čtvrtohorách byly modelovány zaledněním. Díky své úctyhodné délce jsou členěny na několik samostatných horských jednotek. Sever Apenin tvoří Appennino Ligure (Monte Maggiorasca, 1 803 m n.m.) a Appennino Tosco-Emiliano (Monte Cimone, 2 165 m n.m.). Oba masivy jsou tvořeny zejména pískovci a břidlicemi. Mají ještě charakter středohor s oblými vrcholky a ne příliš strmými svahy, které jsou vesměs zalesněny, v nížinách pokryty středomořskou vegetací. Stranou leží Apuánské Alpy (1 945 m n.m.) z granitů, břidlic a vápenců (těžba mramoru). Dále na jih vyplňují území Appennino Umbro-Marchigiano a Appenino Abruzzese, které budují dolomity a vápence. Díky tomu zde nakleznete četné krasové jevy, jeskynní systémy, ponorné řeky a polije. Nejvyšší částí Apenin tvoří vápencové pohoří velehorského charakteru Abruzzi (masiv Gran Sasso d’Italia, Corno Grande, 2 912 m n.m.). Jižní část Apenin tvoří z vápenců a dolomitů vystavěné Appennino Campano (Monte Cervialto, 1 809 m n.m.), Apennino Lucano (Monte Sirino, 2 005 m n.m.) a Appennino Calabrese (krystalické břidlice, Montalto 1 955 m n.m.). V Jižním Apeninu jsou častá zemětřesení a sopečná činnost. Nachází se zde například masiv Vesuvu, Flegrejská pole či Solfatara (v ostrovní části sopky Vulcano, Stromboli či Etna).

 

Apulie (ital. Puglia), oblast v jv. Itálii. Má rozlohu 19 366 km², 4 milióny obyvatel, hlavním městem je Bari (viz). Táhne se podél jv. pobřeží Jaderského moře, na jv. její břehy omývá Iónské moře a její jižní část se rozkládá na poloostrově Salento. Zemědělský kraj, na svazích hor se pěstuje pšenice, tabák a zelenina. Velice časté jsou vinice, mandlové a olivové háje. V posledních letech se zde rozvíjí především petrochemický průmysl. Oblast však stále patří mezi nejchudší regiony Itálie.

 

Arezzo, hlavní město stejnojmenné provincie (92 000 obyv.), původně etruská osada, na jejímž místě kol. r. 294 př. n. l. založili Římané posádkové město Arretium (nálezy v místním Archeologickém muzeu). Dnešní podobu histrorického centra však nejvýraznějí určuje teprve období středověku; je zde mohutný gotický Dóm, půvabný románský kostel Pieve di Santa Maria a mnoho dalších památek, mezi nimi pak zejména fresky v kostele San Francesco (Piero della Francesca, 1455–66), považované ze jeden z nejvýznamnějších článků vývoje renesančního umění.

 

Assisi, malebné město a významné poutní místo nedaleko Perugie (25 000 obyv.). Z původního antického Asisia se mnoho nedochovalo (Minervin chrám z přelomu letopočtu), zato ve středověku, díky kultu místních rodáků sv. Františka (1182– 1226) a sv. Kláry (1194–1253), se město ozdobilo řadou velkolepých raně gotických chrámů. Mezi nimi vyniká dvoupatrový kostel San Francesco s bohatou freskovou výzdobou, která je přehlídkou nejlepších uměleckých výkonů své doby (Cimabue, Giotto, Ambrogio a Pietro Lorenzetti, Simone Martini aj.).

 

Bari, přístavní město na jadranském pobřeží, významné ekonomické středisko a metropole stejnojmenné provincie (368  000 obyv.), sídlo university a námořní školy. Pod jménem Barium existovalo už ve starověku a prošlo pestrými historickými peripetiemi od řecké osady přes římské a byzantské město ovládané posléze Normany, Hohenštaufy, milánskými Sforzy a španělskými králi. Z četných památek vyniká zejména mohutná románská bazilika San Nicola, spojená s kultem sv. Mikuláše, jehož ostatky město získalo r. 1087; každoroční procesí zde patří k nejvýznamnějším společenským událostem.

 

Benátky, italsky Venezia [venécia], ostrovní město v Benátské laguně (viz), jeden z nepodivuhodnějších a nejkrásnějších urbanistických celků na světě (332 000 obyv.); kdysi středisko sklářství a obchodní velmoc, dnes organismus s velkým přístavem a vlastním letištěm (na pevnině), žijící především z výtěžků turistického ruchu; na 100 000 stálých obyvatel centrální části připadá na 12 000 000 turistů ročně.

Počátky Benátek spadají do období Stěhování národů, kdy barbary ohrožené obyvatelstvo hledalo útočistě na bahnitých ostrůvcích Laguny; z osady prostých chýší na dřevěných pilotách se postupně vyvinula sebevědomá republika v čele s volenými dóžaty, sice bez pozemkového a surovinového zázemí, ale orientující se obratně na obchod, který se stal základemí její ekonomiky. Vrcholu moci Benátčané dosáhli v 15. a 16. stol., kdy se jejich město stalo též významnou metropolí výtvarného umění, hlavně malby (rodina Belliniů, Vittore Carpaccio ad.) a po přílivu umělců z Říma, r. 1527 vypleněného vojsky Karla V., také architektury (Vincenzo Scamozzi, Jacopo Sansovino, Andrea Palladio ad.). Malba si pak držela svoji vedoucí roli od 16. až do 18. století (Tizan, Paolo Veronese, Jacopo Tintoretto, G. B. Tiepolo ad.), kdy výrazně ovlivnila tvorbu i u nás a nakonec dosáhla prahu moderního impresionismu (Francesco Guardi). Významnou roli zde hrála i hudba (Claudio Monteverdi) a dramatické umění, zejména v baroku (Carlo Goldoni). Už od sklonku 16. stol. však benátská moc upadala, mj. i v důsledku neustálé turecké expanze, a definitivní konec „Republiky sv. Marka” přinesla francouzská okupace r. 1797. Po Napoleonově pádu byly Benátky r. 1815 přiřčeny Rakousku, což bylo vnímáno jako akt další okupace (v l. 1848–49 zde bezohledným ostřelováním města „nastolil pořádek” maršál Radecký), a není divu, že plebiscitem r. 1866 se město i s okolím připojilo k sjednocené Itálii.

Charakteristickým znakem Benátek jsou domovní bloky vyrůstající přímo z vody kanálů a kanálků (zvaných ria, riella), obklopené spletí křivolakých uliček se stovkami můstků a malebných nábřeží, stejně jako nenapodobitelný půvab všemožných plavidel od černě nalakovaných gondol přes různé účelové čluny až k rychlým „vaporettům“ místní MHD. Automobily se dostanou jen na parkoviště na západním kraji města a vlaky  končí na blízkém nádraží.

Páteří Benátek je Canal Grande lemovaný velkolepými paláci (skutečnou perlou je gotický „Zlatý dům“, Ca’ d’Oro z l. 1421–36), esovitě se vinoucí městem a překlenutý třemi mosty; prostřední z nich, renesanční Ponte Rialto, představuje střed města.

Společenským centrem Benátek je však Piazza San Marco, obdélníkové náměstí ze tří stran obklopené průčelími tzv. Prokurácií (vládních úřadů, dnes sídlo galerie a muzeí) s Hodinovou věží. Východní stranu náměstí zabírá pitoreskní průčelí chrámu sv. Marka; jeho v  jádru románská stavba byla začata pod vlivem byzantských vzorů už v r. 829 a během staletí byla stále zkrášlována nejrůznějšími přídavky; známé jsou 4 bronzové sochy koní, původně řecká práce klasického období, Benátčany uloupená při plenění Konstantinopole r. 1204.  Velmi cenné jsou též mozaiky zdobící hlavní průčelí a celý vnitřek chrámu; z bezpočtu dalších uměleckých děl je zvláště významný hlavní oltář s proslulou Pala d’Oro, „Zlatou deskou“ s gotickými malbami Paola Veneziana, na rubu pokrytou sestavou zlatých a barevnými smalty zdobených destiček z 10. až 12. stol. Románská  zvonice stojící stojí šikmo proti průčelí chrámu byla obnovena po zřícení r. 1902; renesanční Loggettu u její paty postavil J. Sansonvino v l. 1537–40. K chrámu přiléhá Dóžecí palác (Palazzo Ducale), stará pevnost, která ve 14. a 15. stol. nabyla podoby mohutného gotického paláce s dvoupatrovou lodžií; i později byl palác upravován a zvelebován, takže dnes představuje významný soubor benátského renesančního a barokního umění. Protějškem toho je ovšem vězení, spojené s palácem slavným Mostem vzdechů, a k souboru staveb v okolí chrámu patří též Knihovna sv. Marka, dílo J. Sansovina z l. 1536–53, jedno ze stěžejních děl italské renesance.

Ze stovek dalších památek a zajímavostí v nejrůznějších částech města je nutno připomenout alespoň obrovské gotické chrámy San Zaniopolo (se slavným jezdeckým pomníkem condottiera Colleoniho od Andrey Verrocchia z r. 1488) a Santa Maria Gloriosa dei Frari (s Tizianovým Nanebevzetím P. Marie z r. 1518 na hlavním oltáři), renesanční kostelík Santa Maria dei Miracoli či Palladiovy chrámy San Giorgio Maggiore (r. 1666) a Redentore (1577–92). Z barokních staveb pak alespoň malebný kostel Santa Maria della Salute při Canalu Grande, dílo Baldassara Longheny z l. 1631–56. Benátky jsou také sídlem světově proslulých sbírek tamní Akademie a moderní kolekce Peggy Guggenheimové a taktéž dějištěm pravidelných bienále světového výtvarného umění.

 

Benátská laguna, italsky Laguna di Venezia, jedna z nejpozoruhodnějších přírodních atrakcí Itálie. Označení Benátská Laguna se používá pro mořský záliv (550 km2) v okolí Benátek, táhnoucí se od Chioggie až k Jesolu a oddělený od samotného Jadranu téměř souvislou písečnou kosou. Její vznik mají na svědomí mořské proudy, pohybující se podél jadranského pobřeží proti směru hodinových ručiček. Uprostřed laguny jsou četné ostrovy, na jednom z nich (či vlastně na soustavě blízko sebe ležících ostrovů) leží i Benátky samotné. Řeky, ústící do laguny, způsobovaly její postupné zanášení; nebýt odklonění toku Brenty (nyní ústí jižně od laguny, pod Chioggou), Benátky by již dávno byly na suchu. Dnes ale město a celá laguna řeší jiné problémy: pokles dna a tím i všech ostrovů a enormní znečištění vlivem průmyslových a komunálních splašků. Při rostoucí oblibě lacinějšího ubytování na Lidu, v Jesolu či v blízkém okolí lze přejíždění z Benátek do těchto míst spojit s návštěvou některých turisticky atraktivních ostrovů.

Ze všech ostrovů a městeček laguny nutno jmenovat především slavné letovisko Lido, jedno z nejstarších v Evropě (dějiště slavného filmového festivalu), a dále ostrovy severně od centrální části města. Nejblíže je „hřbitovní“ ostrůvek San Michele s renesančním kostelíkem z r. 1496 (Moro Coducci) a osmibokou kaplí na nároží z počátku 16. stol. (Guglielmo Bergamasco). Za úzkým průlivem následuje půvabné Murano, miniaturní obdoba Benátek (6 000 obyv.) se slavnými sklárnami (muzeum), založenými už v r. 1292 a až do krize v 17. stol. ovládajícími evropské trhy. O dřívějším bohatství městečka svědčí dnes četné paláce a tři z původních 17 kostelů: San Pietro Martire z 15. stol., Santa Maria degli Angeli a především románský kostel Santissimi Maria e Donato, dokončený v r, 1140. Půvabný je ostrov Burano se stejnojmenným městečkem rybářů a pestře malovaných fasád domů nad křivolakými kanály (5 000 obyv.), proslavené středisko krajkářství. Jeho dominantou je farní kostel San Martino s dramaticky nakloněnou věží (v dnešní podobě z 18. stol.). Historicky nejvýznamnější je však plochý a dnes pustý ostrov Torcello, kdysi sídlo biskupství a oblíbené letovisko benátských boháčů; ve středověku zde žilo na 50 000 obyvatel. Obklopena zbytky pozdně antických a středověkých staveb, se zachovala katedrála Santa Maria Assunta, první v Benátkách, založená už v r. 639 a naposledy přestavěná na počátku 11. stol., s mimořádně cennými mozaikami ze 12. a 13. stol. Jižní část laguny je co do pamětihodností velmi chudá; až zcela na jihu leží město Chioggia, malebné rybářské město se zajímavými gotickými a barokními stavbami.

Severně od města Bergamo leží Bergamské Alpy, zde zvané Alpi Orobie - dosud cizinci neobjevená lyžařská oblast s 300 km sjezdovek ve výšce až 2 200 metrů. Turistická střediska hledejte hlavně ve dvou oblastech: Val Brembana (Foppolo, Carona, San Simone) a východněji položený masiv Presolano (Colere, Castione di Presolana). Pokud nemusíte jezdit zrovna po nejvyhlášenějších sjezdovkách a přitom si užít lyžování v Itálii, pak Alpi Orobie patří k ideálním cílům.

 

Bergamo, hlavní město stejnojmenné provincie (120 000 obyv.), zmiňované už r. 200 př. n. l. jako Municipium Bergomum. Jeho historickou část tvoří Horní město na skalnatém pahorku, se dvěma malebnými náměstími a řadou výstavných paláců a chrámů; budova radnice z r. 1199 je nejstarší v Itálii, při románsko-gotickém kostele Santa Maria Maggiore se nachází slavná renesanční Capella Colleoni, postavená jako rodinná hrobka známého benátského condottiera B. Colleoniho v r. 1476. Dolní město má spíše moderní ráz; místního rodáka, skladatele Gaetana Donizettiho (1797–1848), připomíná jméno divadla i jeho pomník.

 

Berninna, nejvyšší horská skupina Východních Alp na hranici se Švýcarskem. Rozkládá se mezi řekami Inn (údolí Engadin) a Adda (údolí Alta Valtellina). Nejvyšším vrcholem je Piz Bernina (4 049 m n.m.). Vrcholová oblast je silně zaledněna, nejznámější je ledovec Morteratsch na švýcarské straně. Největším turistickým střediskem je ve Švýcarsku ležící St. Moritz, pořadatelské město dvou olympiád (1928 a 1948). Celkově je Bernina hojně navštěvována vysokohorskými turisty, a to nejen díky přírodním krásám, ale i množství chat umožňující přespání po větší část roku. Stejnojmenný průsmyk (Passo del Bernina, 2 330 m n.m.) spojuje Oberengadin s údolím Valtellina. V průsmyku naměřili rekordní rozdíl teplot mezi zastíněným a osluněným svahem v jednom okamžiku, teploty se lišily o celých 54 °C.

Na jižních svazích se pěstuje víno, ostatně údolí Valtellina se německy nazývá Veltlin.

 

Bologna [-ňa], hlavní město Emilie, jedno z nejvýznamnějších ekonomických a kulturních center v Itálii (442 000 obyv.); mj. sídlo nejstarší univerzity na světě, založené r. 1119. Původně etruskou Felsinu dobyli ve 4. stol. př. n. l. keltští Bójové, ale ti byli Římany ve 2. stol. vytlačeni až na území Čech (odtud jméno „Bohemia“); velkého rozkvětu se Bologna dočkala ve vrcholném středověku, r. 1506 však město připadlo Svaté stolici a pod papežskou správou bylo až do napoleonských válek. V r. 1860 se připojilo ke sjednocené Itálii.

Centrem historické části je Piazza Maggiore s radnicí a obrovským gotickým chrámem San Petronio, proslulé jsou i dvě nakloněné středověké věže (Garisenda a Torre degli Asinelli), zmiňované už v Dantově Božské komedii a kromě toho bezpočet cenných památek (gotická Mercanzia, kostely San Stefano a San Giacomo Maggiore nebo kostel San Domenico ad.). Bologna byla domovem slavného renesančního teoretika architektury Sebastiana Serlia (1475–1522), přírodovědce Luigiho Galvaniho (1737–1798) a malířů z okruhu Lodovica Carracciho (1555–1619) a jeho bratranců, kteří stáli u zrodu zdejší slavné malířské Akademie (zal. r. 1586).

 

Bolzano, něm. Bozen [čti bócen], průmyslové město a administrativní centrum jazykově smíšené oblasti Alto Adige (něm. též Südtirol), významné středisko cestovního ruchu (103 000 obyv.). Někdejší římské Bauzanum bývalo spravováno nejrůznějšími vladaři včetně bavorských vévodů a tridentských biskupů a nakonec (od r. 1363) i Habsburků; v r. 1919 připadlo s celou oblastí vítězné Itálii.

Město má spíše středoevropský ráz, ať už se jedná o typické domy s podloubími či o sakrální památky jako Dóm (založený už v románském období) nebo kláštery františkánů a dominikánů, vyzdobené gotickými freskami a oltáři. Městské muzeum se honosí mumií populárního „Ötziho“,  nešťastníka zamrzlého v ledovci v době bronzové a nalezeného v r. 1991. Už ve středověku bylo Bolzano významným kulturním centrem - mj. též jako působiště slavného minesengra Walthera von der Volgelweide (v l. 1170–1230).

 

Bossea, zhruba 25 kilometrů od Mondovi, tam kde končí vyhlídková silnice mířící údolím Torrente Corsaglia nahoru do Alpi Marittime (Pobřežních Alp), se nalézají jeskyně Bossea, jedny z nejúchvatnějších v Itálii. Jeskynní systém se vyznačuje pozoruhodnými, nádhernými stalaktity a dalšími útvary, jež se utvářely mnoho tisíc let. Průvodce vám ukáže rozmanité, některé vskutku obrovské síně s podzemními řekami a jezery. Uvidíte zde dokonce kostru pravěkého medvěda Ursus Spelaeus, která tu byla odkryta.

 

Brenerský průsmyk, (it. Brennero), jeden z nejvýznamnějších a poměrně nízko ležících průsmyků ve Východních Alpách (1374 m), který odděluje Stubaiské Alpy na západě a Zillertalské Alpy na východě. Součástí rakousko-italské hranice je od roku 1919. Již v prehistorických dobách tudy vedla stezka, kterou využívali rovněž Římané, z té doby je u horního konce známého mostu Europabrücke památka - část staré cesty s vyježděnými kolejemi od povozů. Od r. 1772 prochází přes Brenner silnice (dnes již používaná jen pro místní provoz) a od r. 1867 železnice. Dnešním hlavním dopravním spojem mezi Innsbruckem a Bolzanem je dálnice, uvedená do provozu r. 1975.

 

Brescia, druhé největší město Lombardie a hlavní město stejnojmenné provincie; významné středisko lehkého průmyslu (205 000 obyv.). Původně římská Brixia, za císařství Colonia Augusta Civica (z té doby zbytky Kapitolského chrámu), bývala ve středověku svobodným měst; později se dostala do držení Benátek a pak pod rakouskou správu; v r. 1849 deset dnů vzdorovala obléhání maršálem Radeckým.

V malebném centru vyniká náměstí pojmenované podle renesanční lodžie (dnes radnice) s protilehlým Palazzo dell’Orologio (16. stol., se sochami Maurů odbíjejících hodiny); cenný je též tzv. Starý dóm (Rotonda), románská stavba z 11. a 12. stol., spočívající na zbytcích baziliky ze 7. stol. Z muzeí nutno jmenovat Museo Romano a Museo dell‘Età Cristiana, sledující římské a starokřesťanské období, a Pinakotéku s obrazy renesančních mistrů.

 

Brindisi [-dýzi], přístavní město a středisko stejnojmenné metropole (90 000 obyv.). Jako řecká osada bylo založeno v r. 244 př. Kr., ale významným se co Brundisium stalo až za římské správy; právě u zdejšího přístavu končila via Appia, jak připomínají zbytky dvou mohutných sloupů z r. 312 př. n. l. Ve středověku bylo město součástí Neapolského království.

Je zde románský Dóm s mozaikovou podlahou ze 12. stol. a současným, opodál stojícím baptisteriem, zajímavý je i normanský kostelík San Benedetto (kol. r. 1100). Pevnost nad přístavem dal postavit Fridrich II. Štaufský v r. 1227; věže pocházejí až z 15. stol.

 

Bressanone, něm. Brixen, třetí největší město Jižních Tyrol (16 000 obyv.). Již od r. 970 zde bylo biskupské sídlo, ve 12. stol. město dostalo hradby a jeho význam zvýšila i další privilegia včetně práva razit vlastní mince; v l. 1450–61 zde byl biskupem humanista Mikuláš Kusánský (Cusanus). Po napoleonských válkách se město dostalo pod rakouskou správu, trvající až do r. 1919.

Památný Dóm, založený kol. r. 990, ale později barokně přestavěný, památná je též románská kaple sv. Jana Křtitele a barokní biskupský palác (dnes sídlo Diecézního muzea); několik budov ve městě je spojeno s Havlíčkovým pobytem v l. 1851–55.

 

Cagliari [kaljári], sardinsky Casteddu, hlavní město Sardinie (232 000 obyv.). Založeno bylo snad už Kréťany nebo Foiničany, ale po punských válkách byl ostrov anektovan Římany a tak přičleněn k zemi, s níž pak sdílel všechny osudy. Ve středověku zde vládli střídavě Pisané a Janované, po jejich vyhnání Španěly pak od r. 1718 savojští vévodové, kteří se co vladaři Sardinsko-piemontského království stali hlavními aktéry Risorgimenta (národního obrození) a sjednocení Itálie v 19. stol.

Antické město Carialis téměř zcela pohltila pozdější zástavba, ale zachovaly se zbytky římské arény ze 2. stol. n. l. Z památek středověkého města, zčásti dosud chráněného pisánskými hradbami s věžemi (Torre di San Pancrazio, bašta Santa Catarina ad.), se zachovaly gotické paláce a některé kostely - především katedrála Santa Cecilia, dokončená r. 1312 (Pisa tehdy darovala do kostela reliéfní desky svého sochaře Guillelma). Zajímavé je zdejší Archeologické muzeum a též starokřesťanská Basilica San Saturnino (5. stol.) ve východní části města.

 

Calabria, oblast na jihu země, zasahuje až na nejjižnější výspu „italské boty“. Její západní břehy omývá Tyrhenské moře, východní Jónské moře. Za Messinským zálivem na západě se rozkládá Sicílie. Oblast má rozlohu 15 080 km², 2,05 miliónu obyvatel. Nižší horské oblasti pokrývá hustá bučina a smíšené dřeviny, což krajině dodává téměř středoevropský ráz. Toto území bylo odjakživa postihováno četnými zemětřeseními. Region patří mezi nejchudší v celé Itálii, obyvatelstvo se živí převážně zemědětsvím (pšenice, olivy, citrusové plody) a často doposud žije v malých kamenných vesnicích tradičním způsobem života. Hlavním městem oblasti je od r. 1970 Catanzaro, ale v bývalém hlavním městě Reggio di Calabria stále sídlí místní zastupitelstvo.

 

Campania, oblast v jižní Itálii na březích Tyrhénského moře, má rozlohu 13 595 km², 5,7 milionu obyvatel. Jméno pochází od Římanů, kteří oblast nazývali Campania felix, stejný základ je i v názvu francouzské provincie Champagne. Celému kraji vévodí sopka Vesuv, na jejíchž svazích najdeme četné vinice a héje mandloní, oliv, tabáku a jiného středomořského ovoce. Krajina byla díky své úrodnosti a příznivému klimatu po dlouhá staletí nejhustěji osdíleným a zemědělsky nejvýznamnějším regionem Itálie. Hlavním městem je Neapol.

 

Capri, ostrov v Tyrhenském moři, už od dob antiky proslulý tzv. Modrou jeskyní v pobřežních skalách a oblíbený jako letovisko římských císařů (zejm. Augusta a Tiberia), vyšší společností a celebrit (Maxim Gorkij, Axel Munthe aj.) včetně nouzí zřejmě nestrádajících revolucionářů (V. I. Lenin, Lev Trockij). Centrem života je stejnojmenné malebné městečko ve vých. části ostrova; na kopci nad útesy sv. odtud se nacházejí zbytky Tiberiovy vily (též Villa Iovis), kterou císař obýval v l. 27–37 n. l. Na vyvýšenině v západní části ostrova se rozkládá Anacapri; sídlo A. Muntheho (Villa San Michele) je muzeem švédského lékaře-spisovatele a jeho sbírek.

 

Carrara, město při pobřeží Ligurského moře, metropole provincie Massa-Carrara (70 000 obyv.), proslulé hlavně mramorovými lomy ve svém okolí (celkem na 300). Jim je věnováno i místní muzeum, dokumentující práci s mramorem od antiky až do současnosti.

 

Cassino (Monte Cassino), benediktinské opatství na stejnojmenné hoře, založené sv. Benediktem z Norcie r. 529; jako takové bylo prvním a základním klášterem celého řádu. Od dubna 1943 do května 1944 byl strategicky položený klášter klíčovým bodem německé obranné linie; po vyčerpávajících bojích, při nichž byl klášter zcela zničen spojeneckými nálety, jej dobyly polské jednotky gen. Anderse. Po válce byl obnoven podle původního stavu.

 

Catania [katánia], hlavní město stejnojmenné sicilské provincie (378 500 obyv.) s důležitým přístavem a univerzitou (zal. r. 1444). Jako Katané bylo založeno už r. 729 př. n. l. řeckými kolonisty, Římané z něj po r. 263 př. n. l. učinili jedno z největších měst na Sicílii, s níž pak sdílelo stejné osudy; několikrát však bylo poničeno erupcemi nedaleké Etny (nejhůře r. 1693, viz heslo).

Dnešní urbanistická podoba města je dána jeho obnovou v 18. stol. (arch. Vaccarini), z té doby pochází většina památek: především katedrála (založená Normany v 11. stol.). Z dalších zajímavostí možno jmenovat hrad Castello Ursino, postavený Fridrichem II. Štaufským ve 13. stol. (dnes Městské muzeum), trosky řeckého divadla a římského amfiteátru, benediktinský kostel San Nicolò (1735), rodný dům skladatele Vincenza Belliniho (1801–1835) ad. Motiv slona, který se zde často objevuje na fontánách a veřejných budovách, se vztahuje k bohyni Minervě, patronce města.

 

Cefalù [čefalú], město na severním pobřeží Sicílie, existující už v 9. stol. př. n. l. (pozůstatky Dianiny svatyně na skále nad městem), ale spjaté především s obdobím normanské vlády. Z l. 1133–48 pochází katedrála, založená Rogerem II. (údajně jako díkuvzdání za přežití bouře na moři); se svými mozaikami a sochařskou výzdobou patří k nejvýznamnějším památkám normanského umění.

 

Colli Euganei, Euganejské vrchy, kopce sopečného původu, homolovitě vyvstávající z jednotvárné roviny jv. od Padovy a dosahující výšky až 603 m (Monte Venda). Od starověku jsou slavné svými léčivými prameny - četné lázně: Abano Terme (někdejší římské Aquae Patavinae; 17 000 obyv.), Montegrotto Terme, benediktinské opatství Praglia a několik pozoruhodných městeček při úpatí hor: s Petrarkovým pobytem spojené Arquà Petrarca, opevněné Monselice anebo Este spjaté se známým šlechtickým rodem.

 

Cortina d´Ampezzo, významné horské středisko a klimatické lázně v Dolomitech, v centrální části údolí Ampezzo, asi 40 km severně od Belluna. V r. 1956 se zde konaly 7. zimní olympijské hry, po nichž zbyl např. zimní stadion (kandidovala i na ZOH v l. 1988, 1992), východisko nejen k lyžařským vlekům v okolí, ale i k jezeru Misurina, horským masivům Dolomit a také Dolomitské silnici spojující město s Bolzanem.

V okolí je celkem 10 skiareálů s kapcitou lanovek 45 000 osob za hodinu a 115 km sjezdovek. Krásnou kulisu tvoří kolmé stěny a štíhlé věže i stolové hory Dolomit. Nejvýznamnější masiv v bezprostřední blízkosti je Le Tofane (3 243 m n.m.), kam vedou lanové dráhy, turistické cesty i lany jištěné trasy pro vysokohorskou turistiku. Cílem turistů je i horský masiv na opačné, východní straně od Cortiny - Tondi de Faloria.

 

Costiera Amalfiana, nejkouzelnější oblast Campánie na jižbní straně Sorrentského poloostrova, cílem turistů je genius loci malebných letovisek: Positano, Praiano, Atrani, Ravello, jeskyně Grotta dello Smeraldo, Valle dei Mulini (Údolí mlýnů) a krásné pláže.

Hlavním společenským střediskem, vedle Sorrenta na sev. straně poloostrova, je malebné městečko Amalfi (6 000 obyv.), působící spíše španělským, než italským dojmem. Kdysi městská republika a námořní velmoc, spojovaná s vytvořením prvních navigačních tabulek a snad i s vynálezem kompasu (11. stol.), se honosí řadou zajímavých památek; mj. románským Dómem z 9.–13. stol. Město je dostupné pobřežní silnicí, považovanou za nejkrásnější v Itálii.

 

Cremona, metropole stejnojmenné provincie (85 000 obyv.), půdodně keltská osada a od r. 218 př. n. l. římská kolonie. Ve středověku byla opakovaně pustošena barbarskými nájezdy a válkami mezi císařskými a papežskými vojsky; od r. 1334 až do sjednocení Itálie v 19. stol. patřila k MIlánu.

K objektům zájmu patří mj. románská katedrála (Duomo) s bohatou sochařskou a malířskou výzdobou, gotický Palazzo Comunale z l. 1206–46; technicky zajímavá je věž z r. 1267, zvaná Torazzo, nejvyšší svého druhu v Itálii (111 m).

Nejvíce však Cremonu proslavili její rodáci, Claudio Monteverdi (1567–1643), jeden z otců italské opery, a také celé generace výrobců houslí, kteří z města učinili světovou metropoli tohoto oboru. Patřil k nim Niccolò Amati (1596–1684) a hlavně pak jeho žák Antonio Stradivari (1644–1737).

 

Delta Pádu, přírodovědci říkají deltě Pádu „italský Camargue“. Zrodil se plán vyhlásit tuto oblast, 30 000 ha s bažinami, písečnými dunami a ostrůvky, za národní park, jenž by se rozprostíral od okraje Benátské laguny k pobřežním piniovým lesům v okolí Ravenny. Mokrořady jako třeba Valli di Comacchio severně od Ravenny, již přírodními rezervacemi ustanoveny byly. V oblasti zimovují stovky druhů ptáků. Ornitologové tu jezdí pozorovat racka stříbřitého, lysku černou, husu polní a rybáka černého, ale i mnohem vzácnější druhy, z nichž jmenujme volavku bílou, motáka pilicha a kormorána malého. Nejbližší osada Comacchio proslula lovem úhořů technikou používanou již z doby Římanů. K dalším přírodním rezervacím se řadí prales Bosco della Mesola, vysazený Etrusky a udržovaný generacemi mnichů. Pěšky či na kole můžete obdivovat početná stáda vysoké zvěře.

 

Dolomity (italsky Dolomiti), jižní vápencové pásmo Alp, rozkládající se mezi řekami Adige na západě, Piave na východě a Brentou na jihu, ze severu je ohraničuje tektonický zlom - údolí řeky Rienz (Val Pusteria), rozloha cca 10 000 km2. Nejvyšší část pohoří tvoří masiv Marmolada (vrchol Punta Penia, 3 342 m n.m.), při západním okraji leží masivy Latemar (2 842 m n.m.) a Catinaccio (2 981 m n.m.), které na jihu ohraničuje sedlo Costalunga - úzká soutěska vymodelovaná v narůžovělých pískovcích. Z geologického hlediska jsou Dolomity vytvořeny ve spodních partiích druhohorní horninou zvanou dolomit (odtud název) a ve svrchních vápencem. Obecně se jméno „Dolomity“ používá od 2. poloviny 19. století. Pohoří je typické kolmými skalními stěnami, úzkými a štíhlými skalními věžemi a rozeklanými hřbety. Usazené horniny díky své vrstevnatosti podmiňují vznik tzv. stolových hor s plochými temeny. Některé z nich jsou dnes kryty ledovci. Tyto monumentální a bizardní tvary lákají řadu turistů během letní i zimní sezóny. Hluboká údolí jsou porostlá borovicovými a smrkovými lesy, mezi faunou naleznete kamzíky, vzácně kozorožce, sviště či tetřevy, zvláštností je kavče žlutozobé či bělokur horský. Barvy skalních stěn hrají od bílé, přes nažloutlou až po oranžovou, a to podle horninového složení či úhlu osvětlení sluncem. Na ochranu tu bylo zřízeno několik přírodních parků, výborné podmínky pro turistiku, v kolmých skalních stěnách vedou lanem zajištěné cesty. Na své si přijdou i lyžaři. Dolomity patří k nejnavštěvovanějším lyžařským destinacím v Evropě s velkým výskytem slunečných dnů (vyšší než např. v rakouských Alpách). Nezapomenutelný je pohled na hory večer, když se těsně před západem slunce zbarví do ruda - „alpská záře“.

 

Elba, zatímco ve starověku byl ostrov (223 km2) známý hlavně pro těžbu mramoru a železné rudy (dodnes ji mineralogové považují za ráj na zemi), později synonymum pro Napoleona! Přivezla ho sem r. 1814 britská loď Undaunted. Bývalý francouzský císař byl pánem ostrova jen v letech 1814–15, odtud také odplul ke svému 100dennímu návratu do Francie.

Mezi památky hlavního střediska ostrova, Portoferraio (spojeno s pevninským přístavem Piombino trajektem) patří Villa dei Molini, v jednom z kostelů se každoročně slouží zádušní mše za císařovu duši. Elba dále nabízí pláže, vinařská městečka i kopce (Monte Capanne, 1019 m). Ostrov je zbudován ze žul a sedimentových formací, pozůstatek pravěké pevniny Tyrrhenia. R. 1550 u ostrova ztroskotala loď, a z ní uprchlo hejno kanárků. Tím byl prolomen španělský monopol na prodej zpěvavého ptactva (Španělé do té doby rafinovaně prodávali jen samečky).

 

Emilia-Romagna, oblast o rozloze 22 123 km2  a 4 miliony obyvatel v severní Itálii; jméno odvozeno z názvu starověkého římského regionu Emilie (území téměř totožné s rozlohou dnešního regionu), a pozdějšího regionu Romagna, zahrnující výhodní část oblasti. Před sjednocením Itálie zde existovala samostatná vévodství Modena a Parma. Romagna patřila k Papežskému státu. Na východě oblast omývá Jaderské moře, na severu tvoří hranici řeka Pád. Od středověku patří k nejúrodnějším, nejhustěji osídleným a hospodářsky nejvyspělejším oblastem Itálie. Zemědělství produkuje především masné a mléčné výrobky, ovoce, víno a rýži, významný je i petrochemický, strojírenský a textilní průmysl. Ve městech kvete turistický ruch. Hlavním městem je Bologna (viz).

 

Etna, nejvyšší činná sopka v Evropě, národní park (58 000 ha) a nejvyšší hora celé Sicílie i jižní Itálie (též Mongibello, 3 340 m n.m., jindy se uvádí 3 323  m.n.), ve starověku pokládána za kovářskou dílnu boha ohně Héfaista (Vulkána), četné erupce. Díky svým rozměrům (stoupá téměř od hladiny moře, průměr základny činí přes 40 km) působí velmi impozantně, masív lemuje na 200 bočních kuželů; od r. 475 bylo zaznamenáno 100 velkých erupcí. Procházka po lávových polích a ostrých skaliskách po skutečně „žhavé půdě“ může být pro turisty nebezpečná, ke kráteru vstup zakázán! Vhodným východiskem k výletům na svahy nejvyšší evropské sopky je půlmilionové město Catania (viz), odkud lze podniknout i okružní jízdu vlakem. Na svazích Etny se pěstuje skvělé víno (z Catanie do Taorminy vede vinařská stezka).

 

Ferrara, metropole stejnojmenné provincie a významné centrum ovocnářství (148 000 obyv.). Ve středověku patřila k nejvýznamnějším italským městům; žili zde básníci Ludovico Ariosto (1474–1533) a Torquato Tasso (1544–1595), narodil se zde kazatel Girolamo Savonarola (1452–1498) a významní byli i malíři „ferrarské školy“ Cosimo Tura (1425–1495), Francesco Cossa (1435–1477) ad.

V samém středu města se vypíná hrad rodu d´Este, spojený s palácem (dnes radnice), nedaleko od něho stojí románská katedrála s nádhernou sochařskou výzdobou průčelí (uvnitř chrámu cenné malby). Z mnoha renesančních paláců vyniká slavný Palazzo dei Diamanti (15.–16. stol.), pojmenovaný podle fasád pokrytých mramorovými kvádříky ve tvaru diamantového řezu; napodobením této plastické dekorace jsou naše tzv. psaníčková sgrafita (v paláci sídlí obrazárna, zaměřená hlavně na tvorbu ferrarské školy).

 

Florencie (ital. Firenze), hlavní město Toskánska a metropole stejnojmenné provincie (436 000 obyv.) s rozvinutým průmyslem a kulturními institucemi včetně vlastní univerzity (zal. r. 1321); místo zrodu renesance, vedle Říma a Benátek nejvýznamnější soubor historických a uměleckých památek v Itálii.

Původně etruská osada byla ve 2. stol. př. n. l. dobyta Římany, kteří městu vtiskli základní urbanistickou osnovu (z té doby trasování ulic, zbytky arény aj.), ve středověku se Florencie prosadila už jako víceméně samostatný městský stát, prosperující z výroby textilu, obchodu a bankovnictví, v čele s rodinou Medici. Právě medicejský dvůr se v 15. stol. stal střediskem humanismu, podporujícím přední filozofy, literáty a umělce (Lorenzo Ghiberti, Filippo B. Brunelleschi, Leone B. Alberti, Giotto, Donatello, Masaccio, Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci, Michelangelo, Niccolò Machiavelli, Galileo Galilei aj.). Od r. 1532 byla Florencie, sevřená mezi dvěma mohutnými pevnostmi, hlavním městem vévodství (1569 velkovévodství), od r. 1731 v držení Habsburků až do sjednocení Itálie; v l.1865–71 byla jejím hlavním městem.

K nejvýznamnějším středověkým památkám patří osmiboké románské Baptisterium a kostel S. Miniato al Monte (11.–13. stol.), z gotických vyniká především mohutný Dóm (založený r. 1296) a jemu současné chrámy Santa Maria Novella a Santa Croce (s Giottovými freskami). Pozoruhodné jsou zdejší pevnostně pojaté městské i soukromé paláce (např. palác Signorie neboli Palazzo Vecchio z l. 1299–1314), jako typ oblíbené pak i v období renesance (paláce rodin Medici, Pitti, aj.) a také zbytky hradeb (přelom 13. a 14. stol.) a slavný  Ponte Vecchio, původně gotický most, doslova olepený přistavěnými krámky. Velké změny v podobě města přineslo quattrocento, tedy 15. století. Ve 20. letech bylo Brunelleschim konečně technicky vyřešeno sklenutí kupole Dómu, ale ducha nové doby lépe vystihuje jeho lodžie Nalezince, první čistě renesanční stavby vůbec (1419–45), podobně jako interiéry kostelů San Lorenzo a Santo Spirito.

Nový sloh reprezentují též četná sochařská a malířská díla, rozesetá v celém městě; významná je zejména sochařská výzdoba kaple Or San Michele na počátku 15. stol. (Donatello, Andrea Verrocchio aj.), Masacciovy fresky v kostele S. Maria del Carmine (¨r. 1428) ad. Z florentského prostředí vyšel Leonardo da Vinci, završující svým způsobem epochu quattrocenta, a jeho mladší současník Michelangelo Buonarroti, který i zde (vedle Říma) na počátku 16. stol. zanechal řadu slavných děl jak v architektuře (Biblioteca Laurenziana), tak v sochařství (socha Davida před palácem Signorie z l. 1501–03, nyní v Akademii, medicejské náhrobky v areálu kostela S. Lorenzo ad.); svým dílem tehdy už naznačil cestu k manýrismu.

Velmi plastický obraz o umění tehdejší Florencie poskytují medicejské sbírky v Galerii Uffizi a její pobočky v tzv. Bargellu. Po uklidnění politické krize na přelomu 15. a 16. stol. (Savonarola, francouzská okupace) se medicejský dvůr ve druhé polovině století stal významným střediskem manýrismu - Giorgio Vasari staví slavné Uffizi (r. 1574) a dekoruje interiéry paláce Signorie, Giambologna zdobí město sochami (pomník Cosima I. de’ Medici z r. 1595 ad.) a stejně tak Bartolomeo Ammanati, autor známé Neptunovy kašny a úprav vévodské rezidence v Palazzo Pitti (do r. 1570).

Následující vývoj v období baroka a v dalších etapách však už nevybočuje z obecného vývoje evropských měst, včetně rozsáhlých asanací v 19. stol. a zavádění nových technologií (Ústřední tržnice aj.). Několika stavbami město obohatila secese  a zejména  zajímavé jsou příspěvky moderní architektury, jako nádraží Sta. Maria Novella (G. Micchelucci, r. 1934), fotbalový stadión (Pier Luigi Nervi, 1931), či kostel S. Giovanni Battista při dálnici západně od města (Micchelucci, 1964). V r. 1966 byla Florencie zasažena povodní, která postihla většinu jejích památek a způsobila nenahraditelné škody v jejích sbírkách.

 

Gargano, hornatý poloostrov (2.000 km2) v jv. regionu Apulie při Jaderském moři s nejvyšším vrcholem Monte Calvo (1 055 m n.m.); velmi členité pobřeží, strmé skály spadají kolmo do moře, písečné a oblázkové pláže. Divoká krajina stojí za poznání klidných jezer (Lesina, 50 km2, Varano, 60 km2, oddělena jsou od Jaderského moře jen úzkými šíjemi), přírodního parku Foresta Umbra (11 000 ha), mezi další fenomény patří kouzelné vápencové mořské jeskyně: Grotte Marine, Rajčatová (Grotta dei Pomodor), Zvon (Grotta Campana) aj, kostely a chrámy. Poloostrov byl v r. 1995 vyhlášen národním parkem. Hlavními letovisky na pobřeží jsou Vieste a Rodi Garganico, ve vnitrozemí Monte Sant´Angelo.

 

Genargentu, nejvyšší horský masiv a národní park (86 000 ha) v centrální části Sardínie, Punta La Marmora, 1 834 m). četné bizarní vulkanické útvary, vyskytuje se muflon (asi 1000 ks), daněk a množství ptactva (orel skalní a mořský, káně, sokolo, poštolka, jestřáb, krahujec ad.), úbočí hor je porostlé dubem, černou borovicí a zčásti hustou těžko  prostupnou macchií.

 

Gran Paradiso, národní park (NP) v Grajských Alpách s rozlohou 722 km2 vznikl původně jako chráněná královská obora. NP park byl vyhlášen jako první v Itálii, již v roce 1922 a územně navazuje na francouzský NP Vanoise. Nejvyšší horou je tu), podle které se celá oblast jmenuje. Oblast, typická svým vysokohorským reliéfem, je částečně zaledněna a v nižších polohách jsou rozsáhlé horské hole, porostlé charakteristickou alpskou květenou. NP je dostupný od severu z údolí Valle d'Aosta (středisko Aosta) kratšími horskými údolími Rhêmes, Savarenche (chata a kemp Pont - ideální východisko), Cogne či sedlem Nivolet, i od jihu (Valle di Locana). Zdolání nejvyššího vrcholu (Gran Paradiso, 4 061 m n.m.) je pro zkušené horské turisty poměrně jednoduché, proto se Gran Paradiso často využívá jako „aklimatizační“ vrchol před zdoláváním náročnějších hor.

 

Gran Sasso e Monti della Laga, národní park (150 km2)a nejvyšší masiv Apenin (Corno Grande, 2 914 m n.m.). Až do výšky 1 900 m byl v pleistocénu zaledněn, vrcholová část má proto strmé a ostré srázy a prudce vystupuje z okolní krajiny. Po geologické stránce tvoří masiv druho- a třetihorní vápence (trias až miocén). Pro turisty schůdný, i když náročný výstup od horského hotelu (Mussolini). Přímo pod masivem vede téměř 10 km dlouhý tunel na dálničním tahu Řím - L’Aquila - jadranské pobřeží.

 

Grotte di >Frassasi, jedny z nejrozlehlejších veřejnosti přístupných jeskyní v Evropě vyhloubila jv. od Jesi řeka Sentino. Z celkové délky (uvádí se 15–18 km) tohoto jeskynního systému si návštěvníci mohou prohlédnout asi jeden kilometr. Do kolosální Grotty del Vento by se snadno vešel milánský dóm – její strop sahá do výšky 240 metrů. Tato jeskyně slouží k různým experimentům, od senzorické deprivace po zkoumání následků dlouhodobého pobytu hluboko pod zemí.

 

Herculaneum (ital. Ercolaneo, do r. 1969 Resina), město na místě antických přímořských lázní, zničených výbuchem Vesuvu v r. 79 n. l.; od svého objevení v r. 1719 jedna z nejslavnějších archeologických lokalit v Itálii (dnes 60 000 obyv.). Z původní řecké a etruské osady se na počátku letopočtu vyvinulo oblíbené letovisko s přibližně 6 000 obyvateli různého sociálního postavení, což se projevilo i v rozmanitých typech obydlí od vícepodlažních domů až po honosné vily římských boháčů. Díky nánosu lávy a sopečného popela (až do výše 30 m) se jejich zbytky, těžko přístupné zlodějům, zachovaly i s částí původní výzdoby a výbavy domácností.

Ischia, největší ostrov v okolí Neapole (rozloha 46 km2) sopečného původu, patří do skupiny Vesuvu a leží na okraji celého masivu nedaleko pobřeží. Mnozí turisté jej vyhledávají pro koupele v horkých slabě radioaktivních termálních pramenech a realtivnímu soukromí.

Janov, italsky Genova [čti džénova], město na pobřeží při úpatí Ligurských Apennin, metropole stejnojmenné provincie a celé Ligurie (738 000 obyv.); zdejší přístav je největší v Itálii.

Někdejší ligurská osada byla r. 222 př. n. l. obsazena Římany a pod jménem Antium znovu obnovena po zničení Hannibalovým vojskem, v 10. stol. se Janov stal nezávislým městským státem a brzy se  prosadil i v bojích o trhy ve Středomoří, které hájil hlavně proti Pise a Benátkám. Už od r. 1243 byla v Janově univerzita. Velkého rozkvětu dosáhl po r. 1528, kdy admirál Andrea Doria obnovil samostatnost města; po období španělské nadvlády a krátkém intermezzu napoleonské „Ligurské republiky“ byl Janov od r. 1815 součástí Sardinsko-piemontského království. Jako takový sehrál důležitou roli při sjednocení země; k jeho rodákům patřil legendární vojevůdce Giuseppe Garibaldi (1807–1872), ale též geniální houslista Niccolò Paganini (1782–1840).

Společenským centrem města je Piazza de Ferrari s budovou Opery (r. 1828) a dalšími stavbami z 19. stol., zatímco starší období reprezentuje hlavně katedrála San Lorenzo, založená r. 1118 a ozdobená gotickou fasádou, a pak výstavné renesanční paláce podél ulic Via Balbi a Via Garibaldi, z velké části dílo A. Alessiho. Moderní Janov se rozkládá od Piazza de Ferrari směrem na východ, ale nejnápadnější jsou stavby v areálu přístavu - zejména tzv. Bigo několika rameny, symbolizující staré přístavní jeřáby (Renzo Piano, r. 1992); nedaleko je též Acquario di Genova, největší v Evropě.

 
Lago di Como, Comské jezero, Římany nazývané Lacus Larius, leží na západním okraji Bergamských Alp ve výšce 198 m. Plocha jezera je 146 km2 a hloubka až 410 m, čímž je jedním z nejhlubších v Evropě. Má tvar obráceného písmene Y a v jižní polovině se dělí na dvě zátoky - západnější Como, východnější Lecco. Severní polovina se označuje jako Lago superiore. Břehy jezera lemuje řada menších i větších letovisek (Como, Lecco). Mohou se pochlubit desítkami zachovalých renesančních a barokních venkovských vil (dnes často hotely a penziony). Jediným ostrovem je Comacina se zbytky středověkého hradu a devíti opuštěnými chrámy, bez stálých obyvatel. Ostrov spravuje belgicko-italská komise - pozůstatek neuváženého prodeje místního občana Augusta Capriniho belgickému králi. Comské jezero, zasazené do idylické scenerie hor a rozeklaných úbočí, zahalené takřka do tajuplného ticha, přitahuje turisty již staletí. Míří sem za odpočinkem, inspirací, procházkami v okolních kopcích nebo si zajezdí na loďce. Dlouhé, úzké jezero skýtá úžasnou podívanou na Alpy.

 

Lago di Garda, Gardské jezero - největší italské jezero na úpatí Alp (370 km2, 160 km dlouhé pobřeží). Vlévá se do něj řada řek (největší Sarca), vytéká jediná Mincio (přítok Pádu). Hladina leží v nadmořské výšce pouhých 65 m, maximální hloubka jezera činí 346 m. Původ jezera je ledovcovo-tektonický: poklesem podél zlomů vznikla v krajině sníženina a údolí bylo v dobách ledových ve čtvrtohorách přehrazeno čelní morénou ledovce, za kterou se zadržuje voda. Na severu jsou břehy strmé, na jihu mají charakter plochého pobřeží. Nejužší část na severu je sevřená mezi hory Monte Baldo (2 218 m n.m.) a Monte Caplone (1 977 m n.m.) a takto vytvořený kaňon má  šířku pouhých 2,5 km. Směrem k jihu se jezero značně rozšiřuje a je lemováno usazeninami, které zde zanechaly čtvrtohorní ledovce.

V jezeře leží několik ostrůvků (např. Isoletto a Tremelone), voda je tmavomodrá, průzračná a plná ryb, hladina je často neklidná a občas přicházejí nenadálé bouře. Pravidelné větry vanou z hor dopoledne a z nížin po poledni. I proto je na jezeře velmi populární surfování. Od severu je chráněno horami před vpády studeného vzduchu (a naopak k němu proniká teplý vzduch od jihu). Vznikla tak teplá enkláva v podhůří Alp a na březích se rozvinulo středomořské rostlinstvo (olivové háje a citrusy), které jinak oblasti nepřísluší. Rostou zde také cypřiše, magnolie, oleandry a dokonce i palmy. U jezera byla vybudována četná rekreační střediska a klimatické lázně. Nejvýznamnější letoviska leží na jihu jezera na 4 km dlouhém poloostrově Sirmione.

 

Lago Maggiore, protáhlé jezero ledovcového původu, Římany označované Lacus Verbanus, leží na italsko-švýcarských hranicích, větší část patří Itálii (Švýcarsku patří severní cíp s letovisky Locarno a Ascona). Je druhým největší hornoitalským jezerem (212 km2), maximální hloubka 372 m a vodní hladina leží ve výšce 194 m. Jezerem protéká řeka Ticino. Severní a jižní okraje jezera mají jinou barvu vody - zelenavou na severu a temně modrou na jihu. Severní okraj lemují strmé a zalesněné svahy, zatímco na jihu jsou břehy povlovnější a přecházejí do Lombardské nížiny. Mírné podnebí umožňuje pěstování subtropického ovoce.

Turisticky vyhledávanější je západní břeh jezera, který zčásti lemuje dálnice z Milána k Simplonskému průsmyku. Z letovisek na jeho březích jmenujme Aronu, kdysi bývala v držení rodiny Borromeů, z níž pocházel i sv. Karel Boromejský, jeden z nejuctívanějších světců baroka. Jednou z velkých atrakcí je plavba parníkem na Borromejské ostrovy (Isole Borromee), skupina čtyř malebných ostrůvků v rozšířené části Lago Maggiore patří k největším turistickým atrakcím v regionu. Ostrovy byly od 12. století majetkem knížecí rodiny Borromeů, kteří je v 17. a 18. století postupně proměnili v citlivě komponovanou soustavu parků a zahrad, zkrášlovaných nákladně opatřovanými botanickými exempláři. Verbania je největším střediskem na břehu jezera. Turisty sem láká především Villa Taranto, u níž je velkolepá botanická zahrada s více než 20 000 druhy rostlin z celého světa.

 

Lazio, oblast ve střední Itálii o rozloze 17 208 km² a 5,1 milióny obyvateli , sousedící s Tyrhenským mořem, jméno je odvozeno z názvu římského regionu Latia. Oblast leží na západních svazích Apenin a je protkána řadou vyšších i nižších horských celků. Na svazích hor se pěstují nejen obiloviny, ale také subtropické ovoce, viná réva a olivy. Hlavním hospodářským srdcem provincie je město Řím. V jeho okolí vyroslla řada průmyslových závodů a rovněž nových obytných čtvrtí a měst. Velký ekonomický význam má i turistický ruch.

 

Ligurské Alpy, pohoří tvoří jz. okraj Alp, volně přecházejících do Apenin. Mezi oběmi mohutnými evropskými horskými systémy je hranice daná konvenčně, z pohledu geologické stavby či vrásnění se jedná o spojitý celek. Pohoří strmě spadá k mořskému pobřeží a vytváří krajinu se strmými útesy, malými zátokami. Spolu se středomořskou suchomilnou vegetací a vysokým počtem teplých slunečných dnů je pohoří a jeho pobřeží velice atraktivní pro turistický ruch, vznikla zde mnohá výletní letoviska (Riviera di Ponente). Ligurské Alpy se táhnou až k hranici s Francií, kde na ně navazují Přímořské Alpy.

Co do nadmořských výšek nejsou na Alpy příliš výrazné (Marguareis, 2 651 m n.m.), ale tím, že se vypínají přímo od mořské hladiny a vytvářejí překrásné scenérie, si označení velehory rozhodně zaslouží.

 

Liparské (Aiolské) ostrovy, soubor 17 malých, dohromady jen 117 km2 měřících ostrůvků severně od Sicílie (od r. 2000 UNESCO) je vhodným tipem nejen na strávení klidné rodinné dovolené, ale také na prohlídku živé učebnice vulkanologie. Zatímco hlavní ostrov, Lipari, je už vyhaslou sopkou, další dva Vulcano a zejména Stromboli (926 m n.m.) jsou dosud ještě aktivními vulkány (Vulcano ale naposled soptilo r. 1890; první doložená erupce z r. 330 př. n. l.). Krásné rozhledy jsou z nejvyššího vrcholu soustroví Monte Sant’ Angelo (594 m n.m.) Na několika místech tu vyvěrají i horké léčivé prameny.

Souostroví bylo osídleno již od pravěku, nejstarší nálezy se kladou do 4. tisíciletí př. n.l. Podle řecké mytologie byly sídlem boha větrů Eola (odtud Eolské ostrovy) a také Kyklopů. Obyvatelé se zabývají hlavně cestovním ruchem, pěstují se tu ale i citrusy a vinná réva a také těží pemza.

 

Loreto, poutní místo nedaleko Ancony, proslavené Svatou chýší (Santa casa), údajným obydlím Panny Marie v Nazaretu, které sem mělo být přeneseno anděly; v renesanci byla chýše zvnějšku vyzdobena reliéfy a obestavěna velkým chrámem. Za protireformace byly repliky Mariina domku, tzv. “lorety”, budovány po celé katolické Evropě; s proměnlivou vnější dekorací, ale vždy s přesnou nápodobou původního interiéru včetně poškození omítek apod.

 

Lucca, hlavní město stejnojmenné provincie (90 000 obyv.) s historicky cenným centrem obklopeným původními hradbami. Už ve 2. stol.  př. n. l. zde bylo římské město, v jehož držení se ve středověku střídali Frankové, veronští Scaligerové ad.; v letech 1369–1799 byla samostatným státem. Po zmatcích napoleonského období připadla r. 1847 Toskánsku a s ním pak sjednocené Itálii. Zatímco římské období městu vtisklo jen základní osnovu ulic a náměstí (oválná Piazza del Mercato na místě arény apod.), nejcennější památky pocházejí z románského období, především Dóm a kostel San Michele (oba ze 12. stol.) s typickými miniaturními arkádami na průčelích a cenným zařízením.

 

Mantova, metropole stejnojmenné provincie (65 000 obyv.), vyrostlá na místě etruské osady, Římany nazývané Mantua. Období největší slávy dosáhla v 15. a 16. stol. za vlády uměnímilovného rodu Gonzagů, po jejichž vymření r. 1707 připadla Habsburkům a ti ji pak drželi (s přestávkou napoleonských válek) až do r. 1866.

Mezi středověkými památkami vyniká gotický hrad Castello di San Giorgio (14. stol.), později včleněný do areálu renesanční vévodské rezidence (Palazzo Ducale) s více jak 450 nádherně zdobenými místnostmi, románsko-gotický Dóm (s barokním průčelím a románskou zvonicí) a pak stavby při náměstích Piazza Broleto a delle Erbe s budovou někdejšího soudu (Palazzo della Ragione, 13. stol.), hodinovou věží (r. 1473) a románskou rotundou San Lorenzo (11. stol.). Daleko slavnější jsou však renesanční stavby spojené s působením architekta Leona B. Albertiho, zejm. kostely Sant’Andrea a San Sebastiano (15. stol.); z profánních budov pak Palazzo del Té (od r. 1525) s bohatou výzdobou v manýristickém duchu (Giulio Romano ad.).

 

Messina, hlavní město provincie při stejnojmenné úžině, s důležitým přístavem (trajekty mezi Sicílií a italskou pevninou), universitou a kulturními institucemi (265 800 obyv.). Vznikla v 8. stol. př. n. l. jako řecká kolonie, r. 396 ji zničili Kartaginci, r. 264 př. n. l. byla včleněna do Římské říše a její další osudy se odvíjely podobně jako v jiných městech na ostrově: ovládali ji Ostrogóti, Arabové a Normané, po nich Anjouovci, Španělé a další, k Itálii byla připojena r. 1861.

Několikrát byla Messina poničena zemětřesením; nejhůře r. 1783 a r. 1908. Proto má většina města spíše moderní, dosti nesourodý ráz a jeho památky jsou převážně dílem rekonstrukce; to platí i pro Dóm, kdysi vynikající památku normanské architektury (12. stol.), zničený navíc ještě požárem r. 1943. Zvonice s orlojem při dómu pochází až z r. 1933. Vzácnou památkou původní architektury je však románský kostelík Annunziata dei Catalani (12. stol. ) a významné jsou umělecké sbírky místního muzea (Museo Nazionale).

 

Milán, it. Milano [čti Miláno], politické, hospodářské a kulturní centrum Lombardie (1 480 000 obyv.). Významné středisko strojírenství a automobilového průmyslu.

Původně keltskou osadu dobyli v r. 222 Římané; jejich  „Mediolanum“ bývalo později i sídelním městem císařů (právě zde vydal Konstantin I. r. 312 edikt, jímž legalizoval křesťanství), po r. 375 zde byl biskupem sv. Ambrož, působil zde i filosof sv. Augustin. V raném středověku se Mediolanum načas stalo hlavním městem langobardského království a důležitou roli pak hrálo i v bojích mezi papeži a císaři (obléhání města r. 1158 se účastnily i české oddíly). Vládli zde Viscontiové a Sforzové, po jejich vymření (r. 1535) Španělé a nakonec od r. 1714 rakouští Habsburkové, kteří město násilím drželi až do r. 1895; intermezzem bylo jen napoleonské období, kdy zde vládli Francouzi. Velký rozvoj přineslo Milánu 20. stol., které pozměnilo jeho charakter budováním moderních okrajových čtvrtí a výškových budov.

Dominantou historického centra je gotický Dóm, jedna z nejmohutnějších katedrál v Evropě, s jehož výstavbou se začalo už r. 1386, ale velkoryse založený chrám byl dokončen až v l. 1805–13. Daleko starší památky jsou rozesety po celém městě: jsou tu římské lázně z konce 4. stol., v 16. stol. přestavěné na chrám San Lorenzo, raně křesťanský kostel Sant’Ambrogio, založený r. 386, ale přestavěný v 11. a 12. stol., mohutná pozdně gotická pevnost Castello Sforzesco (z poloviny 15. stol.), která byla vzorem pro stavbu moskevského Kremlu (uvnitř muzeum s cennými archeologickými a uměleckými exponáty), ale též kostel Santa Maria delle Grazie s klášterem, v jehož refektáři namaloval Leonardo v l. 1495–97 svoji slavnou Poslední večeři Páně. Z mladších období pocházejí paláce jako renesanční Palazzo Marino (1558–90; dnes městský úřad), Palazzo Brera (17. stol.) se stejnojmennou obrazovou galerií, nebo královský palác (r. 1788), dnes sídlo Muzea současného umění; ze stejné doby pochází i slavná „La Scala“, působiště Giuseppe Verdiho a dalších velkých hudebníků (jim je věnováno i přilehlé muzeum). Z dalších muzeí lze jmenovat slavnou Ambrosiánskou knihovnu se sbírkou děl italské renesance a podobně zaměřené Muzeum Poldi-Pezzoli, Leonardovi a jeho vynálezům je věnováno Muzeum vědy a techniky.

 

Modena, hlavní město stejnojmenné provincie, významné středisko automobilového průmyslu a textilnictví (180 000 obyv.). Už v prehistorickém období zde byla etruská osada Mutina, r. 183 obsazená Římany a od raného středověku pak ovládaná různými vládci, Ve 12. stol. byla svobodným městem, ale r. 1289 připadla rodu d´Este, pod nímž se později stala hlavním městem celého vévodství. Estenským  náležela, kromě napoleonského období, až do r. 1859, kdy se osamostatnila a vzápětí připojila k sjednocené Itálii.

Nejvýznamnější památkou je katedrála (Duomo) s bohatou sochařskou výzdobou (mistr Wiligelmo), jedna z nejhezčích románských staveb v zemi, a za pozornost stojí i tzv. Palazzo dei Musei (18. stol.), dnes sídlo estenské knihovny  s více jak 380 000 knih a 12 000 rukopisů; kromě knihovny a dalších sbírek zde sídlí též Galleria Estense s bohatou sbírkou děl domácích i cizích renesačních a barokních mistrů.

 

Monte Bianco, italský název pro nejvyšší horu Alp - Mont Blanc (4 807 m m.n.), která leží na rozhraní Francie a Itálie. Francouzský název je u nás používanější, navíc státní hranice nevede přesně přes vrchol, ale špička hory je celá na francouzském území. V Itálii je nejvyšší tzv. předvrchol Mont Blanc de Courmayeur (4 748 m n.m.), nejvyšší kóta celé Itálie. Druhý nejvyšší masiv Alp Monte Rosa, ležící na hranici Itálie a Švýcarska, má totiž jen 4 634 m n.m. Prvovýstup (z francouzského Chamonix) byl uskutečněn již r. 1786, z italské strany vede přístupová cesta pod Mont Blanc přes turistické středisko Courmayeur (1 228 m n.m.)

 

Monte Cervino, hraniční hora v Penninských Alpách se Švýcarskem, známější pod švýcarským jménem Matterhorn. (4482 m n.n.). Vznikla erozní činností karových ledovců ze tří stran, které takto vymodelovaly ostrý jehlan, jenž výrazně vystupuje z hraničního horského hřebenu. Zvláště strmá je východní stěna. Díky impozantnosti je Matterhorn považován za nejkrásnější horu Alp (odtud označení Hora hor). Horolezecky velmi vyhledávaná destinace, odhaduje se, že na něj vystoupilo již přes 100 000 horolezců (asi 500 jich zahynulo). Na úpatí se krčí několik malebných vesniček, včetně Antey-St-André, Valtournenche (dala jméno údolí), a středisko Breuil-Cervinia. Odtud se šplhá lanovka až na Plateau Rosa (3 480 m n.m.), odkud se vám naskytne úžasná podívaná na okolní hory.

 

Monte Rossa, druhá nejvyšší hora Alp ležící na italsko-švýcarské hranici (4 634 m n.m.) v Penninských Alpách, asi 15 km východně od špičatého štítu Matterhornu. Slovo „roése“ pochází od slangového názvu pro ledovec, používal se v oblasti Aosty. Jedná o zaledněný horský masiv s 12 dílčími vrcholky převyšujícími hranici 4 000 m, z nichž deset má svá vlastní jména a nejvyšší je Dufourspitze (leží za italskou hranicí).

 

Monti Sibilini, 40 km dlouhé pohoří ve východní části Umbrie, součást Apenin, s nejnespoutanější a nejúchvatnější scenérii v kraji, v r. 1993 vyhlášeno národním parkem. Nad ostatní vrcholy se zvedá velrybí hřbet Monte Vettore (2 476 m n.m.), která je zároveň třetí nejvyšší v Itálii. Vypíná se poblíž jeskyně mýtické Sybily, po níž bylo pohoří pojmenováno. Po zddejších stezkách se můžete vypravit na vysokohorské výlety k fascinujícím přírodním zákoutím. K nejkouzelnějším patří Piano Grande, rozlehlá náhorní plošina obklopená amfiteátrem hor.

 

Neapol (ital. Napoli), hlavní město stejnojmenné provincie a hospodářské a kulturní středisko celé Kampánie, vyznačující se nápadně jižním temperamentem (1 207 000 obyv.); významný přístav.

Kol. r. 700 př. n. l. zde vznikla řecká osada, od 4. stol. Římany ovládané město; ve středověku pak byla Neapol spolu s jižní Itálií a Sicilií ovládána  Normany, císaři štaufské dynastie a francouzskými Anjouovci, od 15. stol. byla co hlavní město tzv. Království obojí Sicílie pod španělskou (aragonskou) správou. R. 1713 připadla Habsburkům a po nich Bourbonům, až do vyhlášení republiky r. 1797. R. 1806 však Napoleon obnovil království, které vytrvalo až do připojení k Itálii r. 1861.

Historickým centrem města je svérázná čtvrť Spacca se středověkými a barokními chrámy (Santa Chiara, San Domenico, Il Gesù Nuovo) a zanedbanými paláci; podobně malebná je nábřežní čtvrť Santa Lucia s gotickou pevností Castel dell´Ovo. Ještě mohutnější hrad se vypíná přímo nad přístavem - Castel Nuovo, postavený Anjouovci r. 1282 a za aragonské vlády opatřený honosným triumfálním obloukem Alfonse I. (Francesco Laurana, 1467); nedaleko odtud je bývalý královský palác, vybudovaný v 17. stol. (dnes muzeum) a při něm Teatro San Carlo, vedle milánské Scaly nejslavnější divadlo v Itálii (původní barokní budova z r. 1737 byla klasicistně přestavěna r. 1816). Ze sakrálních objektů vyniká především gotický Dóm (San Gennaro, 13.–14. stol.) s ostatky patrona města a dalšími pamětihodnostmi, a hlavně pak zmíněný kostel Santa Chiara, jednoduchá gotická stavba ze 14. stol. s honosnými náhrobky anjouovských králů a půvabnou klášterní zahradou. Nad městem se vypíná kartusiánský klášter Certosa di San Martino, založený už Anjouovci, ale v 16. stol. přestavěný do renesanční a barokní podoby, dnes sídlo zajímavého muzea. Naprosto mimořádné jsou však sbírky neapolského Národního muzea dole ve městě, prezentující též nálezy z Herculana a z Pompejí; jeho sbírky antických mozaik patří k nejbohatším na světě.

 

Pád, italsky Po, nejdelší (652 km) a nejvodantější řeka v zemi. (průměrný roční průtok u Ferrary je 1 460 m3 s-1). Pramení a je napájen z ledovce na hoře Monte Viso v Kottických Alpách ve výšce 2 000 m), protéká Pádskou nížinou (mj. Turínem nebo Cremonou) a ústí do Benátského zálivu Jaderského moře. Část vody (se značným množstvím usazenin) je na dolním toku využívána k zavlažování, vybudovány byly i průplavy; průměrná hladina leží dnes zhruba o tři metry výše než okolní nížina. U Ferrary začíná močálovitá delta řeky, ve které se Pád dělí na sedm hlavních ramen. Okolní nížiny při pobřeží jsou lagunovité. Přírůstek delty díky nánosům sedimentů je odhadován na 60 ha ročně (každých pět let se rozloha Itálie zvětší o cca 3 km2).

 

Padova, hospodářská, politická a náboženská metropole Benátska, dnes hlavní město stejnojmenné provincie (242 000 obyv.).

Jejím předchůdcem bylo římské Patavium, r. 452 zničené Huny; teprve od 12. stol. lze sledovat oživení, od r. 1164 dokonce v podmínkách svobodného města. R. 1222 zde byla založena jedna z nejstarších evropských universit, pobývali tu Giotto, Dante i  Petrarca. V r. 1405 se Padova dostala pod vládu Benátek, s nimiž pak až do sjednocení Itálie sdílela podobné osudy, projevující se mj. i v podobném obrazu zdejší kultury a činnosti stejných umělců. V r. 1944 byla těžce poškozena bombardováním.

Centrem historického města jsou náměstí Piazza delle Erbe a Piazza delle Frutta, mezi nimiž se tyčí gotický Palazzo della Ragione, soudní budova z r. 1219, v přízemí a I. patře vybavená lodžiemi a v patře ohromným sálem vyzdobeným freskami z 15. stol. Úřadům byla vyhrazena též nedaleká Piazza dei Signori s velitelstvím městské milice (Palazzo del Capitano) a hodinou věží z počátku 15. stol.; jižně odtud stojí Duomo, katedrála z l. 1551–77 s románským baptisteriem ze 12 stol. (uvnitř cenné gotické malby).

Nejvýznamnější padovské památky se však nacházejí na dvou opačných stranách centra: v jeho jižní části Basilica del Santo z l. 1232–1307, zasvěcená sv. Antonínovi Paduánskému, románsko-gotická architektura s nápadnými byzantskými kupolemi a s hlavním oltářem vyzdobeným Donatellovými sochami (kolem r. 1450); od téhož umělce pochází slavný „Gattamelata“, jezdecký pomník před kostelem, který svému vojevůdci obec věnovala r. 1447. Pozoruhodné je též Giardino Botanico v sousedství, jedna z nejstarších botanických zahrad v Evropě, založená už r. 1545.

Na opačné straně města, mezi rozvalinami římské arény, se nachází Cappella degli Scrovegni (zvaná též „dell´Arena), postavená r. 1303 a vyzdobená Giottovými freskami, řazenými k nejvýznamnějším dílům evropského umění.

 

Palermo, hlavní město Sicílie, ekonomické středisko a dopravní uzel (přístav, letiště), sídlo autonomní samosprávy a významných kulturních institucí včetně university, akademie výtv. umění ad. (716 100 obyv.).

Založili je Foiničané v 7. stol. př. n. l. a až do r. 254 bylo oporou jejich vlády nad ostrovem. Po nich zde vládli Římané, Ostrogóti a Arabové, ve středověku pak Normané, Štaufové a Anjouovci, jejichž vládu ukončilo r. 1282 povstání, známé jako „sicilské nešpory“. Po nich na ostrově vládli španělští Aragonci a nakonec Bourboni, od r. 1861 je součástí Itálie.

Přirozeným centrem starého města je Piazza dei Canti (se souborem barokních budov a fontánou v typicky španělském stylu), vlastně křížovatka dvou barokních prospektů, protínajících město: Via Vittorio Emanuele a Via Magueda. Při nich leží nejvýznamnější pamětihodnosti - Normanský palác s komnatami Rogera II. a slavnou Palácovou kaplí (Capella Palatina) s výzdobou směšující normanské a arabské prvky (vyřezávaný strop, nádherné mozaiky), mohutná katedrála, založená Normany ve 12. stol. (později upravovaná), či malebná Piazza Bellini s románskými kostely Santa Maria dell’Ammiraglio (tzv. Martorana) a San Cataldo. Nutno však připomenout též románký Palazzo della Zisa (z r. 1160) a gotický Palazzo Chiaromonte (r. 1307), pitoreskní, spíše arabský kostel San Giovanni degli Eremiti s růžovými kupolemi (13. stol.) či renesanční Palazzo Abbatellis (15. stol.), dnes sídlo Národní galerie (zejména cenné obrazy z 15. stol.); významné je i Národní archeologické muzeum (mj. nálezy z vykopávek v Selinuntu). Palermo se honosí  nádhernými zahradami (Orto Botanico aj.) a známé jsou též katakomby kapucínského kláštera s více jak 8 000 vystavených nebožtíků, přirozeně mumifikovaných suchým vzduchem.

 

Parma, kdysi metropole stejnojmenného vévodství, dnes hlavní město provincie (170 000 obyv.). Už r. 183 př. n. l. zde Římané založili kolonii, ale skutečného významu Parma nabyla ve středověku. Vládli zde Ostrogóti i Langobardi, načas byla svobodným městem, ale r. 1341 připadla Milánu a pak Svaté stolici. R. 1545 ji Pavel III. Farnese daroval svému synovi a v držení uměnímilovného rodu Farnese byla až do r. 1727. Tehdy připadla vedlejší větvi Bourbonů, kteří vévodství vládli až do připojení k Itálii r. 1860; přerušením byla jen vláda Napoleonovy manželky Marie-Luisy po r. 1816.

Parma se honosí skvělými uměleckými památkami, soustředěnými většinou v okolí katedrály, románské stavby s typickými trpasličími arkádami a malbami ze 16. stol.; Correggiovy iluzivní fresky v kupoli patří k prvním obrazů postav letících prostorem. Významné je také věžovité osmiboké Baptisterium při katedrále, dílo Benedetta Antelamiho, který byl též autorem jeho sochařské výzdoby (1196–1216), a mohutný kostel San Giovanni; jeho renesanční interiér je opět vyzdoben Correggiovými freskami. Z muzeí lze připomenout sbírky v Palazzo della Pilotta (s Národním muzeem antiky, Národní galerií, historickým divadlem ad.) nebo Museo Glauco Lombardi přímo v centru. Nejslavnější z místních pamětihodností však leží asi 4 km severovýchodně od města: Certosa di Parma, kartuziánský klášter z r. 1285, proslavený jako dějiště Stendhalova románu.

 

Pavia, metropole stejnojmenné provincie (88 000 obyv.). Pod jménem Ticinum existovala již v antice, ale většího významu dosáhla ve středověku, kdy svým postavením korunovačního města soupeřila s Milánem. Ve 12. stol. získala samostatnost a za bojů o investituru stála věrně na straně císařů; v r. 1359 ji však Karel IV. přenechal milánským Viscontiům, s nimiž pak sdílela další osudy.

Prastarému městu s křivolakými uličkami vévodí mohutný hrad z přelomu 14. a 15. stol. (uvnitř muzeum), nedaleko od něho románský kostel San Pietro in Cielo d´Oro s náhrobkem sv. Augustina (354–430); v kostele je pohřben též ostrogótský myslitel Boëthius, zavražděný r. 524. Mezi sakrálními objekty v jižní části města vyniká kostel San Michele, románská bazilika ze 12. stol. s bohatě zdobeným průčelím a cenným vybavením; místní Katedrála (Duomo) je obrovská stavba budovaná od r. 1488 podle plánů vytvořených za účasti Bramanta a Leonarda da Vinci a v 19. stol. doplněná novou fasádou a mohutnou kupolí (třetí největší v Itálii).

Asi 10 km severně od města se nachází kartuziánský klášter Certosa di Pavia, založený r. 1396 Gianem Galeazzem Viscontim jako rodové pohřebiště (cenné vnitřní vybavení).

 

Perugia [čti perúdža], metropole Umbrie a malebné hlavní město stejnojmenné provincie s rozvinutým lehkým průmyslem a významnými kulturními tradicemi (144 000 obyv.); sídlí zde univerzita a proslulá je zdejší jazyková škola italštiny pro cizince.

Starověká Perusia byla jedním ze 12 etruských svazových měst (z té doby dochována část hradeb). Od 310 př. n. l. ji ovládali Římané a po stěhování národů pak byla střídavě samostatná nebo pod papežskou vládou; r. 1861 se stala součástí Itálie.

Centrum města se tísní na protáhlém pahorku, kde se též nachází většina pamětihodností, především stavby na Piazza 4 Novembre: raně gotická fontána Nicoly Pisana a jeho syna Giovanniho z r. 1298, gotická budova radnice (Palazzo dei Priori) s historickými interiéry, knihovnou a sbírkami Umbrijské národní galerie, a pozdně gotická katedrála San Lorenzo (Duomo, 15. stol.) s cenným zařízením. Z dalších církevních památek lze připomenout umělecky hodnotné kostely San Pietro a San Domenico, půvabné je tzv. Oratorio di San Bernardino s jemnými reliéfy Agostina di Duccio (1461). Na severní straně centra jsou hradby otevřeny původní etruskou branou, upravenou na počátku letopočtu (Arco d´Augusto).

 

Pisa [čti píza], hlavní město stejnojmenné provincie a jedno z nejnavštěvovanějších míst v zemi (103 000 obyv.). Už jako etruská osada a pak římská kolonie byla významným přístavním městem, největšího rozkvětu dosáhla v 11. a 12. stol., byť za cenu neustálých válek s konkurenty a s islámskými zeměmi. Konec prosperity však přinesla porážka pisánského loďstva Janovany r. 1284 a svůj díl na úpadku Pisy měly i naplaveniny pří ústí Arna, které z ní učinily vnitrozemské město. V r. 1406 ji obsadili Florenťané a včlenili do jimi ovládaného Toskánska.

Nejvýznamnější z památek, které se zachovaly po katastrofálním náletu v r. 1944, se nacházejí na dnes volném prostranství v severní části města: románský Dóm z l. 1064–1118 s exteriérem vyzdobeným typickými trpasličími arkádami a s cennou sochařskou a malířskou výzdobou vnitřku, jeho zvonice (slavná „šikmá věž“) a o něco mladší baptisterium, dokončené až r. 1278. Z umělců, kteří zde působili, nutno zmínit mistra Bonnana, tvůrce zvonice a románských bočních dveří dómu, a Nicolu a Giovanniho Pisana, kteří vytesali pro dóm i baptisterium kazatelny, vykazující přechod od románského ke gotickému pojetí. S dómem je spjat i objev rotace Země, k němuž zdejší rodák G. Galilei prý dospěl při pozorování kývající se lampy. Soubor památek doplňuje obdélný hřbitov (Campo Santo) ze 12. stol. s gotickými arkádami na způsob klášterního rajského dvora a s cennými freskami.

 

Pistoia, hlavní město stejnojmenné provincie (92 000 obyv.), město je známé už v římském období, ve středověku významné kupecké město, od r. 1295 spjaté s Florencií.

Nejvýznamnější historickou památkou města je románský Dóm z l. 12.–13. stol. s typicky pisánským arkádovým průčelím a cennou výzdobou interiéru z pozdějších období; vliv nedaleké Pisy je patrný i na stavbě baptisteria naproti chrámu, gotické stavbě Andrey Pisana ze 14. stol., a na románských kostelech Sant´Andrea (s kazatelnou Giovanniho Pisana) a  San Giovanni Fuorcivitas s půvabnou boční fasádou. Gotické jsou paláce soudu (Palazzo Pretorio) a radnice (oba ze 14. stol.), z renesančních staveb vyniká Ospedale del Ceppo, starý špitál se slavnými terakotovými medailony Luccy della Robbia (r. 1514).

 

Pompeje (ital. Pompei), město v těsné blízkosti světoznámých vykopávek, žijící převážně z turistického ruchu (23 000 obyv.). Antické Pompeje byly na přelomu letopočtu oblíbeným letoviskem bohatého římského patriciátu, čemuž odpovídala i výstavnost města s vládními budovami, chrámy, divadly, lázněmi atd. a přepychovými domy; v 1. stol. n. l. mělo přes 20 000 obyvatel. V r. 62 však bylo těžce poškozeno zemětřesením a v r. 79 zcela zničeno výbuchem Vesuvu a zasypáno asi třímetrovou vrstvou kamení a sopečného popela. Od 17. stol. byly Pompeje předmětem zájmu amatérských archeologů a hledačů pokladů, od r. 1748 pak už systematického vědeckého průzkumu. Zatím byly odkryty asi 3/5 rozlohy města, poskytující velmi názorný  obraz dobového urbanismu a stavitelství, zařízení příbytků i jejich náročné umělecké výzdoby.

 

Ravenna, metropole stejnojmenné oblasti a živé průmyslové město (140 000 obyv.), svého času hlavní město celé Západořimské říše. Zpočátku se rozvíjela jen ve stínu římské námořní základny Classis, ale za barbarských nájezdů ve 4. stol. se osada obklopená močály zdála být bezpečná pro přestěhování hlavního města Impéria; k tomu skutečně došlo r. 402. Vládli zde poslední západořímští císařové a po nich ostrogótští králové, za Theodoricha (493–526) Ravenna prožívala vrcholné období své slávy a její lesk nepohasl ani za následující byzantské správy. Po dobytí Langobardy (r. 751) se stala provinčním městem, živořícím pod různými vládci; r. 1509 se Ravenna připadla Církevnímu státu, k němuž náležela až do připojení k Itálii r. 1859.

Přirozeným středem města je malebná Piazza del Popolo s radnicí (Palazzo Comunale), ale daleko významnější jsou církevní památky, spjaté s epochou raného křesťanství a vyzdobené dobovými mozaikami. Největší z nich je kostel San Vitale, mohutná cihlová stavba na osmibokém půdorysu s vnitřními ochozy, dokončená za císaře Justiniána v první polovině 6. stol. (právě jeho, spolu s císařovnou Theodorou, zobrazují mozaiky v chóru), nesmírně cenné jsou i mozaiky v mauzoleu Gally Placidie  z 5. stol. a v dalších objektech ve městě - v baptisteriích ariánů a ortodoxních, v bazilice Sant´Apollinare Nuovo ad. Zajímavé je též Theodorichovo mauzoleum na severovýchodním okraji města a jižně od Ravenny chrám Sant´Apollinare in Classe, jediná památka zbylá ze zaniklého přístavního města. V Ravenně žil ve vyhnanství Dante, který zde r. 1321 zemřel a byl též pochován.

 

Rimini, jedno z nejznámějších letovisek na jadranském pobřeží (126 000 obyvatel). Už v r. 268 př. n. l. zde Římané založili město Ariminum, které pak ve středověku bylo doménou rodu Malatestů. Od r. 1528 až do sjednocení Itálie náleželo Církevnímu státu, dnes žije převážně z turistického ruchu.

Z římské doby se dochoval Augustův oblouk, věnovaný císaři při obnovení silnice Via Flaminia r. 27 př. n. l., skrovné zbytky divadla xa dobře zachovaný most z istrijského mramoru, dokončený r. 21 n. l. Pozdější památky jsou v centru: románsko-gotický Palazzo dell´Arengo z počátku 13. stol., Palazzo Comunale (radnice) z r. 1562 a Castel Sigismondo, raně renesanční pevnost postavená v 15. stol. Nejvýznamnější je však renesanční kostel San Francesco, dílo Leona B. Albertiho z l. 1147–60.

 

Riviera, úsek pobřeží od francouzských hranic až k Toskánsku, ležící v historické oblasti Ligurie. Po celé délce skrz něj prochází odvážně řešená dálnice s množstvím mostů a tunelů, sledující v určitém odstupu linii pobřeží. Přímo od mořské hladiny prudce vystupuje rozeklané pohoří, zvané Ligurské Alpy. Malebné ospalé rybářské vesničky se tu střídají s životem pulzujícími centry masové turistiky – San Remo, Savona, Genova, Rapallo, Chiavari, La Spezia. Kromě Alp je Riviéra nejnavštěvovanější částí Itálie. Pobřeží Riviéry lze rozdělit na tři části. Riviera di Levante (Východní Riviéra, úsek pobřeží od Janova až po La Spezia v délce asi 175 km); má divočejší a méně probádaný ráz, více středomořské vegetace, písečné pláže lemují v zázemí skalní útesy. Porosty borovic a oliv naleznete v kraji při pobřeží, v chráněných zátokách se stále ještě nacházejí malé rybářské vesničky. Riviera di Potente (Západní Riviéra, 175 km dlouhý úsek pobřeží Ligurského moře, mezi Francií na západě a Janovem na východě). Přímo navazuje na slavné francouzské Côte d' Azur, pobřeží je lemováno hřbety Přímořských Alp (Alpi Marittime) a strmě spadá do Janovského zálivu. Je slunečnější a chráněnější než Riviera di Levante. Silnice Via Aurelia s krásnými výhledy a nekonečnými zatáčkami, lemuje pobřeží a spojuje jednotlivá letoviska na pobřeží.

 

Řím (ital. Roma), hlavní město Itálie a od starověku jedno z nejvýznamnějších evropských měst; mj. též sídelní město hlavy katolické církve (viz Vatikán). V moderní době středisko strojírenského, petrochemického a nejrůznějších odvětví lehkého průmyslu, sídlo četných kulturních institucí včetně univerzity (zal. r. 1303), významný dopravní uzel (2 827 000 obyv.).

Z téměř třítisícileté historie „Věčného města“ se zachovalo obrovské množství památek - nejvýznamnější z období římské republiky a císařství, v menší míře ze středověku, ale ve velkém množství z období renesance a hlavně baroku, kdy město dostalo v podstatě svoji dnešní tvář se stovkami nádherných chrámů a paláců, fontán a rozsáhlých zahrad.

Podle pověsti byl Řím založen dvojčaty Romulem a Remem 753 př. Kr., ale nejstarší archeologocké nálezy pocházejí už z 10. století. Sídliště původních obyvatel (Latinů, Sabinů a Etrusků) postupně splynula v jeden celek, rozložený na 7 pahorcích (Palatinus, Capitol, Quirinalis, Viminalis, Esquilinus, Caelius, Aventinus). Město bylo zprvu ovládáno králi, zčásti ještě etruského původu, ale od r. 510 př. Kr. už bylo spravováno na principu demokracie (období republiky).

Z bezvýznamné osady se stala velmoc světového významu, čemuž odpovídal i stavební rozvoj rychle rostoucího města. Budovala se veřejná prostranství, chrámy a paláce, silnice, mosty, vodovody a kanalizace, divadla a arény, a nároky na vybavenost a vzhled města ještě vzrostly v císařském období, následujícím v prvních staletích našeho letopočtu.

Tehdy dostalo konečnou podobu Forum Romanum. srdce města budované už od prehistorických dob, se svými chrámy a veřejnými budovami (Basilica Iulia z 1. stol. př. n. l., Saturnův chrám, prastará a za Caesara upravená Curia, dosud stojící, chrámek bohyně Vesty a jeho posvátný okrsek, Maxentiova bazilika z počátku 4. stot. a mnohé další), stejně jako stavby na přilehlém Kapitolském pahorku a na Palationu, kde vznikla obytná čtvrť s císařskou rezidencí (dosud zachovány interiéry tzv Liviina domu). Ctižádosticí císařové zakládali ke své slávě další fora (Césarovo, Trajánovo ad.) a dávali si stavět triumfální oblouky (Titův z r. 70 n. l., Septimia Severa, 203 n. l., Konstantinův. po r. 312) a sloupy (např. Trajánův, po r. 106 n. l.).

Stejně tak iniciovali stavby veřejného zájmu jako arény a závodiště (Vespasianovo Coloseum z doby po r. 80, Circus Maximus), divadla (Marcellovo divadlo, od 1. stol. př. n. l.), veřejné lázně (Caracallovy a Diokletianovy termy z l. 216 a 306 n. l. ) apod. Některé stavby byly pozoruhodnými technickými výkony (dodnes stojící Pantheon z l. 120–126 s kupolí o rozpětí 43,2 m) a stranou pozornosti by neměly zůstat ani prosté obytné stavby, tvořící většinu města - už tehdy se vyvinul běžný činžovní dům o více patrech, a mohutné hradby s hranolovými věžemi, chránící město po celém obvodu; i ty se z velké části zachovaly. Nové úkoly a odišné typy staveb přineslo křesťanství; hlavně to byly rozlehlé baziliky, budované ve 4. a 5. stol. na okrajích města: San Giovanni in Laterano, San Paolo Fuori le Mura, Santa Maria Maggiore, San Lorenzo Fuori le Mura a řada dalších, včetně hlavního chrámu západního křesťanstva baziliky San Pietro ve Vatikánu (viz zvláštní heslo); zvláštním typem památek jsou předměstské katakomby s uctívanými a zdobenými hroby křesťanských mučedníků z dob pronásledování víry. Oslabení významu města ve středověku, kdy dokonce i papežová na čas přesídlili do Avignonu, se projevilo i v chudším zastoupení románských a gotických staveb (kostely Santa Maria in Trastevere, Santa Maria in Cosmedin, Santa Maria d’Aracoeli, vesměs ze 12. a 13. stol.), později často barokně upravených (Santa Maria Sopra Minerva aj.). Zato nepolevovala péče o opevnění; svoji nynější podobu dostal i Andělský hrad, původně mohutná válcovitá hrobka císaře Hadriána z r. 136 n. l.

Nový rozkvět města přinesl mocenský rozmach papežů po 1500, tj. v období vrcholné renesance, kdy v Římě pracovali ve službách papežů největší umělci své doby, zaměstnaní sice zvelebováním papežského sídla ve Vatikánu, ale zasahující i do podoby samotného města. Michelangelo dal konečnou podobu budovám na Kapitolu i s jeho monumentálním schodištěm a náměstím (dokončeno r. 1547) Bramante stavěl palác papežské Cancellerie s kostelem San Lorenzo (1483–1511) a působill zde i Raffael (fresky ve vile Farnese z počátku 11. stol.). To však byla teprve předehra k období protireformace, kdy se město (současně s Vatikánem) stalo rodištěm radikálního baroka, představovaného především stavbami Francesca Borrominiho (kostel San Carlo alle Quattro Fontane z l. 1638–67, kaple Oratorio dei Filippini z l. 1637–50 ad.) a jeho rivala Gianlorenza Berniniho (kostel Sant’Andrea al Quirinale, 1670), vynikajícího sochaře a mistra iluze (Vidění sv. Terezie v kostele S. Maria della Vittoria, 1652), který dal směr též vývoji barokní exteriérové plastiky, zejména fontán (Fontana dei Fiumi z l. 1647–52). Umění iluze a fiktivních průhledů ovládlo většinu malířské dekorace staveb (Pietro Cortona v Palazzo Barberini, r. 1639), vedle toho však byl Řím působištěm Michelangela Caravaggia, který ve svých oltářních obrazech (zejm. v kostele S. Maria del Popolo, kol. r. 1600) nastoupil cestu dramatického barokního realismu.

Po omezení papežské moci (1870) se Řím stal hl. městem sjednocené Itálie a doznal mnoha změn při prorážení moderních ulic a restaurování objevovaných památek. Dílem 19. stol. je především monstrózní památník Viktora Emanuela II. s hrobem Neznámého vojína z r. 1885, zdařilejší jsou moderní stavby jako nádraží Termini (dokonč. R. 1950) nebo olympijský areál na sz. města, budovaný už od předválečných let a honosící se moderním fotbalovým stadiónem a tzv. olympijským palácem (Pier Luigi Nervi, 1959).

 

San Gimignano, městečko nedaleko Sieny (7 500 obyv.), které si zachovalo svůj středověký ráz s hradem, gotickými paláci městské samosprávy a umělecky cennými kostely; románský Dóm ze 12. stol. s pozdějšími renesačními přístavbami je vyzdoben reliéfy Jacopa della Quercia a freskami Benozza Gozzoliho a Domenica Ghirlandaia (1475). Především se však honosí 13 dochovanými věžemi (z původních 56), typickými kdysi pro většinu itaských měst a budovanými jako útočiště a obydlí zámožných rodin.

 

San Remo, letovisko na západě italské Riviéry (63 000 obyv.), chubící se statisticky největším množstvím slunečního svitu na celém ligurském pobřeží; je nejstarším celoročním rekreačním střediskem v Itálii. Jsou zde zajímavé historické památky, mj. románsko-gotický kostel San Siro (13. stol.) či stará janovská pevnost (Forte Santa Tecla) poblíže starého přístavu (dnes věznice), ale daleko nejvíce je San Remo známé festivaly italské populární hudby (vždy v únoru) a nádherou teplomilné vegetace. Od října do června se zde koná květinový trh (Mercato dei Fiori), kde se prodá denně na 5 tun řezaných květin, exportovaných i do zahraničí.

 

Sardinie (italsky: Sardegna, sardinsky Sardigna, Sardinna nebo Sardinnia), autonomní oblast na jz. Itálie o rozloze 24 090 km² s 1,6 mil. obyvateli, ležící na stejnojmenném ostrově a okolních menších ostrovech ve Středozemním moři. Její břehy omývá Středozemní moře. Samotný ostrov Sardinie je druhým největším ostrovem Středozemního moře.

Hornatý ostrov je doslova rozbrázděn horskými hřebeny (viz Gennargentu) a mezihorskými údolími, v nichž se choulí ztracené vesničky, kde se doslova zastavil čas. Klima se vyznačuje suchými horkými léty a mírnými zimami bohatými na srážky. Více než polovina obyvatel pracuje stále v zemědělství (subtropické ovoce, tabák, olivy, víno), v horách se obyvatelstvo věnuje tradičnímu pastevectví. V posledních letech roste také význam turistického ruchu. Na pobřěží vyrostla řada pláží a přímořských hotelů (viz Costa Smeralda aj.) stále větší oblibě se ale taší také agroturistika v zapomenutých končinách střední Sardínie, nejzajímavější komoditu představuje asi 7000 tajemných pevnostních staveb, tzv. nuraghi Hlavním městem je Cagliari. Na ostrově se mluví kromě italštiny také sardinštinou

 

Sicílie, autonomní oblast Itálie a největší ostrov ve Středozemním moři. Na východě ji od Kalábrie dělí Messinská úžina. Region má rozlohu 25 703 km², 5 miliónu obyvatel. Povrch ostrova je hornatý s velice dynamickou sopečnou a tektonickou aktivitou. Na pobřěží se vypíná nejvyšší činná sopka v Evropě Etna (3 343 m n.m.). Obyvatelstvo se soustřeďuje do úrodných nížin při pobřeží, viz samostatná hesla: Agrigento, Catania Cefalù, Messina, hlavní město Palermo nebo Siracusa. Sicílie vždy byla a stále je jednou z nejvýznamnější zemědělských oblastí Středomoří. Převládá pěstování teplomilné zeleniny a ovoce, velice rozšířená je vinná réva a citrusové plody. Na venkově přežívají některé formy feudálního hospodaření. Rozvoj průmyslu v posledních desetiletích zastavil tradiční odliv obyvatelstva. V chudých venkovských oblastech obyvatelstvo stále žije způsobem života svých předků, dnes se zde rozvíjí cestovní ruch. Lákladlem jsou i krásné pláže a nepoškozená divoká příroda nitra ostrova. Na ostrově se kromě italštiny mluví i sicilštinou.

 

Siena [sjéna], hlavní město stejnojmenné provincie (64 000 obyv.). Středisko lehkého průmyslu, sídlo university a dalších kulturních institucí, honosící se cennými historickými památkami; rodné město sv. Kateřiny Sienské (1347–1389) a sv. Bernardina (nar. 1370). Pod jménem Sena Iulia existovala už římském období, ale teprve ve středověku, poté co na začátku 12. stol. dosáhla samostatnosti, začal rozmach města, jež se po kulturní i politické stránce mělo stát vážným konkurentem samotné Florencie; té však nakonec podlehla, když byla v r. 1569 připojena k Toskánsku. S ním pak byla r. 1861 připojena k Itálii.

Oproti věcnému chápání světa, typickému pro guelfskou Florencii, měla kultura ghibelinské Sieny nápadně aristokratický ráz. To platí pro zjemnělý charakter zdejší gotické a raně renesanční malby a sochařství (Duccio di Buonisegna, Simone Martini, Pietro a Ambrogio Lorenzettiové, Jacopo della Quercia), a stejně tak pro architekturu. To je především katedrála (Duomo), začatá v r. 1229 a vlastně nikdy nedokončená (dnešní stavba s mramorovým průčelím Giovanniho Pisana ze 14. stol. měla být vzápětí včleněna do daleko větší stavby), honosící se cennou výzdobou (mozaiková podlaha, kazatelna od z r. 1268 od Nicoly a Giovanniho Pisanů ad.) a v suterénu spojená s baptisteriem s cennou křtitelnicí (Donatello aj.). Ve městě jsou svatyně spjaté s oběma světci i četné další (San Domenico, San Francesco), ale též desítky gotických paláců a správních budov, mezi nimi výstavná radnice (Palazzo Pubblico) s nápadně štíhlou věží; budova skrývá jedno z nejslavnějších děl italské freskové malby, alegorii Dobré a Špatné vlády od A. Lorenzettiho (1337–43). Půlkruhové svažité náměstí před radnicí, Piazza del Campo) je už od středověku dějištěm slavností Palio delle Contrade s koňskými dostihy; v jeho vyšší části je obdélná renesanční kašna (Fonte Gaia), dílo J. d. Quercia z r. 1419.

 

Siracuca [sirakúza], čes. Syrakusy, přístavní město a metropole stejnojmenné sicilské provincie (119 200 obyv.). Nejstarší část leží na ostrově, kde v 8. stol. př. n. l. založili Řekové z Korintu kolonii. Už v řeckém období byly Syrakúzy centrem vzdělanosti (v 5. stol. zde žili zde Aischylos a Pindaros, později Archimédes) a aktivně se podílely na politickém dění; právě zde r. 415 utrpěli Athéňané jednu z nejhorších porážek Peloponéské války. Ve 4. stol. mělo město na 50 000 obyvatel. Za punských válek se zapletlo s Kartaginci a r. 212 př. n. l. je dobyli Římané; pod jejich vládou pak Syrakúzy sdílely osudy celé Sicílie a stejně tak za vlády Ostrogótů, Normanů a všech dalších, až do připojení ostrova k Itálii r. 1861. V r. 1943 proběhla jižně od města spojenecká invaze, následovaná těžkými boji; v r. 1963 byly Syrakusy poškozeny zemětřesením.

Nejstarší část osídlení zaujímá dnes malebné Staré město, od pevniny dosud oddělené příkopem; k jeho hlavním památkám patří Dóm s barokním průčelím, v 7. stol. vestavěný do opuštěného Minervina chrámu (obvyklé sloupy trojlodí jsou sochařsky vytesány z celistvých zdí někdejší celly), zbytky Apollónova chrámu a legendární Arethúsina kašna.  Daleko větší bývala pevninská část města, zahrnující i dnes pusté pahorky daleko ve vnitrozemí. Na okraji nyní osídlené části se nachází dobře zachované řecké divadlo z 5. stol. př. n. l., římský amfiteátr ze 3. stol. n. l. a především starý kamenolom (Latomia del Paradiso), opředený spoustou pověstí; patří k němu i umělá jeskyně ve tvaru špičatého ušního boltce (tzv. Dionýsovo ucho). Objekty jsou součástí archeologického areálu s pozoruhodným muzeem.

 

Sorrento [sorénto], někdejší antické Surrentum, oblíbené letovisko při Neapolském zálivu (17 000 obyv.). Chudší nabídku historických pamětihodností (připomenout lze jen kostel San Francesco) vyvažuje krása jeho okolí; zdejší přístav je výchozím bodem k výletům na ostrov Capri.

 

Smeralda, smaragdové pobřeží na Sardínii, království žulových skalisek a balvanů usazených v zelených houštinách středozemní macchie a bělostných plážích omývaných třpytivou, tyrkysově průzračnou vodou. Začíná u Porto Rotondo a končí u Baia Sardinia. Věhlas odstartoval v r. 1962 šejk Aga Khan Karim IV., který si tuto oblast zamiloval natolik, že vykoupil potřebné pozemky - asi 50 km nejkrásnějšího pobřeží Sardinie a vybudoval zde síť nejluxusnějších hotelů a letovisek na ostrově.

 

Stelvio, největší národní park v Itálii (148 km2, vyhlášen r. 1935). Bývá označován jako klenot Dolomit a branou do těchto podivuhodně krásných, ledovci pokrytých hor. Nad více než stovkou ledovcových jezer (pokrývají cca 10 % plochy parku) se zvedají rozeklané štíty, jako třeba Gran Zebrú, Cevedale a nejvyšší hora Ortlés (3 905 m n.m.). Park je doslova horolezeckým rájem, lákavé jsou přechody přes cca stovku ledovců, krajinu modelují i hluboká a široká údolí, průsmyky a koncové morény, morénové terasy a strmé skalní srázy. Zdejších klikatých serpentin se každý rok děsí cyklisté při Giru d’Italia, jehož trasa nejednou vedla i do průsmyku Passo dello Stelvio (2 757 m n.m.), Správa parku sídlí v Bormiu, nabízí sportovní vyžití v létě i v zimě a představuje ideální základnu pro výlety do okolí.

 

Terst (italsky Trieste, slovinsky Trst), hlavní město stejnojmenné provincie (239 000 obyv.) a největší přístav na Jadranu. Už Římané zde založili přístav Tergeste, po rozpadu Impéria se město dostalo do správy akvilejských patriarchů a pak Benátek, ale od roku 1382, kdy bylo připojeno k rakouským zemím, bylo až do r. 1919 součástí habsburské monarchie. V r. 1719 je císař Karel VI. prohlásil za svobodný přístav a jeho prosperitě přispělo pak i zprovoznění železnice z Vídně v r. 1854. Po r. 1918 muselo Rakousko odstoupit Terst vítězné Itálii, ale po II. svět. válce byla některá jeho předměstí připojena k tehdejší Jugoslávii.

Charakter města je moderní, odpovídající jeho rozmachu v 19. a 20. století. Jeho přirozeným centrem je rozlehlá Piazza dell‘Unità d‘Italia s bankami, pojišťovnami, radnicí a mondénními kavárnami; jen barokní fontána připomíná vyústění vodovodu zřízeného zde za Marie Terezie a barokní sloup se sochou Karla VI. císařovu návštěvu Terstu v r. 1728. Ve městě je též několik antických památek, např. zbytky římského divadla  či pozůstatky městské brány (oboje z 1. stol. n. l.) a zajímavé jsou památky na Kapitolském vrchu: na jeho svazích barokní jezuitský kostel Santa Maria Maggiore, románský kostelík San Silvestro (11. stol.) a na vrcholu pahorku katedrála, Basilica di San Giusto, gotická stavba na místě římské baziliky. Pozdně gotický hrad (Castello) byl založen r. 1470.

Asi 10 km severozápadně od Terstu se na skále nad mořem tyčí romantický zámek Miramare, někdejší rezidence Maxmiliána Habsburského.

 

Toskánsko, kraj proslulý uměním, historií a působivou scenérií. Leží v severní Itálii od Toskánských Apenin k Tyrhénskému moři, na rozloze 22 990 km² žije asi 3,5 miliónu obyvatel.

Mírně zvlněná krajina vysočiny pokrytá cypřiši a posetá starými městy, které jsou často obehnány ještě etruskými hradbami, lákala umělce již od časů renesance. Krajina je pokrytá nesčetnými vinohrady (mnohé z nich po staletí ve vlastnictví zdejších šlechtických rodin). Zdejší vína patří mezi nejvyhledávanější v celé Itálii. Vedle sadařství a vinohradnictví má klíčový váznam především průmysl soustředěný do velkých center kolem řeky Arno. Význam má i těžba mramoru provozovaná zde již od římských dob.

Důlěžitým faktorem je i cestovní ruch. V Toskánsku narazíte na historii doslova na každém kroku: zrodila se zde renesance, oblast byla po staletí srdcem evropského umění a obchodu. Zdejší města, kdysi centra samostatných republik, jsou perlamu výtvarného umění a architektury. Ať už se jedná o Florencii, perlu italské renesance a hlavní město oblasti, Pisu, bohatnoucí v minuolsti na zámořských výpravách nebo Sienu plnou pokladů italské renesanční architektury.

 

Trident (ital. Trento, něm. Trient), středisko stejnojmenné provincie v údolí Adiže (100 000 obyv.). Na cestě k Brennerskému průsmyku vznikla už v římském období opevněná osada Tridentum, od středověku až do r. 1803  významná jako sídlo arcibiskupství (to obdrželo v roce 1339 od Jana Lucemburského dosud používaný městský znak - svatováclavskou orlici). Nejvíce Trident proslavilo konání koncilu v l. 1545-63, kdy byly vytyčeny hlavní úkoly a postupy katolické protireformace. Po napoleonských válkách připadla celá oblast Rakousku a tento stav trval až do r. 1919, kdy bylo Trentino vráceno Itálii.

Středem historického města je Piazza del Duomo s barokní Neptunovou kašnou  a s románským Dómem, který byl na místě staršího raně křesťanského chrámu postaven v 11. a 12. stol. (cenné zařízení). Zajímavý je také gotický Palazzo Pretorio s hodinovou věží, nyní sídlo Diecézního muzea, a další objekty jako renesanční kostel Santa Maria Maggiore, ulice Via Belenzani, vroubená krásnými gotickými a renesančními domy (malované fasády) ad. Na severozápadním okraji centra se tyčí mohutný gotický hrad, Castello del Buonconsiglio, původní sídlo biskupů, postupně budované od 13. až do 16. stol., kdy byla ke komplexu přidána renesanční budova s arkádovými dvory. V 19. stol. hrad sloužil jako kasárna, po r. 1919 zde bylo zřízeno rozsáhlé regionální muzeum. Součástí hradu je tzv. Orlí věž,  na počátku 15. stol. vyzdobená alegorickými freskami 12 měsíců; autorem byl jistý Venceslao (Václav), povolaný zřejmě z Prahy. Sloupová stavba na pahorku Doss Trento na protilehlé straně řeky je mauzoleum Cesara Battistiho, vlastence popraveného Rakušany v r. 1916.

 

Turín (ital. Torino), historická metropole Piemontu, dnes hlavní město stejnojmenné provincie (1 035 000 obyv.). Koncem 1. stol. př. n. l. zde vznikla římská kolonie Augusta Taurinorum, resp. Taurasia, nazvaná podle Taurisků, původních obyvatel; od středověku zde vládli Frankové, savojská hrabata, Francouzi a opět Savojští a město tak bylo předmětem častých obléhání a bojů. Největší rozvoj Turínu přineslo období baroka; působili zde slavní barokní architekti jako Guarino Guarini (1624–1683) nebo Filippo Juvara (1678–1736), kteří mu dali podobu města s velkoryse plánovanými prospekty a monumentálními budovami na veřejných prostranstvích. Od r. 1720 byl Turín hlavním městem Sardinsko-Piemontského království a sehrál významnou roli v bojích o sjednocení Itálie; v l. 1861–65 byl nakrátko hlavním městem celé země.

Většina historických památek se nachází v blízkosti Piazza Castello na severním konci výstavné Via Roma, tvořící jakousi osu centra. Přímo ve středu náměstí je to Palazzo Madama, přebudovaný r. 1721 přestavěn F. Juvarou na honosný barokní zámek (dnes Městské muzeum), nedaleko od něho kostel San Lorenzo  s pozoruhodnými motivy gotických žeber v klenbách (Guarino Guarini, 1668–80) a Královský palác, cihlová stavba z l. 1646–58, dnes sídlo prefektury a muzea. Kromě mnoha dalších památek je významná též katedrála San Giovanni Battista s kaplí Santa Sindone (opět G. Guarini); na jejím hlavním oltáři je vystaveno tzv. Turínské plátno, lněná látka s údajným otiskem Kristova těla po jeho snětí s kříže. Významné zásahy do podoby Turína přineslo pak 20. stol. s výstavbou výškových budov (obchodní dům zv. Torre, budovy RAI, Pirelli aj.) a moderních čtvrtí na okraji města.

 

Urbino, hlavní město provincie Pesaro-Urbino (16 000 obyv.). Pod jménem Urvinum Metaurense existovalo již v antice, ale jeho nejvýznamnější období je spjato s rodem Montefetro, který mu vládl od r. 1213 až do počátku 16. stol.; zejména Federico di Montefeltro patřil k předním mecenášům umění, na jehož dvoře působili architekti jako Luciano Laurana, malíři Paolo Uccelo a Piero della Francesca aj. R. 1508 přešlo do držení rodu della Rovere a nakonec, až do sjednocení Itálie, bylo majetkem církevního státu. Ozdobou města je Dóm se cenným zařízením, ale především renesační knížecí palác (Palazzo Ducale), dílo F. Laurany z l. 1468–72 (dnes galerie se sbírkou předních renesačních umělců). Řada míst připomíná malíře Raffaela (jeho rodný dům aj.).

Val de Aosta, turisticky významné údolí v Západních Alpách vymlela řeka Dora Baltea; táhne se od masivu Mont Blancu, směrem k východu a dále k jihu, u města Ivrea vyústí do Pádské nížiny. Z obou stran řeku lemují třítisícové vrcholy, mezi nimi velmi nápadná Grivola (3 969 m n.m.), horolezecky poměrně nedostupná. Na pravém břehu řeky Dora Baltea se rozkládá významný národní park Gran Paradiso (viz). Nejvýznamnějším střediskem a současně hlavním městem regionu je Aosta.

V minulosti bylo pro obyvatelstvo v údolí důležité pastevectví a doly na železnou rudu v Cogne, doložené už od keltských dob, dnes dominuje turistický ruch. Oblast se rozvinula především díky vybudování tunelů pod Mont Blancem a pod sedlem Velkého sv. Bernarda. Kromě hlavního města Aosty a četných lyžařských středisek tu stojí za návštěvu především několik středověkých hradů. V údolí Cogne najdeme také zbytky římského akvaduktu.

Verona, hlavní město provincie severní části Pádské nížiny (260 000 obyv.). V r. 89 př. n. l. zde byla založena římská kolonie, která se postupně vyvinula v metropoli celé oblasti; ostrogótský král Theodorich ji počátkem 6. stol. povýšil na královské město, po Ostrogótech zde vládli Frankové a císařové ze šfaufské dynastie, v polovině 13. stol. se města zmocnili ghibellinští Scaligerové, ale už r. 1405 připadlo Benátkám, které ji ovládaly až do r. 1801. Po Napoleonově pádu byla r. 1814 přiřčena Rakousku, r. 1866 připojena k Italskému království.

Přirozeným centrem města je Piazza delle Erbe spolu se sousední Piazza dei Signori, kde je soustředěna i většina budov městské samosprávy. Obklopují je malebné středověké paláce, některé s věžemi (Torre Gardello, Torre Lamberti), na Piazza dei Signori radnice založená už r. 1193, ale později několikrát přestavěná, Justiční palác a gotický Palazzo del Governo s cimbuřím ve tvaru vlaštovčích ocásků. Z uměleckého hlediska významný je hřbitůvek s náhrobky rodiny Scaligerů (Arche degli Scaligeri) stranou náměstí a velmi populární nedaleký dům rodiny Capuletů, spojený s tragédií Romea a Julie (asi r. 1302), zvěčněnou Shakespearem.

Další památky jsou rozptýleny ve městě: dobře dochovaná Arena z konce 1. stol. n. l. (co do velikosti druhá po římském Colosseu), starý scaligerovský hrad (Castelvecchio) z r. 1353, dnes muzeum starého umění, a společně s hradem postavený opevněný most přes Adiži (Ponte Scaligero), jedna z nejpůvabnějších  památek tohoto druhu. V západní části města se nachází významná památka lombardské románské architektury, kostel San Zeno Maggiore (12. stol.), s bohatou sochařskou výzdobou hlavního portálu (sochaři Nicolò a Guglielmo) a cenným zařízením. Ve svazích nad řekou jsou ruiny římského divadla (z počátku n. l.). a římský je také protilehlý „Kamenný most“ (Ponte Pietra) z 1. stol. př. n. l.

 

Vesuv, činná sopka poblíž Neapole (1 281 m n.m.). Je složitým stratovulkánem, vzniklým původně jako ostrov v kdysi rozlehlejším Tyrrhénském moři. Jeho stáří je asi 25 000 let. Ve starověku byl považován za vyhaslý, roku 79 n. l. však došlo k mohutnému výbuchu: trval 9 hodin a s oblakem vysokým snad až 32 km a zničil Pompeje i Herculaneum. Od té doby se střídají epochy větší a menší aktivity, známý je např. výbuch z roku 1631, 1794 a z roku 1906, kdy se vrchol hory snížil o 160 metrů. K poslední erupci došlo v r. 1944, kdy byla zničena i lanovka z města Ercolano na vrchol. Podle evakuačního plánu by výbuch, podobný tomu z r. 1631, vyžádal evakuaci cca 600 000 lidí (okruh 13 km). Pokud by se opakovala katastrofa ze starověku, muselo by být evakuováno území v okruhu 25 km se třemi miliony osob, včetně celé Neapole.

 

Vicenza, metropole stejnojmenné provincie (110 000 obyv.), největší evropský výrobce látek a centrum italského počítačového průmyslu. Jako Vicentia je připomínána už r. 49 př. n. l. a pestré byly její osudy pod vládou místních hrabat, ale též Veroňanů a Benátčanů, kteří ji ovládali až do napoleonského období a následující rakouské okupace; k Itálii byla připojena r. 1866. Její historické centrum je spojeno s působením zdejšího rodáka Andrey Palladia (1518–1580), významného architekta pozdní renesance.

Středem města je Piazza dei Signori s tzv. Basilikou, postavenou Palladiem v r. 1545, a barokním komplexem Monte di Pietà; přilehlou lodžii (Loggia del Capitáno) začal stavět r. 1571. Celou přehlídku Palladiových domů a paláců (příp. děl jeho žáků) nabízí hlavní ulice (Corso), nesoucí architektovo jméno; při jejím severovýchodním konci, nedaleko Palladiova vlastního domu, je tzv. Teatro Olimpico, unikátní divadlo dokončené podle Palladiových návrhů jeho žákem Vincenzem Scamozzim r. 1583.

Další slavné dílo se nachází asi 6 km jihovýchodně od Vicenzy; Villa Capra (známější spíš jako „Villa Rotonda“). Palladio ji začal stavět r. 1550, o 56 let později ji dokončil V. Scamozzi. Mnoho krásných „vil“, ať už od Palladia, Scamozziho či jiných autorů, se nachází i v okolí města (Caldogno, Villaverla, Cricoli, Arcugnano ad.).

 

Taormina, městečko v kopcích nad východním pobřežím Sicílie (10 000 obyv.), proslavené hlavně zachovaným řeckým divadlem ze 3. stol. př. n. l., Římany později přestavěným na amfiteátr (ve 2. stol. n. l.). V samotném městě, jehož osou je výstavné Corso Umberto, je několik gotických paláců a Dóm ze 13.–16. stol., nad městem se tyčí středověký hrad (Castello).

 

4. O lidech a jejich životě

Typické povahové rysy. Italové jsou věřící katolíci, pověrčiví, sociálně závislejší, potřebují přátele, musí mluvit, velkou motivací je úspěch v sociální skupině. Udržují pevné rodinné vazby, v létě se přesouvají k moři do turistických center, kde velké rodiny tráví společnou siestu. Jsou vášniví a emocionální, z výrazné gestikulace vyzařuje temperament, projev mívá silný citový náboj. Manželky jsou obvykle pečlivě střežené a tráví mnoho času s jinými ženami, peníze patří podle tradice tchýním, nemyslitelné je opalování „nahoře bez“, emancipační snahy žen jsou zatím nesmělé

Italové jsou patřičně hrdí na svou kulturní historii, nemají rádi  sicilskou mafii a…. rušení siesty (času pro odpočinek), obchodníci zavírají své podniky, není vhodné uzavírat jakákoliv osobní jednání.

Určitě nevynechejte. Náboženská procesí patří k nejrozšířenějším místním slavnostem v celé Itálii. Mnohé z nich mají silné pohanské kořeny, náboženské cítění je však velmi silné a tomu odpovídá množství tradic okolo hlavních křesťanských svátků (Vánoce, Velikonoce). Přestože počet věřících hlásících se ke katolické církvi klesá, zájem o slavnosti a svátky díky poutím roste. Rovněž umělecké festivaly, často se odehrávající ve starověkých amfiteátrech či středověkých palácích poutají zvýšenou pozornost: filmový festival v Benátkách, festival dvou světců (Due Mondi) ve Spoletu, slavné operní scény – La Scala, Teatro Dell´Opera, La Fenice, Teatro San Carlo a další. Nevynechejte fotbalový zápas, automobilový či cyklistický přenos.

Národní gastronomie. Pizza (tenká a placatá), spaghetti, pesto, risotto a mnoho dalších specialit má svůj původ právě v Itálii, zmrzlina (gelato) a káva jsou stálicemi italského jídelníčku, jsou stejně delikátní jako jejich pověst; ráno se pije cappuccino, po obědě espresso (na dobré trávení), „čím méně černé tekutiny, tím větší požitek“. Druhů kávy je ovšem celá řada - caffé maclungo (ředěná káva vodou), caffé macchiato (s trochou méka), latte (velké množství mléka), correto (s kapkou alkoholu), freddo (ledová káva), granita (s drceným ledem a obvykle se šlehačkou).

Zvláště jihoitalská kuchyně využívající olivový olej, ryby, různé druhy čerstvého ovoce a zeleniny patří mezi nejzdravější v Evropě, stejně jako rozmanitostí surovin i způsobů přípravy jíde se jí málokterá evropská kuchyně vyrovná.

Jídlo a stolování patří k tradičním rituálům, chodů bývá mnoho, jí se dlouho. Základní suroviny, chléb, sýry se často vyrábějí v malých provozovnách, pouliční trhy s kvalitními a čerstvými potravinami jsou turistickým zážitkem. Jídla se podávají v podnicích typu trattoriia (zpravidla denní zařízení) či ristorane (zaručuje širší výběr, mívá jídelní lístek, někdy si vyberete z bufetu s překrmy), spaghetterie podávají hlavně těstovinová jídla, osterie jsou hospody s domácí kuchyní.

Itálie je pravlastí vermutů (do vín se začalo přidávat koření a cukr k vyléčení žaludečních potíží), skvělého toskánského vína chianti a dalších druhů - Cinqueterre, Frascati, Castelli, Frecciarosa, Soave ad. Kvalita vína se v poslední době zlepšila, na trhu se objevují kvalitnější odrůdy.

Dárky pro Vaše milé. Patří mezi ně řemeslné výrobky - krajka, keramika, kožené zboží, ručně vyráběné hudební nástroje či nábytek. Existuje mnoho krajových specialit, v Benátkách nakoupíte skvělé sklo Murano, drahé masky, v Římě poslední módu, starožitnosti, hrnčířské výrobky, v Miláně hedvábí, textilie, alabastrové předměty, ve Florencii slaměné a kožené zboží, boty, tašky a kufry, rukavice, jemnou zlatnickou práci, suvenýry z mramoru a alabastru.

 

5. Praktické informace

Doprava. Řím a Milán jsou klíčovými vzdušnými destinacemi, hlavně odtud navazují vnitrostátní spoje na provinční letiště.

Vlakové spoje nebývají vždy přesné, jsou však pohodlné, pro delší cestu lze využít lehátkových a lůžkových vozů. Zvláštní lístek BTLC pro cizince platí na různou délku cestování po celé Itálii.

Běžný autobusový příp. tramvajový servis nabízí většina větších měst, v Benátkách se naopak jezdí prostřednictvím vaporetto (veřejná lodní doprava) a vodních taxíků. Tři největší italská města mají metro, cesta v něm je nejrychlejší, i když rozsah jeho linek je omezený. Taxislužba může být vhodnou alternativou, cenu za dopravu sjednávejte předem.

Nejen na ostrovy funguje hustá síť trajektů a raketových lodí, ceny bývá příměřená, u oblíbených spojů je třeba ve vysoké sezóně si místa rezervovat předem – počet jízd mimo sezónu radikálně klesá, příp. přestávají jezdit úplně.

Mezinárodní řidičský průkaz je nutností. Řidiči zvláště v městské dopravě nejen na jihu země bývají temperamentní, ulice většiny městských center se občas zaplní dlouhou kolonou aut, parkování může být problémové. Naproti tomu hustá síť kvalitních dálnic spojuje většinu důležitých středisek země.

Ubytování. Poměrně drahé, ale spolehlivé. Ceny ubytování jsou dostupné, kvalita hotelů je prezentována na infomateriálech. V hlavních střediscích cestovního ruchu (a není jich málo) v době sezóny (a není nejkratší) je nutná rezervace a dohoda o ceně pokoje předem.

Označení hotelů bývá různé: locanda, pensione, albergo, hotel apod. Zvláštní kategorií jsou denní hotely (albergo diurno), poskytují zpravidla koupelny, sprchy, prádelny, kadeřnictví apod. pro rychlou očistu.

Hostely, viz www.hostels-aig.org, fungují spolehlivě, naproti tomu kempování není tolik oblíbené, i když kempy, zvláště na pobřeží jsou obvykle dobře vybavené, v lyžařských střediscích funguje zimní kempování v karavanech a obytných přívěsech.

Kvalita hotelů více závisí od vybavení než od půvabu či konfortu, často nezávisí na ceně. Na turisticky atraktivních místech cena závisí na délce pobytu, italská snídaně (u nižších kategorií ubytování zpravidla sladká buchta, káva či čaj) bývá téměř vždy zahrnuta v ceně (přestože ji nemusíte požadovat), večeře může být za určitých okolností pouze zlomkem pultové ceny, pokud již jste v daném zařízení ubytování (ve velkých turistických letoviscích vás ale mohou nutit si přiobjednat plnou penzi či alespoň polopenzi.

Trestná činnost a krádeže. Krade se bohužel hodně, zvláště ve velkých městech a na rušných místech je třeba si dávat pozor na nájezdy mladých zlodějů (někdy i motorizovaných), kteří se často vrhají na turisty ve skupinách s cílem odlákat jejich pozornost a okrást je. Úzké uličky starých měst přispívají ke krádeži kabelek, dokladů, hotovosti - nikdy nenechávejte věci bez dozoru, využijte hotelové schránky.

Lékařská péče. Její úroveň je vysoká, stejně jako poplatky (snažte se vyhnout návštěvě zubaře); nedostačující bývají hygienické podmínky v nemocnicích, rovněž péče o pacienta - pracovních sil ve zdravotnictví je nedostatek. Lékaři často neovládají žádný cizí jazyk. Alespoň jedna lékárna v regionu má nepřetržitou službu, na řadu léků je třeba lékařský předpis.

Noviny. Regiony mají své deníky: ve Florencii vycházející La Nazine, v Janově Il Secolo, v Turíně La Stampa, v Miláně Il Corriere della Sera, v Neapoli Il Mattino, v Říme Il Messagero atd. Celostátními deníky jsou La Repubblica či pravicově orientovaný Corriere della Sera, příp. levicový Paese Sera. Přesto se v Itálii čte hlavně sportovní tisk Corriere dello Sport, či růžová Gazzetta dello Sport. Zahraniční tisk je běžně dostupný ve velkých střediscích.

 

Internetové odkazy:

www.ultimateitaly.com/

www.paologiannetti.com/italy/italy.htm

www.italie-online.cz/

www.italia.wz.cz/

www.football.it

www.initaly.com

www.beniculturali.it

www.italytour.com

www.parks.it

www.museionline

www.operbase.com

www.meteo.it

 

Diplomatická zastoupení:

Velvyslanectví České republiky v Itálii

Ambasciata della Repubblica Ceca, Via dei Gracchi 322, Roma

tel. 0039/06/3609571-3, fax 0039/06/324466

e-mail: rome@embassy.mzv.cz, www.mzv.cz/rome

 

Generální konzulát byl zřízen v Benátkách, Miláně, Palermu, Udine, Florencii, Neapoli v Římě existuje

České centrum, Via Costabella 28-32, Roma

tel. 0039/06/99705158, fax 0039/06/99705158

e-mail: ccrome@czech.cz, www.czechcentres.cz/rome

 

Velvyslanectví Italské republiky

Nerudova 20, Praha 1, tel. 233 080 111, fax 257 531 522

e-mail: ambasciata.praga@esteri.it, www.ambpraga.esteri.it

Nahoru Domů Mapa webu
toolbar
© 2011 - 2017 Toulky Evropou.cz
TOPlist
powered by:

Warning: require_once(8b6ba655fbfac6d6cd06172.php) [function.require-once]: failed to open stream: No such file or directory in /disk_1/www/cz/toulkyevropou/www/ev_italie.php on line 908