Domů
no flash

učitel

(věčný) žák
Již světoznámý český antropolog a lékař Aleš Hrdlička (1869-1943) definoval Tři všeobecné zákony šíření lidstva:
  • -ve směru nejmenšího odporudnes: cestování letecky, lodí nebo na SUPER last minute, nejlépe z nějakého slevomatu Úžasný
  • -ve směru největších slibností, zvláště co se týká potravy a podnebí
    ... jasně: bufetová strava, nejlépe all inclusive, mořský vánek, koupačka, pro někoho krásná děvčata, pro jiné…?
  • -tlakem vnitřním neb silou zezadu hladem, epidemií, tlakem svých či jiných lidí … zkrátka - konečně bez manžela/ky!
I přes zřetelný vývojový posun jsme stále spjati s živočišnou říší, od níž jsme se odloučili jen naším osobitým historickým vývojem… již Neandrtálci žili na otevřených tábořištích, v jeskyních i pod útesy skal - nežijeme na našich cestách vlastně podobně? Jen útulek je trochu luxusnější, maso a krev z mamuta nahradil steak a víno či něco ostřejšího, vyhledáváme krajinu divokou našemu srdci, bez střelky na kompasu, sever se na krátko promění v jih… ale potřeby zůstávají. Krásné cestování do oblastí nejlákavějších slibností Vám přeje Miroslav Hrdlička
Cestovní kancelář ToulkyEvropou.cz, RNDr.Miroslav Hrdlička, telefon: 739356390
Dárkový poukaz
Měšťanský dům U zlaté lodi

Kontakt


CK Toulky Evropou.cz
Měšťanský dům U zlaté lodi
Zlatnická 7 (170m od OD Bílá Labuť)
110 00 Praha 1 - Nové Město

Telefon:+420 739 356 390
Tel./Fax:         +420 235 310 114
Email:     info@toulkyevropou.cz
     kolektivy@toulkyevropou.cz
IČ:           16175166
DIČ:         CZ 5508042001
Majitel CK Toulky Evropou.cz je členem Asociace českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA) AČCKA

Napište nám:

Vaše e-mailová adresa:

Zpráva pro nás:


Vyhledat


Prověřená společnost 2015
Prověřená společnost 2016
Prověřená společnost 2017

Nové články

Vietnam-země snů
Budapešť
Dominikánská republika
RNDr. Jaroslav Hofmann


Počasí v Evropě


Pojištění

Pojištění u Union

Řecko

Elliniki demokratía

Řecká republika

 

1. Marginální sloupec

Rozloha: 131 957 km2

Počet obyvatel: 11 125 000

Státní zřízení: republika

Hlavní město: Athény 772 000 obyv. (aglomerace 3 188 000 obyv.)

Další významná města:   Soluň 801 000 obyv.

Pátra 186 000 obyv.

Iráklio 145 000 obyv.

                                                Volos 125 000 obyv.

                                   Lárisa 124 000 obyv.

 

Úřední jazyk: řečtina

Hymna: Imnos pros tin Eleftherian

Měna: 1 euro (EUR) = 100 centů

HDP / na 1 obyv.: 132 181 mil. USD / 11 494 USD

 

Národnostní struktura: Řekové 96 %, jiní 4 %

Náboženství: pravoslavní 96 %, muslimské 1 %

Vznik: 25.3. 1821 (odtržením od Osmanské říše)

Státní svátek: 25.3. (1821) Počátek osvobozovacího boje proti Turkům

MPZ: GR

Internetová doména: .gr

Telefonní předvolba: +30

Časové pásmo: UTC +3

 

Slavné osobnosti:

* vynálezci: Archimedes (jeho zákon), geograf Ptolemaios (geocentrická soustava), lékař Hippokrates, historik Hérodotos (Dějiny - 9 knih), matematici Euklides, Pythagoras

* antičtí filosofové: Sokrates (dialektika), Platón (Ústava, Zákony), Aristoteles (Metafyzika, Logika), Démosthenés

* básníci a spisovatelé: básník Homér (Ilias, Odyssea), básnířka Sapfho (lyrika), N.Kazantzakis (Řek Zorba, prý napsán na Božím Daru v Krušných horách), dramatici: Aischylos (trilogie Oresteia), Sofokles (asi 120 her, Antigona, Élektra), Euripides,

* sochaři Myrón (Diskobolos), Feidias (Parthenos), Polykleitos, Praxiteles (ženské akty)

* desítky olympských bohů v čele se Zeusem

* moderní hudba: skladatelé Vangelis, M.Theodorakis

 

Laureáti Nobelovy ceny (2)

Literatura: J.Séféris, 1963, O.Elytis, 1979

 

Řecké dědictví UNESCO: (17)

Atény, Akropole, obsahuje nejlepší a nejslavnější díla slavného klasického řeckého umění (1987)

Athos, poloostrov a hora s mužskými kláštery (1988)

Bassae (Vasse), Apollónův chrám  z 5. stol. př. n.l. (1986)

Delfy, archeologický areál, náboženské centrum a symbol jednoty starého Řecka (1987)

Délos, archeolog. areál na ostrově v Kykladském souostroví (1990)

Epidauros, archeolog. areál (1988)

Kláštery Dafni, Hossios Lucas a Nea Moni představují vrchol byzantské architektury (1990)

Korfu, historické centrum města (2007)

Meteora, kláštery na nepřístupných skalách s významnými freskami (1988)

Mykény a Tiryns, archeolog. Naleziště, impozantní ruiny dvou největších měst mykénské civilizace (1999)

Mystra, kláštery byzantské kláštery (1989)

Olympia, archeolog. Areál, místo konání starořeckých olympijských her (1989)

Patmos, hstorické centrum (chora) s klášterem sv. Jana „Teologa“ a jeskyně Apokalypsy na ostrově v souostroví Dodekánisos (1999)

Rhodos, středověké město a pevnost na ostrově (1988)

Samos, zbytky pevnosti Pythagoreion a chrámu Heraion na ostrově (1992)

Soluň, raně křesťanské a byzantské památky s vynikajícími mozaikami (1988)

Vergina, archeolog. areál první metropole Makedonie (1996)

 

Národní parky (10)

Ainos

Oité

Olympos

Parnassos

Parnes

Pindos

Prespa

Samaria Gorge

Sounion

Vicos – Aoos

 

2. Charakteristika země

Když se řekne Řecko, vybaví se:

* země s tisíci ostrovy (15 % rozlohy), poloostrovy (např. Peloponés) a zálivy (např. Korintský) místo ideální dovolené nebo líbánek

* antika dýchající na každém kroku, jedna z kolébek evropské a světové civilizace a kultury, antické divadlo (theátron)

* božská mytologie (Olymp) a kláštery, městské státy Atény a Sparta

* země velkých bitev: Marathón (vítězství Atéňanů na Peršany, r. 490 př. n.l.), Thermopyly (sparťanští bojovníci podlehli perské přesile r. 480 př.n.l.)

* zvěrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří r. 863 přišli ze Soluně na Velkou Moravu (hlaholice, staroslověnština)

* země, kde se zrodily olympijské hry (r. 776 př. n.l.) a konaly se první novodobé (r. 1896 a 2004)

* mnišský stát Athos na poloostrově Chalkidiki (řečtí ortodoxní mniši)

* největší loďstvo v Evropě, rejdař Onassis, pomeranče (3. místo v Evropě), olivy, tabák (3. místo), bavlna (9. místo) a víno

 

Poloha. Řecko leží na jihovýchodní výspě Evropy před branami Asie. Strategické postavení jako spojnice dvou kultur a odlišných světů z něj učinilo již od starověku významné území a kolébku evropské civilizace. Po celý starověk i středověk bylo kulturní a obchodní Mekkou Středomoří. Řecký jazyk, písmo a věda tvoří kořeny pozdější evropské i světové kultury. Dnes se moderní Řecko nachází na periferii sjednocující se Evropy. Od ostatních států unie jej dělí horská pásma, válečné zóny a stovky kilometrů moře. Jeho postavení komplikuje poloha na „žhavém“ Balkánu a nedořešené spory se sousedy (Turecko). Tento hornatý přímořský stát s více jak dvěmi tisíci ostrovy je dnes odkázán především na námořní a letecký styk s okolním vyspělým světem, v němž si dosti pracně hledá své postavení.

 

Přírodní poměry. Řecko zaujímá členitý jižní výběžek Balkánského poloostrova včetně poloostrova Peloponés. Patří mu rovněž přes 3000 ostrovů, na nichž žije 11 % řecké populace (obydleno je ovšem jen něco přes 200 z nich). Právě přímořská a ostrovní část země je nejznámější a turisty nejnavštěvovanější. Řecké ostrovy se od sebe dosti liší svým původem, vzhledem i celkovou atmosférou. V Egejském moři jsou nejvýznamnějšími ostrovy Kyklady, Sporady a Dodekanéské ostrovy, v Jónském moři Jónské ostrovy. Největším ostrovem je Kréta. Ostrovy v Egejském i Jónském moři jsou převážně vápencové, mnohde lze nalézt i krystalické vápence - mramor, který se stal základem řecké antické architektury. Ostatní jsou tvořené hlavně žulou s rozeklanými hřbety hor. Řada z ostrovů jsou sopečné, jelikož tato oblast patří mezi seismicky nejživější části Evropy. Mnohé ostrovy (především Kyklady) jsou zcela bez vody a zeleně. Jiné, jako například Korfu, Kréta, Ithaka, Lésbos se pyšní zalesněnými kopci a vinicemi na svazích. Tři čtvrtiny území pevninského Řecka zaujímají hornatiny. Západní polovinu území tvoří vápencové pohoří Pindos (Smolikas, 2 686 m n. m.). Toto území je známé četnými krasovými územími a bizarními skalními útvary. Severovýchod prostupují geologicky stará horstva thrácko-makedonské soustavy, zejména pohraniční Rodopy (2 232 m n. m.). Horská pásma často vybíhají až k pobřeží a mnohde vytvářejí dlouhé hornaté poloostrovy (například tříprstý poloostrov Chalkidiki na severovýchodě, kde se nachází také posvátná hora Athos se světoznámým komplexem klášterů. Východně od pohoří Pindos v centrálním Řecku se rozprostírá největší nížina v zemi, Thesálie, na sever od ní pak masiv bájné hory Olymp (Mytikas, 2 917 m n. m.), nejvyšší  hora celého Řecka. Horské hřebeny pak vybíhají na jih až k nížině Attika s hlavním městem a Korintské šíji spojující pevninu s Peloponéským poloostrovem. Hory jsou místy prostoupeny kotlinami, nížiny se rozkládají jen na dolních tocích řek a podél pobřeží v hlubokých zálivech obklopených vysokými masivy hor. Řada těchto kotlin je z pevniny nepřístupná, jinde leží malé rybářské osady či větší města. Mnohá údolí jsou doslova izolována od okolí a život se zde jakoby zastavil…. Hornatý charakter země s řadou izolovaných údolí a kotlin se již od starověku podílel na formování specifické řecké kultury.

Podnebí Řecka je typicky středomořské se suchým, horkým létem a mírnou, deštivou zimou. Díky hornatému charakteru krajiny má dosti velké regionální rozdíly. Zatímco v horách leží sníh dlouho do jara, v nížinách a na ostrovech nenapadne ani v chladné zimě. Horké období začíná v květnu a končí v říjnu. Teploty se mohou vyšplhat i přes 40 ºC, ale při pobřeží a na ostrovech ochlazuje rozpálenou zemi mořský vánek. Obecně platí, že v kontinentální čísti země jsou zimy chladnější a léta horká, zatímco u pobřeží je po celý rok příjemné přímořské klima. Lesy poněkud překvapivě pokrývají jen 28 % státního území (v tomto čísle je navíc započtena i křovinatá vegetace). Řada skalnatých vrcholků hor a suchách vyprahlých ostrovů je zcela bez vegetace. Na severu státu je několik, ač vesměs menších, národních parků.

 

Obyvatelstvo a sídla. Řecko je národnostně homogenním státem. Ani staletí turecké nadvlády nedokázala smazat kulturní a jazykovou zvláštnost tohoto národa. Řečtina je zvláštním indoevropským jazykem a písmo, které se stalo základem dnešní východoevropské azbuky, se od evropské latinky značně liší. Řekové odvozují svou národní identitu již od starověku. Moderní národ se ale formoval až v průběhu 19. století. Menšiny dnes tvoří jen Makedonci Aromuni, Albánci a hlavně Turci (v Thrákii); o národnostních menšinách ale nejsou spolehlivé informace, neboť jejich existence je v Řecku popírána. V Řecku se registruje přes 150 000 cizinců (nejvíce z USA, Spojeného království a Německa), ekonomičtí migranti pochází hlavně z Albánie a Blízkého východu. Velice početná je ale řecká emigrace během 20. století. Řekové v západní Evropě a USA tvoří stále svébytné komunity udržující styk se svou mateřskou zemí. Řekové jsou tradičně spojeni s venkovem, přestože 2/3 dnes žijí ve městech. V posledních desetiletích sice značně upadá starý způsob života i zvyky, přesto Řekové stále lpí na tradičním způsobu života. Důkazem je značná obliba tradičních tanců a krojů. Velký tradicionalismus je typický zejména pro starší generaci na venkově. Rozdíly mezi životem na vesnici a moderním prostředím měst je dosti značný. Typický je stále důraz na patriarchální zvyky. Stále se udržuje postavení muže coby hlavy rodiny, postavení žen je naproti tomu stále podřízené, i když od zapojení země do evropské integrace se značně zlepšilo. Velká je vnitrostátní migrace – především mladí lidé utíkají do moderních měst., často však jen rozšiřují řady nezaměstnaných, kterých je dnes v zemi přes 10 %. Mnohá města jsou přelidněná a na periferiích se potýkají s řadou hygienických i bytových problémů. Mezi nejproblémovější patří metropolitní oblast Athén, jediná větší aglomerace v zemi. Řeckou kulturní a národní identitu výrazně formovala ortodoxní pravoslavná církev. V posledních desetiletích už poněkud poklesla porodnost a podíl dětské složky obyvatelstva se proto rovněž snížil. Říká se, že Řekové jsou zvyklí sledovat, jak svět okolo nich plyne, je samotné však čeká nelehký úkol vybudovat moderní hospodářství za situace, kdy staré tradice upadají.

 

Hospodářství. Řecko dlouhodobě patří spíše ke slabším členským zemím integrované Evropy. Situace se mění až v posledních letech. Zatímco srovnatelné Portugalsko např. po celá 90. léta vykazovala pozoruhodná tempa růstu ekonomiky, Řecko za ním zaostávalo a tempa zvýšilo až v souvislosti s přechodem na společnou měnu euro (největším „výrobcem“ tempa růstu byl ovšem zdejší statistický úřad). Hlavním zdrojem příjmů země je dlouhodobě jen cestovní ruch a služby spojené s námořní dopravou. V zemědělství pracuje 18 % populace: tento sektor zůstává pro Řecko významným odvětvím národního hospodářství a země představuje světovou špičku v produkci řady středomořských plodin. Pozemková držba je velmi rozptýlená, což znesnadňuje modernizaci (soukromí zemědělci nemají prostředky na nákup techniky). Orná půda zaujímá 30 % rozlohy státu. mnohde jsou však políčka i ve vyloženě neúrodných horských oblastech na kamenitých půdách. Pěstují se obiloviny, cukrovka, brambory a slunečnice. Mnohem větší význam má produkce tabáku (1. v Evropě, 7. na světě) a bavlníku (9. na světě). Mezi zeleninou vynikají rajčata a melouny. V teplých přímořských oblastech se pěstují středomořské plodiny, jako jsou citrusy a broskve. Řecko je světoznámý producent vinné révy a oliv (3. na světě). Chová se bourec morušový a hodně včelstev. Živočišná výroba se orientuje na chov ovcí a koz, celkem málo se chová skot i prasata. Tradiční rybolov vykazuje pokles úlovku ryb a zvýšení výlovu mořských hub. Řecko má poměrně značné nerostné zdroje, které jsou však jednostranně orientované. Hornictví se profiluje těžbou hnědého uhlí a lignitu (5. místo na světě; jeho spalováním se vyrábí většina řecké elektřiny), bauxitu (nejvíce v Evropě) a rud niklu (po Rusku rovněž nejvíce v Evropě). Význam má i dobývání kvalitního mramoru. V posledních desetiletích se díky vstupu na evropské trhy rozvíjí chemie a strojírenství, čímž se snižuje význam dominantních potravinářských a textilních oborů. Strojírenství vyrábí obvyklou paletu zboží většinou spotřebního charakteru, ale staví i lodě. Více než polovina produkce je soustředěna do Athén a jejich aglomerace. Vzhledem ke geografickým podmínkám se vždy dařilo námořní dopravě. Obchodní loďstvo Řecka je 3. největší na světě a řečtí rejdaři kontrolují značnou část světové námořní dopravy. Velká část lodí však patří cizím společnostem, neboť Řecko je známo jako stát „levné vlajky“. Především pro turistický ruch má velký význam letecká doprava.

 

Historie. Řecko má mezi evropskými státy nejdelší známou historii. Starověká řecká společnost a její kultura položily kořeny celé evropské civilizace. Mezi městskými státy vynikaly především Athény, Sparta, Korint a další. Tato společnost svobodných kupců, řemeslníků a rybářů zrodila již v 5. stol. př. Kr. základy moderních věd, filosofii, literaturu či demokracii. Po rozkladu městských států se stalo Řecko součástí Římského impéria, kde si ale udrželo postavení kulturního a především obchodního centra. Po rozpadu Římské říše se země stala jádrem mocné a vyspělé orientální Byzantské říše. S tímto prostorem postupně navazovali obchodní styky severoitalští kupci z Benátek a Janova. Byzantská říše ale nedokázala čelit zesilujícím tureckým vpádům, a tak do roku 1453 ovládla Osmanská říše téměř celé kontinentální Řecko a později i většinu ostrovů. Pod tureckou nadvládou zůstala země plných 400 let. Až povstání z roku 1821 se stalo základem obnovení řecké nezávislosti a vytvoření novodobého řeckého státu. Od počátku provázel vznik a rozšiřování státu konflikt se sousedy, především s Tureckem, Bulharskem a později Albánií. Řecké ambice na maloasijské pobřeží byly zastaveny řecko-tureckou válkou z let 1921–1922. Za 2. světové války bylo Řecko okupováno Německem a část jeho území postoupena Bulharsku. Po roce 1945 byly opět vytyčeny předválečné hranice a Řecko získalo i Egejské ostrovy. V letech 1946–1949 probíhala v zemi krvavá občanská válka vyprovokovaná řeckými komunisty: jelikož byla země strategicky významná pro udržení západních spojenců ve Středomoří, bylo nakonec Řecko získáno pro demokracii. Následné období nelze ani zdaleka považovat za klidné. Spory mezi králem a premiérem Papandreem v polovině 60. let odstartovaly období politické nestability, jež vyvrcholila roku 1967 vojenským převratem. Král byl donucen odejít do exilu a vůdci junty zrušili monarchii. Neúspěšné dobrodružství na Kypru vedlo v r. 1974 k pádu vojenské vlády a obnově demokracie, země však již zůstala republikou. Řecko je členem NATO (od r. 1952) a EU (od r. 1981). S výjimkou Bulharska má dodnes Řecko územní spory se všemi svými sousedy.

 

3. Cestovní ruch

Řecko je legendární země s krásnou přírodou, bohatým kulturním dědictvím a památkami nevyčíslitelné hodnoty. Ročně zemi navštíví přes 10 mil. návštěvníků, kteří utratí téměř 4 mld. USD (hodnotu třetiny řeckého vývozu). Zájem návštěvníků se soustřeďuje především na architektonické a další památky z doby antického Řecka, nadvlády Říma, ale i kultur starších (krétské, mykénské). Výčet památek by byl dlouhý - největší koncentrace turistů je na tzv. Attické riviéře (mezi Athénami a Sunionem), ve vyhlášených antických městech a na četných ostrovech. Existuje dobrá materiální základna, poněkud periferní poloha upřednostňuje především leteckou dopravu.

 

Athény, starořec. Athénai, od 70. let 20. stol. Athína (jedn. č.), hlavní a největší město Řecka (772 000 obyv., s Pireem a předměstími 3 120 tis. obyv.), odedávna významná politická a kulturní metropole Attiky a celé země. Místo bylo osídleno už od pravěku a jeho nejstarší osudy se mísí se starými bájemi; nejslavnější období svých dějin však Athény prožily po nastolení demokracie (r. 510) a po konečném vítězství nad oběma perskými invazemi (r. 490 a znovu 480-479), kdy vznikla většina athénských památek z antického období.

Nejvýznamnější se nacházejí na Akropoli, zhruba 150 m vysokém a kdysi opevněném pahorku v centru města. Především je to slavný Athénin chrám (Parthenón) ze 2. poloviny 5. stol. př. n. l., kdysi hlavní svatyně města ozdobená reliéfy z dílny sochaře Feidia, ale dnes z větší části v troskách. Přibližně ze stejné doby pochází také chrám Erechteión se slavnou síní podpíranou dívčími postavami, rekonstruovaný chrámek Athény Niké a sloupová vstupní brána celého okrsku (Propylaje); na Akropoli je též malé, ale svou sbírkou velmi významné muzeum.

Na jižním svahu Akropole jsou pozůstatky dvou antických divadel: Dionýsovo divadlo, založené už v 6. stol. př. n. l. a v době největší slávy schopné pojmout až 17 000 diváků, a tzv. Odeión Heroda Attika, na řecké poměry spíše „komorní“ divadlo, postavené r. 161 n. l. a díky stavu zachování sloužící dodnes.

Více památek se však nachází na opačné (severní) straně pahorku. Jsou zde rozsáhlé pozůstatky řecké a římské agory (náměstí a společenského centra obce), obklopených kdysi výstavnými budovami. Mezi nimi vyniká hlavně tzv. Attalova stóa (rekonstruovaná sloupová síň ze 2. stol. př. n. l., dnes muzeum), a dobře zachovaný Hefaistův chrám nad západní částí řecké agory (5. stol.); na římské agoře Věž větrů z r. 40 př. n. l. (název odvozen od alegorických reliéfů osmi „větrů“, zastupujících světové strany), a pozůstatky proslulé knihovny, postavené zde císařem Hadriánem po r. 132 n. l.

Významné jsou též impozantní zbytky chrámu Dia Olympského, budovaného s přestávkami a změnami od 6. stol. př. n. l. téměř po celých 700 následujících let na území tzv. Hadriánova města jihovýchodně od Akropole, a za nim olympijský stadión, dnes sice novostavba, ale upravená z původního „stadia“ ze 2. stol. n. l. Velmi významný areál antických památek se nachází také na opačné straně historického centra, severozápadně od řecké agory: je to stará „čtvrť hrnčířů“ Kerameikos s antickým hřbitovem.

Athény však nejsou jen městem starověkých rozvalin, ale do jejich tváře se vepsala i dlouhá staletí byzantské správy a pravoslaví, téměř půltisíciletí turecké nadvlády a nakonec i doba národního obrození a novodobého rozvoje města v 19. a 20. stol. Honosí se řadou zajímavých byzantských chrámů i malých malebných kostelíků ze 13. a 14 stol. v sousedství agory (Agii Apostoli, Panagía Gorgoepikoos, Kapnikaréa ad.) a v sousední romantické čtvrti Plaka (Metamorfósis), a zajímavé je i moderní město, vyrostlé severně od Akropole, kolem náměstí Omonia (Svornosti) a Syntagma (Ústavy), s honosnými budovami vládních institucí a bank, drahými restauracemi a hotely, ale též s malebnými zákoutími mezi kostelíky a při nefalšovaně lidových tavernách... a s davy lidí proudících ulicemi, nebo jen zevlujících na veřejných prostranstvích. Právě tam se nacházejí velkolepé neoklasicistní budovy Univerzity, královského paláce (nyní sídlo parlamentu), Akademie výtvarných umění a Národní knihovny, stejně jako Národního archeologického muzea, jednoho z nejvýznamnějších na světě.

Athény mají vlastní letiště (Eleftherios Venizelos), dvě vlaková a dvě autobusová nádraží a dobře fungující síť MHD, disponující autobusy a třemi linkami metra.

V létě se koná v různých částech města tzv. Helénský festival, zahrnující představení tradičního i současného tance, starověkého divadla, koncertů klasické, ale i jazzové nebo rockové hudby a s Arhénami je nedílně spjata také tradice olympijhských her - v moderní době zde probíhaly dvakrát (v l. 1896 a 2004).

S Athénami je už od starověku spojeno město Pireus, a to doslova: už v 5. stol. byly po obou stranách cesty spojující obě osady postaveny tzv. "Dlouhé zdi", hradby chránící silnici mezi mezi Athénami a zdejším přístavem. Dnešní Pireus je součástí athénské aglomerace a patří k největším průmyslovým městům v Řecku. Především však je zde významný přístav, spojující Athény nejen s četnými ostrovy Egejského moře, ale i s mnoha přístavy Středomoří a Blízkého východu.

Ze starších památek se v Pireu téměř nic nezachovalo; jedná se spíše o moderní město s pravoúhlými ulicemi, jak je vytvořili architekti 19. stol., vyznačující se kosmopolitní atmosférou přístavu s rušnými tržišti a blešími trhy, malebnými přístavišti a nefalšovaně lidovými tavernami. K významnějším kulturním institucím patří Archeologické muzeum s podmořskými a suchozemskými nálezy z různých historických dob a Řecké námořní muzeum ilustrující vývoj mořeplavby. 

 

Athos, též Svatá hora (Ágion Óros), 45 km dlouhý hornatý poloostrov o rozloze 366 km2 a cca 1 500 obyvatelích, vybíhající z nejvýchodnějšího výběžku Chalkidikí do Egejského moře jv. směrem a zakončený stejnojmennou nejvyšší horou týčící se 2 033 m nad mořskou hladinou.

Odlehlý, těžko přístupný poloostrov se odedávna zdál být ideálním místem pro kontemplativní život v ústraní a už od raného středověku se sem uchylovali poustevníci, sdružující se postupně v komunitách, z nichž postupně (od 9. stol.) vznikaly kláštery; jejich počet nakonec přesáhl 20 objektů, rozptýlených na pobřeží i v horách poloostrova. Dodnes se řídí přísnou regulí, která upravuje denní režim společného i osobního života mnichů, a je sem také omezen přístup návštěvníků. Muži potřebují zvláštní povolení, vyřizované s velkým předstihem, ženy sem nemají přístup vůbec.

 

Attika, 3 500 km2 velký poloostrov v nejvýchodnější části středního Řecka, ze tří světových stran obklopený mořem, pouze na západě hraničí s historickým krajem Megaris. Leží zde prastará města (např. Athény), proslulá archeologická naleziště (Eleusis,  Brauron, Sunio, Athény) a četné byzantské kláštery a kostely (Dafní),  stejně jako krásné písčité pláže ("Apollónovo pobřeží" mezi Athénami a mysem Sunio.

 

Delfí, čes. Delfy, kdysi nejslavnější věštírna antického Řecka, dnes rozvaliny na strmém jižním úbočí pohoří Parnasu poblíže stejnojmenné vesnice (2 500 obyv.). Rokle s tzv. Kastaliiným pramenem (nazvaným podle zde přebývající nymfy) vpravo od areálu bývala od nepaměti svatyní bohyně země Gaie. Svatyně se však dle pověsti zmocnil Apollón a na jeho počet zde vznikla jeho svatyně a při ní známá věštírna: v nitru Apollónova chrámu pronášela Pýthie (omámená patrně plyny vycházejícími ze skalní pukliny, nad níž seděla) své výroky, obvykle nesrozumitelné a následně teprve upravované sborem kněží (samozřejmě se nejednalo o stále stejnou ženu, ale jen o tradici jména, udržovaného po celá staletí).

Vrcholného rozkvětu věštírna dosáhla už v 7. a 6. stol. př. n. l. Vděční klienti ji zahrnovali různými poctami a dary, pro něž zde stavěli i zvláštní chrámky („pokladnice“); výsledkem byla posléze přehlídka toho nejlepšího, čím se jednotlivé obce mohly pochlubit - ať už děl soudobého uměleckého řemesla, tak sochařství i architektury samotných pokladnic, bohatě zdobených. Poslední rozmach Delfy zažily ještě za císaře Hadriána ve 2. stol. n. l., ale při zemětřesení r. 373 n. l. byly zasaženy sesuvem skal a edikt císaře Theodosia krátce poté (r. 392) ukončil činnost všech „pohanských“ svatyní. Další zemětřesení pak dílo zkázy dokonalo.

V rokli při prameni není již takřka nic, co by připomínalo její věhlas, zato sama svatyně, obklopená desítkami staveb, patří nejvýznamnějším archeologickým celkům v Evropě. Její páteří je tzv. Svatá cesta, lemovaná zmíněnými pokladnicemi a stoupající k Apollonovu chrámu, představujícímu jádro celého komplexu, dnes bohužel v troskách; alespoň několik jeho dórských sloupů bylo vztyčeno během vykopávek po r. 1892. Nad chrámem se nachází obrovské divadlo ze 4. stol. př. n. l., s hledištěm podle řeckého zvyku zahloubeným do svahu; v římském období bylo přestavěno a jeho kapacita byla zhruba 5 000 sedících diváků. Ještě výše se zachovalo tzv. stadion (střední rod!), kdysi dějiště tzv. Pýthických her, ty obsahovaly, vedle atletického  zápolení, též soutěže v uměleckých disciplinách.

Další skupina staveb se nachází na tzv. Marmarské terase pod areálem (mj. se základy velkého dórského Athénina chrámu a známým kruhovým chrámkem (tholos) z l. 390–380 př. n. l., západně od areálu je místní muzeum s moderně koncipovanou sbírkou zdejších nálezů (mj. slavný Vozataj ze 70. let 5. stol.).

 

Délos, neobydlený ostrůvek v Kykladském souostroví, kde podle starých bájí porodila Létó dvojčata Artemidu a Apollóna, jehož kult se zde pěstoval už od 11. stol. př. n. l. Z velkého kultovního střediska, sestávajícího z řady chrámů, paláců a velkého divadla, dnes zůstaly jen rozvaliny; světoznámá je tzv. Lví terasa s archaickými sochami ležících lvů (7. stol. př. n. l.).

 

Dodekanézy, dosl. „Dvanáctiostroví“, nejjižnější skupina ostrovů tzv. Jižních Sporad, ležících před západním pobřežím dnešního Turecka. Patří k nim mj. ostrov Patmos, proslavený pobytem sv. Jana Apoštola a jeho viděním zániku světa (Apokalypsy), jejž dodnes připomíná mnoho památek (opevněný klášter sv. Jana z r. 1088 ad.), malebné ostrovy Léros a Kalymnos, Kos s pozůstatky antického sanatoria. kde působil legendární Hyppokratés, sopečný ostrov Nísyros s mohutným kráterem (naposledy vybuchl r. 1873) a především ostrov Rhodos, ve středověku největší námořní základna řádu johanitů (viz heslo).

 

Elefsina, resp. Elefsis, starořecky Eleusis, město západně od Athén (20 000 obyv.), dnes zcela zahlcené průmyslovými podniky a zařízeními pro přečerpávání ropy z připlouvajících tankerů. Starověká Eleusis však patřila k nevýstavnějším městům Attiky, jak potvrzuje i rozsáhlý areál vykopávek.

Už v nejstarších dobách zde byla uctívána bohyně Démétér, která zde u studny oplakávala dceru Persefonu, unesenou vládcem podsvětí Hádem; Zeus nakonec zařídil kompromis, že se Persofona může každého jara vracet na svět, což bylo odedávna chápáno ve spojení s obnovováním života a mládí. Démétér sama pak údajně zavedla tajemné obřady, tzv. mysteria, v nichž byla spolu s Persefonou oslavována jako bohyně plodnosti a rostlinstva.

V mykénské době v Eleusině existovala osada a při ní svatyně, kde se mysteria praktikovala po dva tisíce let - až do r. 392, kdy císař Theodosius podobné pohanské obřady zakázal. O čtyři roky později svatyni zničili Alarichovi Vizigóti.

I zachované trosky však vypovídají o nádheře chrámového okrsku, jehož nejvýznamnější stavby vznikly mezi 5. stol. př. n. l. a 2. stol. n. l. Dosud lze spatřit zbytky Artemidina chrámu a tzv. Velkých propylají, sloupové brány, kterou nechal císař Antoninus Pius ve 2. stol. postavit podle vzoru Propylají na athénské Akropoli; byly zde též Malé propylaje a za nimi malý chrám, Plutonion, představený před otvor jeskyně vedoucí přímo do Hádovy říše; právě jím procházela Persefoné při svých návratech. Nejdůležitější částí komplexu bylo Telesterion, přibližně čtvercová hala o půdorysu 52 x 54 m, určená pro konání mysterií a  v l. 330–310 př. n. l. rozšířená sloupovou předsíní. V areálu sídlí též nevelké muzeum.

 

Epídauros, nejslavnější „sanatorium“ starověku, ležící v kraji Argolis, v kopcích nad sv. pobřežím Peloponésu. Odpradávna zde byl uctíván bůh Maleatas, jehož syn Asklépios byl obdařen léčitelskými schopnostmi; jeho kult, doložený zde asi od 6. stol. př. n. l., se brzy rozšířil do celého řeckého světa a pod jménem Eskulap jej uctívali i Římané. Především se však Epídauros proslavil jako lázně.

Vedle klasických lékařských úkonů zdejší lékaři používali různých tajemně vypadajících postupů včetně léčby ve spánku (s pomocí šeptaných uklidňujících sdělení a rad) a dobrému stavu mysli pacientů pomáhalo i zdejší divadlo a pořádání sportovních a hudebních soutěží - od r. 395 př. n. l. v pravidelných čtyřletých cyklech, a to až do konce 4. stol., kdy byla její činnost svatyně císařem Theodosiem zakázána.

Skvěle se zachovalo především zmíněné divadlo z přelomu 4. a 3. stol. př. n. l., dílo stavitele Polykleita ml., jedno z největších a nejlépe zachovaných řeckých divadel vůbec. Jeho půlkruhové hlediště o průměru 114 m mohlo pojmout až 14 000 diváků. Sz. od divadla se nacházejí základy hostinského domu a dále pak, směrem k severu, leží rozlehlé pozůstatky samotné svatyně. Po obou stranách Svaté cesty se nacházejí základy odeia a palestry, nevelkého Asklépiova kruhového chrámku s podzemními prostorami (v nich probíhaly léčebné úkony) a dobře je zachováno též stadion poblíže dnešního parkoviště. Zajímavé je též místní muzeum.

 

Euboia, novořecky Evvía, druhý největší řecký ostrov (po Krétě), ležící při vých. pobřeží země. Vyznačuje se nejen pohnutou historií, částečně sdílenou s Athénami, ale i množstvím památek z antického a byzantského období, stejně jako z dob křižácké, benátské a turecké nadvlády. Hlavním městem je Chalkída.

Sv. od Euboie se nacházejí menší ostrovy, označované jako Severní Sporady (Alónisos, Skiátos, Skópelos, Skýros ad.) a oblíbené pro klidnější atmosféru, než jakou nabízejí jiná letoviska.

 

Chaniá, malebné město v záp. části Kréty (47 000 obyv.), založené Benátčany jako La Canea ve 13. stol. na místě starověké Kydonie. Společenským centrem historického centra je starý přístav, lemovaný restauracemi a kavárnami; tzv. Janičářská mešita na jeho vých. straně, první mešita na ostrově (z r. 1645), dnes slouží jako výstavní síň. U přístavu sídlí též Námořní muzeum, Archeologické muzeum je umístěno v gotickém kostele San Lorenzo.

 

Ioánnina, historické hlavní město provincie Epiros na západním břehu stejnojmenného jezera, vyznačující se atmosférou balkánského venkovského města (45 000 obyv.). Ioánnina vznikla teprve ve středověku jako osada při klášteře sv. Jana (Ágios Ioánnis), ale již v r. 1085 byla opevněna a od r. 1345 byla dokonce sídelním městem srbských knížat a králů, když Štěpán Dušan dobyl severní Řecko. V r. 1430 podlehla turecké invazi, nicméně právě pod tureckou správou prožila v l. 1788–1822 období své největší slávy jako sídelní město Alího paši Tepelenského, vladaře albánského původu, který se nakonec postavil proti sultánovi. Po jeho pádu se propadla do bezvýznamnosti provinčního města; k Řecku byla připojena až v r. 1913.

K nejvýznamnějším pamětihodnostem města patří rozlehlá stará citadela (Frúrion) na mysu vybíhajícím do jezera, podstatně rozšířená a zmodernizovaná za Alího paši kolem r. 1815, a v ní řada památek z tureckého období včetně mešity a budov sloužících dnes jako muzea. Oblíbené jsou výlety na ostrov (zvaný prostě Nisí neboli Ostrov), osídlený kdysi sedmi kláštery.

 

Iráklio, též Iráklion, Herákleion, ital. Candia, hlavní a největší město Kréty (117 000 obyv.). V mínójské době bylo přístavem nedalekého Knósu (viz heslo), po dobytí Benátčany ve 13. stol. se stalo jedním z jejich nejvýznamnějších opěrných bodů ve Středomoří. Benátčané vtiskli městu dodnes zřetelný ráz, a to nejen co do mohutných hradeb a pevnosti chránící vjezd do přístavu s budovami arzenálu, ale i rázem svých paláců a kostelů. Zejména zajímavé jsou kostely San Marco (Ágios Márkos, 13. stol.), Ágios Títos (16. stol.) zasvěcený patronovi města, a vedle katedrály Ágios Mínos (19. stol.) malý kostelík Agía Ekateríni (18. stol.) se sbírkou církevního umění. Ze světských památek pak hlavně benátská lodžie a tzv. Morosiniho kašna (obé z l. 1627–28). Zcela mimořádný význam mají sbírky místního Archeologického muzea, zejména část věnovaná mínojské kultuře (vykopávky v Knósu ad.).

 

Jónské ostrovy, hornaté ostrovy při západním pobřeží Řecka, už od antických dob oblíbený cíl výletníků. Z větších ostrovů to jsou především hojně navštěvovaná Kerkyra (italsky Korfu, viz heslo), Paxos, Lefkáda, legendární Odysseova Ithaka, Kefalloniá a Zákynthos; teoreticky k nim patří i vzdálená Kythéra (Kythira) při jižních výběžcích Peloponésu, spojovaná s kultem bohyně lásky Afrodíty. Kulturně jsou ostrovy blízké Itálii a dlouholeté benátské panství (od r. 1363) je též uchránilo od turecké okupace (s výjimkou Lefkády).

 

Kerkyra, nejsevernější z Jónských ostrovů, u nás známější pod jménem Korfu. Vyznačuje se rozmanitě utvářenou hornatou krajinou s bohatou vegetací, nádhernými plážemi a s množstvím památek.

To platí především pro stejnojmenné hlavní město ostrova (30 000 obyv.) s mohutnou pevností (založenou už v raném středověku a za benátského panství neustále zdokonalovanou), několika památnými kostely (Ágios Spirídon, Mitrópoli ad.) a honosnými paláci v renesačním a barokním slohu. Cenné jsou též sbírky Archeologického muzea.

Jižně od města měla své sídlo rakouská císařovna Alžběta („Sisi“, zámeček zv. Achílleion), k oblíbeným letoviskům patří Ágios Geórgios a Palaiokastrítsa na sz. straně ostrova.

 

Knósos, psáno též Knóssos, obec jižně od Iráklia na Krétě, nedaleko níž Arthur Evans na přelomu 19. a 20. stol. objevil patrně pozůstatky bájného Labyrintu, paláce krále Mínoa. Jedná se o rozsáhlý palácový komplex, založený kol. r. 1900 př. n. l. a během dalších staletí několikrát přestavěný; definitivně byl zničen a opuštěn někdy kol. r. 1370 př. n. l. Dochované zbytky svědčí o nebývale komfortním životním stylu jeho obyvatel (vč. koupelen s tekoucí vodou apod.), stejně jako o duchu mínójské architektury, vytvářející pohodlná, do zahrad otevřená sídla bez velikášské potřeby reprezentace a také  bez jinde obvyklých hradeb a obranných zařízení. Nalezené předměty a pozoruhodně realistické nástěnné malby z interiérů paláce jsou chovány v Archeologickém muzeu v Irákliu.

 

Korinthos, česky Korint, novodobé město ve východním cípu stejnojmenného zálivu (22 700 obyv.). Bylo založeno teprve v r. 1858 po zemětřesení, jež zničilo jeho slavného předchůdce, a obnoveno po dalším zemětřesení a velkém požáru v l. 1928 a 1933.

Zříceniny antického Korintu, spolu s přilehlou vsí dnes známé jako Archea Korinthos, se nacházejí asi 7 km jz. odtud, pod svahy mohutného Akrokorintu. Město ve strategické poloze u šíje spojující pevninu s Peloponésem bývalo jedním z nejvýznamnějších městských států tehdejšího světa; zdejší vládce Periandros, vládnoucí v 6. stol. př. n. l., byl pokládán za jednoho z nejmoudřejších vladařů své doby.

Významnou roli Korint hrál i v klasickém a helénistickém období, za Julia Ceasara byl dokonce zcela přestavěn, ale zemětřesení v r. 521 znamenalo jeho zánik; pak už zde jen přežívala bezvýznamná ves pod byzantským, křižáckým a tureckým panstvím.

Nejnápadnějším objektem jsou pozůstatky Apollónova chrámu z doby kol. r. 540 př. n. l., okolní jsou většinou dílem římské doby. Zachovala se dlážděná hlavní ulice s pozůstatky baziliky a lázní, rozlehlá Agora, kdysi lemovaná výstavnými sloupořadími a dalšími chrámy a bazilikami, ale též obchody apod. V areálu sídlí též malé archeologické muzeum.

Samostatnou záležitostí je Akrokorinthos, pevnost na 575 m vysoké hoře jižně od města; kromě opevnění, několika budov (včetně mešity) a nádherného výhledu však nenabízí nic historicky významného.

Technickou zajímavostí Korintu je průplav, prokopaný v l. 1882–1893 napříč zhruba 6,3 km širokou šíjí. 24 m široký a 8 m hlubokým příkop, zaříznutý do okolního terénu až 80 m hluboko, byl realizací prastarého záměru, jímž se zabýval už císař Nero a po něm ještě několik stavebníků.

 

Kréta, největší z řeckých ostrovů, geologicky velmi rozmanitý hornatý útvar, táhnoucí se v délce 260 km jako přepážka oddělující Egejské moře od afrických vod. Oplývá romantickými útesy a nádhernými plážemi, svými nejvyššími vrcholky (hora Ídi v pohoří Psilóritis) dosahuje výšky 2 456 m n. m., soutěska Samaria (délka 18 km, hloubka až 1 000 m) naopak patří k největším svého druhu.

Odpradávna byla Kréta obydlena a ve 3. a 2. tisíciletí př. n. l. se stala domovem kultury, nazývané (podle mýtického krále Mínoa) kulturou mínójskou, později se stala součástí řeckého antického světa. Byla ovládána Římany, Byzantinci, Benátčany a Turky, a nakonec, v l. 1941–45 ještě Němci, ale nikdy neslevila nic ze své pověsti nepokořitelného ostrova. Významnými svědky její pětitisícileté historie jsou archeologické lokality z mínójského období jako Knósos (viz heslo), Agía Triáda, Faistos, Górtys a Mallia, z pozdějších dob pak města jako Chaniá, Réthymno, Iráklio (viz), malebný Ágios Nikólaos či Ierápetra na jihu ostrova a četné kláštery (Moní Toplú) a usedlosti rozeseté po celém ostrově.

 

Kyklady, řecky Kyklades, souostroví na jv. Řecka, dnes oblíbený cíl turistů, lákaných přírodní scenérií bělostných vesniček nad skvělými plážemi, stejně jako množstvím kulturních památek. Právě sem, do dob tzv. „kykladské kultury“ (3. a 2. tisíciletí př. n. l.) jsou kladeny počátky řeckého umění; tzv. kykladské idoly, zjednodušená ztvárnění lidských postav, jsou prvními projevy řeckého sochařství.

Z více jak 200 větších či menších ostrovů vyniká zejména Mýkonos se svými větrnými mlýny (viz heslo), dnes neobydlený Délos (viz) se svatyní boha Apollóna a naopak Tínos s více jak 800 pravoslavnými kaplemi, ostrov Sýros co hospodářské a správní centrum souostroví, především přírodními krásami zajímavý Kýthnos a Páros se slavnými mramorovými lomy, neméně zajímavý Náxos, největší z ostrovů, Iós s údajnou Homérovou hrobkou, geologicky zajímavý Mélos s křesťanskými katakombami a další. Mimořádné pozornosti se těší také sopečný ostrov Théra (viz).

 

Metéora (nejedná se o femininum, ale o množné číslo výrazu „to metéoro“, příp. „metéoron“, tzn, „polétavý, vznášející se“), světově unikátní soubor 24 pravoslavných klášterů na vrcholcích mohutných, až 300 m vysokých pískovcových skal nad městečkem Kalambakou. Už v 9. stol. se do zdejších skal a jeskyní uchylovali poustevníci, v době srbské vlády ve 14. stol. zde pak vznikly i první kláštery - odříznuté od světa a téměř nepřístupné; jediným spojením se světem hříchu a nezvaných útočníků byl výtah a provazové žebříky. Dobou jejich největšího existenčního a kulturního rozkvětu bylo 15. a 16. stol.; po následujících staletích stagnace jich z původních 24 dnes přežívá ještě pět - zčásti i díky turistickému ruchu. Návštěvníci však už nejsou vytahování nahoru pomocí podezřele skřípajících kladkostrojů, ale mají k dispozici do skal vytesané chodníky a schodiště.

 

Mykény, starořecky Mykénai a novořecky Mykínes, jedna z nejvýznamnějších lokalit světové archeologie, ležící severně od města Argu; stejnojmenná vesnice (400 stálých obyvatel) na přístupové cestě je pouze jejím turistickým zázemím.

Světovou proslulost jim zajistil už Homér, když o nich zpíval jako o „Mykénách bohatých zlatem“, a pak německý archeolog Heinrich Schliemann, když v 70. letech 19. stol. k všeobecnému úžasu prokázal, že Homérovy Mykény skutečně existovaly. První osídlení na hradním kopci je prokázáno už před r. 2000 př. n. l., ale teprve v 16. stol. př. n. l. zde dochází ke kulturnímu rozkvětu, trvajícímu přibližně půl tisíciletí, až do vpádu Dórů kolem r. 1100 př. n. l.; jeho poslední fáze, tzv. pozdní doba mykénská, se kryje právě s obdobím popisovaným v Homérových příbězích o osudech rodu Átreovců a králi Agamemnónovi, veliteli výpravy proti Tróji, který zde byl nakonec úkladně zavražděn i se svou družinou.

Hradní pahorek je dosud chráněn mohutnou hradbou z kyklópského zdiva a slavnou Lví bránou z doby kol. r. 1250 př. n. l., proslulé je též pohřebiště s tzv. šachtovými hroby, v nichž Schliemann odhalil pozůstatky zesnulých s obličeji krytými zlatými maskami (považoval je tehdy za ostatky Agamemnóna a jeho družiny), a významné jsou i zbytky paláce a dalších budov. Tzv. megaron, obdélná stavba s otevřenou předsíní nesenou sloupy, se stala východiskem vývoje pozdějších řeckých chrámů.

Poblíže pahorku se zachovalo několik kupolových hrobek, z nichž nejznámější je tzv. Átreova pokladnice (asi ze 14. stol. př. n. l.), skvělá ukázka náročného zaopatřování zesnulých a vyspělosti mykénské architektury. Kruhová prostora uvnitř uměle nasypané mohyly je zaklenuta tzv. falešnou klenbou o výšce 13,2 m a rozpětí 14,5 m.

 

Mýkonos, jeden z turisty nejvyhledávanějších ostrovů Kykladského souostroví, oblíbený však spíše pro věhlas svých pláží a „fotogenický půvab“ svých vesniček, než pro bohatství historických památek. I tak je zde řada kulturněhistorických zajímavostí a několik zajímavých muzeí; ostrov proslavily též větrné mlýny.

 

Mystra, též Mistra, Mystrás či Mistrás, rozsáhlé zříceniny středověkého opevněného města, ležící na svazích hor západně od Sparty; pod ním je stejnojmenná vesnice (600 obyv.). Počátky města jsou spjaty s příchodem křižáků ve 13. stol., kteří zde založili hrad, ale později jej museli odstoupit císaři Michaelovi VIII. Byzantští místodržící (tzv. despótové, většinou příslušníci císařské rodiny) pak v následujících 97 letech učinili z Mystry metropoli vzdělanosti a umění - až do r. 1460, kdy se města zmocnili Turci, kteří je pak drželi až do osvobození r. 1834. Nicméně většina obyvatel město pak opustila a dala přednost tehdy obnovené Spartě.

Opuštěná Mystra je dnes městem rozpadajících se domů beze střech, obklopených křivolakými uličkami a zahradami, kde stále ještě rostou ovocné stromy; jejími posledními obyvateli jsou kněží a jeptišky jediného dosud činného kláštera. V dolní části města je velmi významný biskupský kostel Mitrópolis z r. 1291 se zajímavým muzeem, východně od něho leží klášterní komplex Vrontóchion, sestávající z velkého kostela Agii Theódori z r. 1259 a kostela Afendikó (též Panagía Odigítria) z počátku 14. stol., vyzdobeného cennými freskami; nejkrásnějšími freskami se však honosí malý chrám v klášteře Moní Perívleptu (či prostě Perívleptos) v jižní části dolního města.

Další objekty jsou položeny výše. Je to ženský (stále činný) klášter Moní Pantánassas s cennými freskami z r. 1430, mohutný palác despótů vzniklý jako srostlici křižácké (gotické) a byzantské architektury ze 13. a 14. stol., kostelík Agia Sofía ad. a zcela nahoře pak zříceniny původního franského hradu z r. 1249.

 

Náfplio, též Nauplio(n) a starořecky Naupliá, malebné přístavní město a oblíbené letovisko na skalnatém poloostrově vybíhajícím do vod Argolského zálivu (10 600 obyv.). Už v 7. stol. př. n. l. zde byl přístav města Argu (to samo vhodný přístup k moři nemělo), ale do dějin Nauplio vešlo hlavně ve středověku, kdy bylo jako námořní základna využíváno Byzantinci, křižáky, po r. 1387 Benátčany a nakonec Turky, kteří je s přestávkami drželi až do osvobození r. 1822. V letech 1828–34 bylo Nauplio dokonce prvním hlavním městem samostatného Řecka.

Většina památek pochází ze středověku a z pozdějších období a téměř všechny jsou spojeny se strategickým významem města. Přímo ve městě je stará pevnost, doplněná pevnůstkou Burdzi na protilehlém skalisku (pro případ ohrožení vybavenou řetězem k uzavření plavebního kanálu mezi mělčinami), na kopci nad městem, na zbytcích staršího opevnění (Akronaupliá), vybudovali Benátčané mohutnou citadelu, ještě pak zdokonalenou za turecké okupace, a v letech 1686–1715 přibyla na vedlejším pahorku ještě pevnost Palamidi, sestávající z osmi menších pevností (je to největší pevnostní komplex v Řecku).

Ve městě samém lze připomenout památky kolem Parlamentního náměstí (Syntagma); jedna ze dvou mešit při náměstí byla sídlem prvního řeckého parlamentu, druhá dnes slouží jako kino. Za pozornost stojí též Archeologické muzeum a Muzeum lidového umění, několik byzantských chrámů (Ágios Geórgios,  původně mešita z 16.–17. stol., Ágios Spyrídonas ad.) a taktéž katolický kostel s hroby cizinců, kteří položili život ve válce za svobodu Řecka; město se honosí též několika hezkými kašnami.

 

Olympia, vzácně též Olimbía, rozvaliny slavné Diovy svatyně na západě Peloponésu, poblíže stejnojmenné obce vzniklé při novodobém průzkumu místa (1 000 obyv.). Již ve 2. tisíciletí zde byl pěstován kult boha Dia a jeho manželky Héry, spojený s pořádáním sportovních soutěží, historicky doložených poprvé v r. 776 př. n. l., což je také letopočet pokládaný za startovní mezník řecké historie. Olympijské hry znamenaly vždy nejen období „božího míru“, ale pro místo samotné se staly mimořádným požehnáním: po celou dobu své existence nebyla posvátná Olympia nikdy napadena a její dějiny lze omezit jen na výčet sportovních zápolení a pak na suché konstatování, že v r. 393 n. l. císař Thedosius „pohanské hry“ zakázal a jeho jmenovec dal r. 420 dokonce zapálit Diův chrám. O zbytek se postaralo zemětřesení, povodně a zub času.

Vykopávky prováděné od r. 1875 odhalily rozsáhlý areál staveb, jehož centrem byl posvátný okrsek Altis s hlavními dvěma chrámy; na východě na něj navazovalo závodiště. Především se jedná o pozůstatky Héřina chrámu, který byl postaven v 7. stol. na místě starší stavby a řadí se k nejstarším v Řecku, a mohutné rozvaliny chrámu Dia Olympského, vybudovaného v dórském slohu po perských válkách (dokončen byl r. 457 př. n. l.) na půdorysu o rozměrech 28 x 64 m; stavba nesená jedenáctimetrovými sloupy se kdysi tyčila do výše kolem 20 m a byla bohatě zdobena reliéfy a volnými sochami (dnes v místním muzeu). Diova kultovní socha uvnitř chrámu, vytvořená v kombinaci zlata, slonoviny a skleněných částí athénským Feidiem někdy po r. 438 př. n. l. bývala řazena k „Sedmi divům světa“, bohužel se však nedochovala.

Prostranství mezi oběma chrámy a východně od nich tvořilo jakési náměstí, obklopené četnými oltáři, památníky, volně stojícími sochami a dalšími památkami, a stejně je tomu po jeho obvodu; patřila k nim i terasou s „pokladnicemi“, kam řecké obce umísťovaly své votivní dary. Na jejím východním konci byl klenutý průchod ke stadiu, vlastním dějišti sportovních her; v jeho protáhlém poli, obklopeném náspy pro diváky se dvěma tribunami se sedadly pro rozhodčí a významné hosty (kapacita tribun obnášela kolem 40 000 míst), jsou dosud patrné startovní pražce.

Další objekty se nacházely vně posvátného okrsku - několikeré lázně, hippodrom, sídlo samosprávy s jednací síní (buleuterion) na jižní straně a další. Zajímavé je tzv. Leonidaion, v podstatě „hotel pro V. I. P. hosty“, založený Leonidem z Naxu ve 4. stol. př. n. l. a v římské době přestavěný do podoby rezidence s nádvořím s jezírkem a vodotrysky, a pak nápadné zříceniny byzantského kostelíka západně od Diova chrámu - právě zde totiž byla Feidiova dílna, v níž mistr pracoval na Diově soše.

 

Olympos (novořecky Olimbos, česky Olymp), nejvyšší a nejslavnější hora Řecka (nejvyšší vrchol Mýtikas, 2917 m n.m.), sídlo nejvyššího řeckého boha Dia (1. pád Zeus), který jej obývá společně s ostatními olympskými bohy. Celý horský masív, dlouhý 20 km, představuje nejstarší národní park téhož jména (vyhlášený r. 1938 na ploše 3998 ha).

 

Parnas, starořecky Parnásos, též Liákura, rozsáhlý vápencový masív strmící do výše 2 457 m nad severním pobřežím Korintského zálivu, asi dvě hodiny jízdy z Athén směrem na západ. V antice byl zasvěcen Apollónovi a Dionýsovi, od římských dob je pokládán za sídlo Múz; na jeho strmém jižním úbočí se nachází nejslavnější věštírna antického Řecka - Delfy (viz heslo). V záp. části zřízen k ochraně lesních porostů na ploše 3513 ha národní park.

 

Pindos, národní park z r. 1966 na ploše 3360 ha se nachází ve stejnojmenném pohoří na hranicích Epiru a Thesálie. Předmětem ochrany je unikátní reliéf s hustou sítí zlomů, rozmanitá flóra a fauna.

 

Rhodos, největší ostrov Dodekanéz. V antice jeden z nejvýznamnějších městských států se stejnojmenným hlavním městem (33 000 obyv.), ozdobeným tehdy velkolepými stavbami a uměleckými díly (mohutná socha boha Hélia, tzv. „Rhodský kolos“, byla tehdy řazena k Sedmi divům světa); později se však stal známý hlavně jako námořní základna řádu johanitů, kteří jí drželi od r. 1306 až do příchodu Turků r. 1519. K Řecku byl připojen teprve r. 1947.

S johanity, resp. malteziány (podle jejich další základny na Maltě), je spojena většina památek, především v samotném městě, opevněném dosud původními hradbami. Je zde velkolepý gotický palác velmistrů řádu, tzv. Rytířská ulice lemovaná gotickými domy, ale též památky z tureckého období jako mešita Selejmana I. z r. 1522 či půvabné kašny. Zajímavá jsou i místní muzea a knihovna Ahmeda Havuze se sbírkou vzácných arabských rukopisů.

 

Sarónské a Argolské ostrovy, seskupení menších ostrovů východně od Korintské šíje (v Sarónském zálivu) a při východní straně Peloponésu (v Argolském zálivu). K nejvýznamnějším patří Salamis (Salamína) poblíže Athén, proslavená vítěznou námořní bitvou proti Peršanům r. 480 př. n. l., Aígina (Ejína) se slavným chrámem bohyně Afaie z počátku 5. stol. př. n. l. či ostrov Poros, ze druhé skupiny pak malebné ostrůvky Hydra a Spetses s nezaměnitelnou atmosférou svých městeček.

 

Severovýchodní Egejské ostrovy, ostrovy rozptýlené v severní části Egejského moře, některé v těsném sousedství tureckého pobřeží. Známé jsou především Thassos a Samothráké se zbytky antických památek, jižněji pak Héfaistův bájný domov Lymnos, ostrov Lesbos, proslavený pobytem básnířky Sapfó a jejích družek, Chíos proslulý masakrem spáchaným r. 1822 Turky na místním obyvatelstvu, a konečně Ikaría a Pythágorovo rodiště Sámos, kdysi středisko kultu bohyně Héry.

 

Sparta, novořecky Spartí, dnes moderní město (12 000 obyv.) založené králem Ottou I. r. 1834 v místech starověkého osídlení, v antice jeden z nejvýznamnějších městských států. Její nejstarší dějiny splývají s bájemi (mj. o králi Menelaovi a krásné Heleně), ale přesnější poznatky máme až z doby po příchodu Dórů kol. r. 950 př. n. l. Tehdy se Sparta vyvinula v obec válečnického charakteru, proslulou zejména tuhou vojenskou disciplinou a tvrdou výchovou mládeže. Po zemětřesení r. 464 př. n. l. a po nešťastné Peloponéské válce však byla Sparta vystavena postupnému úpadku, dokonanému za stěhování národů v raném středověku.

Múzy v klasické Spartě mnoho příležitostí neměly a není toho moc, co by se po všech pohromách zachovalo alespoň troskách. Jen na akropoli nad městem jsou rozvaliny staveb z římského období - zbytky divadla (kdysi s pohyblivým jevištěm), Athénina chrámu a několika veřejných budov. Zajímavé je místní Archeologické muzeum.

 

Sunio, starořecky Súnion, mys na jv. výběžku Attiky, proslavený zejména v souvislosti s kultem boha vodstev Poseidóna, jehož zdálky viditelná svatyně na 60 m vysokém skalisku sloužívala i jako navigační bod; krásný je též rozhled z mysu na Egejské moře. Po zničení původní svatyně Peršany r. 480 př. n. l. zde byl v r. 449 postaven dórský chrám z parského mramoru, jehož trosky bývaly odedávna předmětem obdivu; v r. 1810 je navštívil i Lord Byron, který své jméno zanechal vyryté do jednoho ze sloupů.

 

Théra, též Santoríni, ostrov na jižním okraji Kykladského souostroví, v podstatě neúplný prstenec skal kolem obrovského, mořem zalitého kráteru, vzniklého výbuchem sopky, k němuž došlo v polovině 2. tisíciletí př. n. l. Přírodní katastrofa, spojená se zemětřesením a vlnou tsunami (ovšem daleko vyšší, než v jv. Asii v prosinci 2004), patrně způsobila zánik mínójské kultury na Krétě (jedna z teorií) a zřejmě se promítla i do báje o zkáze Atlantidy.

Ostrov nabízí nejen úchvatnou přírodní scenérii (včetně dvou stále činných a pomalu rostoucích sopečných ostrůvků uprostřed kráteru), ale i řadu památek z mínojského a dalších období.

 

Thermopyly, doslova "Teplé brány" (rozuměj do Řecka); zde vyvěrající teplé sirné prameny byly podnětem ke vzniku lázní se specializací na léčbu revmatických onemocnění, artritidy, ženských a kožních chorob.

Ale světová sláva místa spočívá v něčem zcela jiném: v  úzkém prostoru, kde mořské pobřeží Malijského zálivu kdysi dosahovalo až těsně ke svahům pohoří Fthiotis, se za druhého tažení Peršanů do Řecka v r. 480 př. n. l. odehrála osudová bitva řeckého vojska s mnohonásobnou přesilou nepřátel. Obrovské perské vojsko, jemuž velel sám „král králů“ Xerxes (historici je odhadují na 200 000 mužů), se zde utkalo početně mnohem slabšími Řeky (snad jen 7 000 mužů) pod vedením spartského krále Leonida. Ti sice padli téměř do jednoho, ale jejich hrdinství vešlo do dějin; připomíná je pomník a nápisová deska na malém pahorku, kde padl sám Leonidas se svými věrnými.

 

Thessaloníki, někdy též Salonika, česky Soluň, druhé největší město Řecka a metropole řecké Makedonie (s aglomerovanými částmi až 1 milon obyv.), ležící při Soluňském zálivu poblíže ústí ř. Axios. Průmyslové město (petrochemie, ocelářství, strojírenství, gumárenství, elektropodniky výroba tabáku ad.), námořní i vzdušný přístav, křižovatka železničních a silničních tratí, od r. 1925 sídlo university.

Nejstarší osídlení místa spadá do posledního tisíciletí př. n. l., ale první rozkvět Soluň zažila za Římanů, kteří ji r. 148 př. n. l. učinili hlavním městem provincie Macedonia. V r. 58 př. n. l. zde ve vyhnanství pobýval Cicero, v 50. letech 1. stol. tady působil sv. Pavel; zdejší křesťanská obec se považuje za nejstarší na kontinentu. Svou rezidenci však měl v Soluni na přelomu 3. a 4. stol. také císař Galerius, známý pronásledovatel křesťanů, za císaře Thedosia se naopak stala baštou nové víry a zůstala jí i ve středověku, za byzantské vlády, kdy byla (po Konstantinopoli) druhým největším městem říše.

Musela čelit útokům Gótů, Avarů, Bulharů a Slovanů, kteří se v 6. a 7. stol. usadili i v jejím okolí (proto oba soluňští bratří, Konstantin a Metoděj, dobře ovládali jazyk, který uplatnili při své velkomoravské misi r. 863). Město nebylo ušetřeno ani nájezdů Arabů a Normanů a situace nebyla lepší ani ve 13. a 14. stol., v nepřehledném zápolení mezi tzv. Franky, Katalánci, Srby, samotnými Byzantinci, ale též Benátčany...  a Turky, kteří r. 1354 překročili Bospor. Ti se města zmocnili r. 1430 a pod jménem Selánik je ovládali až do r. 1912. Zvláštností města bývalo jeho mnohonárodnostní složení včetně početné židovské komunity, tvořící zhruba polovinu obyvatel a hovořící vlastním jazykem (ladino).

Pamětihodnosti Soluně zahrnují mnoho památek z římského období - především antické, ve středověku upravené hradby, zříceniny Galeriova paláce a jeho triumfálního oblouku z r. 297; císaře přípomíná i tzv. Rotunda, mohutná cihlová stavba na kruhovém půdorysu, postavená jako jeho mauzoleum, ale v raném středověku změněná na kostel sv. Jiří (Ágios Geórgios).

Mezi středověnými památkami vyniká chrám Boží Moudrosti, tzn. sv. Sofie, Agía Sófia, založený už ve starokřesťanském období, ale v 8. stol. nahrazený dnešní stavbou kombinující podélný tvar baziliky s myšlenkou centrály s kupolí nad křížením lodí. Zajímavé byzantské kostely jsou v blízkém okolí chrámu - Ágios Panteleimon (13. stol), Ágios Charalamnos či kostel Agia Paraskeví, podle zázračného „rukou nevytvořeného“ obrazu P. Marie nazývaný též Panagía Achiropíitos, stejně jako na svazích pod akropolí vypínající se nad centrem města - Ágios Dimítrios, klášter Vlatádon (14. stol.) a další.

Turecké období připomínají několikeré lázně (Yaudi hamam, „Pašovy lázně“ ad.,  některé stále činné), mešity (Hamsa-Bey cami, Alaca Imaret cami aj.) kupolová turecká tržnice Bezesteni (16. stol.) a především slavná Bílá věž na nábřeží (postavená kol. r. 1430), která se stala takřka symbolem města.

Mimořádně významné je Archeologické muzeum v nové budově nedaleko Bílé věže, jehož chloubou jsou poklady z archeologického průzkumu Verginy v 70. a 80. letech 20. stol. (viz Vergina).

 

Tíryns, novořecky též Tirintha, mohutný hrad při stejnojmenné vesnici východně od Argu, jedna z nejvýznamnějších památek mykénského období. Na poměrně nízké vyvýšenině mezi okolními pláněmi se nachází pevnost ze 14. a 13. stol. př. n. l., chráněná hradbami o tloušťce až 17 m, budovanými z kamenných bloků tak velkých, že je staří Řekové později považovali za dílo bájných obrů Kyklópů. Hrad byl zřejmě obýván až do 11. stol. př. n. l.; později byl sice opuštěn a zničen, ale zůstaly jeho hradby, i když už jen zhruba v poloviční výšce. Z uměleckohistorického hlediska velmi významné jsou stopy obdélné místnosti s ohništěm a představenou sloupovou předsíni - toto řešení (megaron) stálo na začátku vývoje typického řeckého chrámu (srv. Mykény).

 

Vergína [-jína], vesnice asi 80 km západně od Soluně, nad níž byly odhaleny rozsáhlé zbytky paláce ze 4.–3. stol. př. n. l. Má se zato, že jsou to památné Aigai, rezidence makedonských králů, o jejichž lokalizaci byly donedávna pochybnosti.

Už dříve byl znám výskyt hrobek v okolí, ale skutečnou senzací bylo v r. 1977 objevení neporušené hrobky v mohyle přímo uprostřed vesnice. Kromě velkého množství zlatých šperků, zbraní a dalších vědecky cenných předmětů ve výbavě hrobu, a samozřejmě i ostatků zesnulého, zde byly nalezeny odznaky královské moci: zlatý diadém, žezlo, zbroj a další předměty, dokazující, že se jedná o hrobku Filipa II. Makedonského. Hrobka je přístupná, ale nalezené skvosty jsou v Archeologickém muzeu v Soluni.

 

4 O lidech a jejich životě

Typické povahové rysy. Milí, upřímní lidé, pohostinní (až k zahlcení), uctivost a láskyplné chování očekávají od svých přátel.

Řekové nejsou příliš dochvilní, na schůzky se zásadně nechodí včas; mistři improvizace, radují se z maličkostí, žijí současností, mají nechuť k plánování. Jsou hrdí na Řecko, v tavernách se debatuje o politice, hrají šachy, karty, čtou noviny, štěstí (stav kefi - opilý štěstím) se prožívá společně, soukromí není (pro muže) nijak přitažlivé. Ženy zpravidla nepracují, starají se o domácnost, největším štěstím je, když porodí muži syna (dcera znamená shánění věna a bytu). Siesta patří k základnímu charakteristickému rysu života, na 2–3 hodiny po 13. hodině se v zemi takřka zastavuje život.

Nemají rádi Turky, samotu a emancipaci žen.

Určitě nevynechejte. Návštěvu několika slavných archeologických lokalit (Athény, Delfy, Mykény, chrám Knósos, kláštery v Meteoře, Olympia ad.), o kterých jste se učili a v duchu si je představovali. Životním zážitkem je putování po četných ostrovech, kde na vás dýchne duch pohody, svobody, marnivosti času a zapomenutí.

Národní gastronomie. Národní kuchyně je lehká a chutná: hodně zeleniny, olivového oleje skopového, drůbež a ryby, různé druhy sýrů, oregano a bílý jogurt s medem a oříšky. Mezi speciality patří např. Suvlakia (špíz z různých druhů masa), dolmadakia (vinné listy plněné rýží a masem), mousaka (zapečený nákyp s mletým masem a strouhaným sýrem), tzaziki (okurka s jogurtem, česnekem a kořením), dolmádes (vinné listy plněné mletým masem a rýží), keftédes (masové koule pečené či smažené v oleji), řecký salát s vynikajícím ovčím sýrem a olivovým olejem.Ryby se obvykle grilují nebo smaží, podlévají oleji a podávají s citrónovou omáčkou: astakós (středomořský humr nebo rak), barbouni (červená parmice), kalamaráki (oliheň), chtapódi (chobotnice nakrájená na platky). Řecko má největší denní spotřebu bílkovin na světě (115 g).

Pivo vařené často z německých technologií je skvělé, mezi národní nápoje patří bezesporu ouzo (anýzovka připomínající franc. pastis), metaxa (aromatické brandy) a retsina (víno s chutí pryskyřice) jsou tradičními nápoji. Řřeckou kávu (pův. tureckou) vám uvaří v měděné nebo hliníkové nádobě kónického tvaru s dlouhým držadlem

Dárky pro Vaše milé. Spektrum nákupů může být rozmanité: výrobky z kůže, stříbra a zlata, často neglazovaná keramika, vlněné běhouny, povlečení na polštáře, svetry, výšivky, tradiční lidové písně bouzouki, lehká vína, sýr féta či sladkosti (aromatický med, fíkový koláč, ořechová pasta aj.). Oblíbené jsou repliky antických přívěsků, dřevěných či kamenných sošek i mořské korály nejrůznějších velikostí a berev, předměty z onyxu, mramoru či alabastru.

 

5. Praktické informace

Doprava. Letišť schopných přijímat velká letadla se nacházejí poblíž každého velkého města a na všech turisticky významných ostrovech. Nejvíce spojů létá do Athén; zhruba 30 míst obsluhuje pravidelnými lety společnost Olympic Airways.

Vlaky nejsou ani příliš pohodlné a přesností mnohdy neoplývají, mezi velkými městy (i na ostrovech) je výhodnější cestovat dálkovými autobusy.

Odpočinkovou alternativou a příjemným zpestřením cest může být trajektová doprava mezi ostrovy: každý větší ostrov je spojen lodní dopravou min. se sousedním ostrovem a zpravidla s řadou dalších někdy i vzdálených ostrovů - přesun z jednoho souostroví na druhé může být malým vzrušujícím dobrodružstvím, zvláště, když se jízdní řády často mění.

Po větších městech se na krátké vzdálenosti vyplatí chodit pěšky, v Athénách zmodernizovaným metrem a navazujícími spoji, platí to i o Soluni a dalších velkých městech. Relativně levné jsou taxíky, od dopravních terminálů k hotelům mívají pevné taxy vytištěné na lístcích, jinak se platí podle taxametru. Půjčovné aut se velmi liší, levnější je u tuzemských půjčoven.

Ubytování. Rozmanité možnosti za přijatelné ceny. Téměř všude naleznete ubytování dle vašeho gusta od skrovných hostelů a penzionů až po luxusní apartmány či hotely. S rostoucími hvězdičkami na fasádách domů rozhodně porostou ceny, ale ne vždy kvalita ubytování. Udržují se tradice rodinného podnikání: domáthia představují soukromě pronajímané pokoje, katafýgia cenově dostupné horské chaty. Zvláštní kategorii představují xenónes, mužské i ženské kláštery s ubytováním pro poutníky.

Trestná činnost a krádeže. Zločinnost je nízká (možná kradou více cizinci), běžná opatrnost, zvláště v Athénách je na místě.

Lékařská péče. Pohotovost je zdarma, lékařské služba pro pojištěné cizince bývá kvalitnější, lékaři i zubaři hovoří anglicky. Některé lékárny mají otevřeno nepřetržitě, své osobní léky raději vezměte s sebou.

Noviny. Akrópolis, Elefthrotypía, Eleftherios Kósmos, Kathimeriní, To Víma, Ta Néa ad. patří mezi hlavní deníky, na severu vycházejí Eléftheros Lógos a Makedonia; v angličtině vycházejí Athens News a Greek News.

 

Internetové odkazy:

http://recko.podrobne.info

http://tts.kis.fri.utc.sk/cestovanie/grecko

http://www.recko.cz

http://www.greekembassy-press.be

http://panhellenic-camping-union.gr

http://europa.eu/abc/european_countries/eu_members/greece

http://www.hnms.gr/hnms

 

Diplomatická zastoupení:

Velvyslanectví České republiky v Řecku

(Embassy of the Czech Republik)

6, G.Seferis Str., Palaio Psychico, Athens

tel.: 0030/2106713755, 2106719701, fax 0030210/6710675

e-mail: athens@embassy.mzv.cz, www.mzv.cz/athens

V Heraklionu, Soluni, na Rhodu a v Pireu působí Honorární konzuláty

 

Velvyslanectví Řecké republiky

Na Ořechovce 19, Praha 6 – Střešovice

tel.: 222 250 943, 222 250 955, fax: 222 253 686

e-mail: greekemb@czn.cz

Nahoru Domů Mapa webu
toolbar
© 2011 - 2017 Toulky Evropou.cz
TOPlist
powered by:

Warning: require_once(8b6ba655fbfac6d6cd06172.php) [function.require-once]: failed to open stream: No such file or directory in /disk_1/www/cz/toulkyevropou/www/ev_recko.php on line 670