učitel |
(věčný) žák |
Již světoznámý český antropolog a lékař Aleš Hrdlička (1869-1943) definoval
Tři všeobecné zákony šíření lidstva:
|
Reino de Espaňa
Španělské království
1. Marginální sloupec
Rozloha: 505 783 km2
Počet obyvatel: 45 201 000
Státní zřízení: konstituční monarchie
Hlavní město: Madrid 3 131 000 obyv. (aglomerace 4 100 000 obyv.)
Další významná města: Barcelona 1 595 000 obyv.
Valencia 798 000 obyv.
Sevilla 699 00 obyv.
Zaragoza 654 000 obyv.
Málaga 561 000 obyv.
Murcia 423 000 obyv. a mnoho dalších
Úřední jazyk: španělština, regionálně katalánština, baskičtina, galicijština
Hymna: La Marcha Real (Královský pochod)
Měna: 1 euro (EUR) = 100 centů
HDP/na 1 obyv: 560 532 mil. USD/ 14 000 USD
Národnostní struktura: Španělé 73 %, Katalánci 16 %, Galicijci 7 %, jiní 4 %
Náboženství: římští katolíci 94 %
Vznik: 1714 (sjednocení země)
Státní svátek: 12.10. (1492) Den, kdy objevil Kolumbus Ameriku
MPZ: E
Internetová doména: .es
Telefonní předvolba: +34
Časové pásmo: UTC +1
Slavné osobnosti:
* politici a vůdci: sjednotitel Španělska Ferdinand Aragonský, velmocenský Filip II., diktátor Franco a dobyvatelé: Cortés, Pizzaro
* spisovatelé a básníci: hrdinský epos ze 12.stol. Cid, dramatik Lope de Vega (500 her), M.de Cervantes (Don Quijot), básník Garcia Lorca (Cikánské romance)
* malíři: El Greco, B.E.Murillo, Velázquez, F.Goya, tvůrce kubismu P.Picasso, (Guernica), surrealista S.Dalí (Předtucha občanské války), arabský vliv na architekturu, A.Gaudí (chrám Sagrada Familia, Casa Batlló, Casa Milà v Barceloně)
* hudební interpreti: v minulosti silný arabský vliv, skladatel M.de Falla (Třírohý klobouk), pěvec P.Domingo, lidové tance: bolero, sarabanda, flamenco (tanečník A.Gadés), filmoví režiséři C.Sauro, L.Buñuel
* sportovci: fotbalisté: brankáři Zamora a Zubizarreta, L.Súarez (držitel Zlatého míče 1960), Butragueňo Salinas, fotbalové kluby - vítězové PMEZ: Real Madrid (1956–1960, 1966, 1998, 2000), FC Barcelona (1992), stadiony: Nou Camp v Barceloně (128 tis.), Bernabeu v Madridě (90 tis. diváků)
* cyklistika: vítězové Tour de France: Ocana (1973), Delgado (1988), Indurain (1991–1995), mistr světa Olano (1995)
* tenis: Santana (vítěz Wimbledonu 1966), Bruguera, Sanchezová, Martinezová (vítězka Wimbledonu 1994)
Laureáti Nobelovy ceny: (6)
Medicína: S.Ramón y Cajal, 1906
Literatura: J.Echegaray y Eizaguirre, 1904, J.Benavente, 1922, J.R.Jiménez, 1956, V.Aleixandre, 1977, C.J.Cela, 1989
Španělské dědictví UNESCO: (40)
Alcalá de Henares, první plánované univerzitní město na světě (1998)
Altamira, jeskyně s prehistorickými malbami (1985)
Aragonie, mudéjarská architektura (1986, 2001)
Aranjuez, kulturní krajina, vzácná jednota přírodních památek a výsledků rozmanité lidské činnosti (2001)
Atapuerca, jeskyně v pohoří Sierra de Atapuerca s památkami po prvních lidských tvorech v Evropě (2000)
Ávila, stará část s opevněnými kostely (1985)
Barcelona, Palau de la Música Catalana a nemocnice Sant Pau, slavné secesní stavby architekta L.Domènech (1997)
Barcelona, Parque Güell, Palacio Güell a Casa Milà, osobitá díla A.Gaudího (1984, 2005)
Bilbao, visutý most Vizcaya (2006)
Burgos, katedrála (1984)
Cáceres, staré město se směsicí římských, islámských, gotických a renesančních vlivů (1986)
Córdoba, historické centrum s paláci a mešitami (1984, 1994)
Cuenca, historické opevněné centrum postavené Maury (1996)
Doñana, národní park s lagunami a mokřadly s hnízdišti mnoha druhů ptáků (1994)
Elche, palmový háj, unikátní pozůstatek arabských zemědělských postupů v Evropě (2000)
Escorial, komplex kláštera, semináře, kostela a paláce (1984)
Garajonay, národní park s vavřínovými lesy na Kanárských ostrovech (1986)
Granada, Alhambra, Generalife a Albajzín, komplex opevněných paláců a jejich zahrady (1984, 1994)
Ibiza, biologická rozmanitost a kultura (1999)
Lugo, římské hradby ze 2. stol. (2000)
Médulas, Las, zbytky římských zlatých dolů (1997)
Mérida, archeologický areál se zbytky starého římského města (1993)
Mont Perdu, horská krajina v Pyrenejích s hlubokými kaňony a mohutnými kruhovými stěnami (1997, 1999)
Oviedo, monumenty a Asturského království v předrománském stylu (1985, 1998)
Poblet, staré opatství cisterciáků (1991)
Poutní cesta do Santiaga de Compostela (1993)
Salamanca, staré univerzitní město (1988)
San Cristóbal de la Laguna, první ideální městské teritorium vybudované podle filozofických principů (1999)
San Millán Yuso a Suso, kláštery ze 6. stol. (1997)
Santa Maria de Guadalupe, královský palác (1993)
Santiago de Compostela, poutní místo - stará část s památkami všech stylů (1985)
Segovia, staré centrum a římský akvadukt (1985)
Sevilla, katedrála, Alcazar a Archivo de Indias (1987)
Středomořská pánev na Iberském poloostrově, pozdně prehistorické skalní malby (1998)
Tárraco (současná Tarragona), archeolog. areál (2000)
Tenerife, stratovulkán Teide-Pico Viej (2007)
Toledo, historické město s vlivy židovského, křesťanského a islámského náboženství (1986)
Úbeda a Baeza, renesanční monumentální celky (2003)
Valencie, La Lonja de la Seda - burza hedvábí (1996)
Vall de Boí, katalánské románské kostely v Pyrenejích (2000)
Národní parky: (10)
Aigües Tortes
Archipelago de Cabera
Caldera de Taburiente
Canadas de Teide
Coto de Doñana
Garajonay
Las Tablas de Daimiel
Picos de Europa
Timanfaya
Valle de Ordesa
2. Charakteristika země
Když se řekne Španělsko, vybaví se:
* koloniální velmoc minulosti, země objevitelů a dobyvatelů, vyplul odtud K.Kolumbus na svou historickou objevnou cestu
* býčí zápasy (korida), katalánský národní tanec sardana, Don Quijot a Sancho Panza
* ráj turistů, stavebních památek a pláží, pomerančů, oliv, vína, mesety (náhorní plošiny)
* automobily SEAT (Ibiza, Toledo, León)
* olympijské hry Barcelona (1992), MS ve fotbale (1982) a ME (1982), okruh F1 v Barceloně - fotbalová, tenisová a cyklistická velmoc
* typické hudební nástroje (kastaněty, kytara, tamburína) a tance (bolero, flamenco)
Poloha. Španělsko zaujímá většinu (85 %) Pyrenejského poloostrova a spolu s Portugalskem představuje jihozápadní výspu Evropy. Na jižním výběžku leží stará britská vojenská základna přístav Gibraltar. Součástí Španělska jsou Kanárské ostrovy v Atlantiku, Baleáry ve Středozemním moři a městské enklávy Ceuta a Melilla na marockém středomořském pobřeží. Většinu ze své kdysi gigantické koloniální říše země ztratila již před dvěma sty lety; dodnes však udržuje přátelské vztahy s Latinskou Amerikou, na jejíž kultuře, jazyku a mentalitě se nesmazatelně podepsala. Španělsko bylo po staletí izolováno od zbytku Evropy, orientováno spíše do zámoří, později uzavřeno samo do sebe - ve středověku díky maurské nadvládě, v moderní době vinou nedemokratických politických zřízení. Dnes se sice otevírá světu, na jeho proslulé pláže proudí miliony turistů, vnitrozemí však stále zůstává pro mnohé tajemnou a nepoznanou fascinující sluncem sužovanou zemí, kde se mísí směsice středomořské kultury, přepjatého katolicismu a starých arabských kořenů.
Přírodní poměry. Izolovanost země způsobily mimo jiné i vysoké vrcholky zdejších hor, které přetínají Španělsko od severu k jihu i od západu na východ. Již při pouhém pohledu na mapu je patrné, že Španělsko je velice hornatá a vyprahlá země. Plných 53 % území leží výše než 600 m n. m. a samotný Madrid je nejvýše ležící metropolí Evropy. V povrchových tvarech převládají náhorní plošiny a vysoká hrásťová pohoří. Jádrem země je vysoko položená, jen mírně zvlněná a vyprahlá centrální plošina Meseta. Na severu ji ohraničují Kantaberské hory (Torre de Cerredo, 2 648 m n. m.) s mnoha krasovými oblastmi. Svahy hor prudce klesají k pobřeží Biskajského zálivu na severu země. Oddělují suché a vyprahlé vnitrozemí od vlhkých a zelených pobřežních oblastí. Severní hranici země tvoří hradba Pyrenejí (Pico de Aneto, 3 404 m n. m.), které oddělují Španělsko od zbytku Evropy. Nachází se zde řada pozůstatků ledovcové činnosti: morény, ledovcová údolí a v nejvyšších partiích i ledovce. Na jihu vystupuje nejvyšší španělské pohoří, Betická Kordillera s nejvyšším masívem Sierra Nevada (Mulhacén, 3 478 m n. m.). Vrcholky Sierra Nevada bývají zasněžené po celý rok, což velice ostře kontrastuje s teplým a suchým středomořským podnebím na nedalekých plážích Costa del Sol. Nejvyšší horou celého státu je ale sopka Pico de Teide (3 718 m n.m.) na Kanárských ostrovech. Středem Mesety se táhne mohutné Kastilské pohoří (2 591 m n. m.) a Iberské pohoří (2 316 m n. m.), která ji rozdělují na dvě samostatné jednotky. Průměrná nadmořská výška Mesety je okolo 800 m n.m. Na řadě míst zde řeky vytvářejí stovky metrů hluboká kaňonovitá údolí, jinde (oblast La Mancha) nejsou povrchové toky vůbec. Na řadě míst je dosud patrná tektonická aktivita, zemětřesení jsou četná zejména na jihu poloostrova.
Španělsko je známé především jako destinace přímořské turistiky a zdejší pláže patří k nejnavštěvovanějším v Evropě. Názvy jako Costa Brava, Costa del Sol nabízí řada cestovních kanceláří. Přitom španělská pobřeží se od sebe dosti liší. Středomořské břehy jsou málo členité, většinou hornaté (strmé svahy hor často příkře spadají až do moře), nachází se tu ale i nejznámější písečné pláže, hlavně v oblastech při ústí velkých španělských řek a také na jihu země. Atlantské pobřeží na severu je naproti tomu značně členité (zatopená bývalá říční údolí) a kamenité. Navíc vody Atlantiku jsou oproti Středozemnímu moři podstatně chladnější, proto se zde velké turistické lokality nenacházejí.
I přesto, že je Španělsko hornatá země, najdeme zde řadu velkých nížin. Nejvýznamnější a největší se nachází na jihu Španělska ve slunečné a teplé Andalusii. Osou této ploché a rovinaté krajiny je řeka Guadalquivir. Při pobřeží poblíž Cádizu je pásmo vátých písků Arenas Gordas s až 30 m vysokými přesypy, zpevněnými borovicemi. Další významnou nížinou je pánev řeky Ebro na severovýchodě země. Pro její reliéf jsou typické stolové hory, plošiny a široká říční údolí, v nichž řeka meandruje a tvoří četná slepá ramena, místy se v ní nachází i menší bezodtoké oblasti.
Souostroví Baleáry je pokračováním Betických Kordiller. Patří sem ostrovy Mallorca, Menorca a Ibiza, které jsou tvořené převážně vápencovými hřebeny hor, z nichž nejvyšší je hora Puig Mayor (1445 m n. m.) na Mallorce. Naopak Kanárské ostrovy u afrického pobřeží jsou sopečného původu, přičemž vulkanická činnost na nich je stále aktivní (Tenerife, Lanzarote, La Palma ad.).
Podnebí Španělska vykazuje dosti velké rozdíly. Celkově je převážně středomořské, subtropické, ovlivňované západním atlantským prouděním. Španělé sami rozdělují zemi na suchou a vlhkou část. Na toto rozdělení mají zásadní vliv horská pásma, která izolují centrální Španělsko od vlivu oceánu. Jen málokterá evropská země má tak extrémní výkyvy klimatu jako právě Španělsko. Planiny vnitrozemské Mesety mají velmi horká a suchá léta (Madrid má červencový průměr 24,3 °C) a poměrně chladné, mnohdy až mrazivé a větrné zimy, Extramadura a La Mancha mají místy charakter suché polopouštní krajiny. Meseta se zazelená jen na několik málo týdnů v roce, po většinu léta je vysušená, převládají šedé a hnědé barvy. Tato kdysi úrodná a travnatá krajina byla díky intenzivní pastvě a nedostatečnému zavlažování přeměněna ve vyprahlou zemi. Pobřežní pás přilehlý k Biskajskému zálivu má mírné a vlhké přímořské klima s vydatnými srážkami. Východní a jižní pobřeží vynikají příjemným mediteránním podnebím s teplým suchým létem a vlahou zimou. Absolutní teplotní maxima dosahují evropských rekordů (poblíž Cordóby 52,6 °C), zatímco minimum je –30 °C (Calamocha, provincie Teruel). Srážky v návětrných pobřežních oblastech přesahují 3000 mm, zatímco jihovýchod země je jedním z nejsušších míst v Evropě.
Španělské řeky mají velice nevyrovnané stavy vody během roku. V letních měsících řada řek buď částečně či úplně vysychá, což se může týkat i těch nejvýznamnějších (Tajo či Guadiana). Většina vod odtéká převážně velkými říčními systémy Duera, Taja, Guadiany a Guadalquiviru. Nejdelší z nich Ebro ústí deltou do Středozemního moře. Řeky tekoucí na sever do Biskajského zálivu jsou krátké. Zatímco jezer je v zemi minimum (jen několik horských ledovcových ples či slaných stepních jezer při pobřeží, mnohem větší vodní plochy byly vytvořeny výstavbou přehrad.
Zajímavá je i španělská flóra, výrazně rozlišená podle oblastí. Lesy pokrývají 29 % a orná půda 38 % rozlohy (z toho je zavlažováno 19 %). Najdeme tu ovšem jak oblasti vysoce zalesněné (v Galícii lesy tvoří čtyři pětiny rozlohy), tak prakticky bezlesé stepi na jihovýchodě či na Mesetě. Poměrně velkou plochu pokrývá i křovinatá vegetace typu macchie. Rostou tu také dva druhy palem, žumara nízká a datlovník.
Obyvatelstvo. Velmi bohatá a často konfliktní historie Španělska se výrazně projevila v jeho výrazné kulturní i jazykové diferencovanosti. Podstatné jsou zde zejména křesťanské a arabské kulturní vlivy. Arabové ovládali Pyrenejský poloostrov přes šest století a zanechali po sobě kulturní, literární a především architektonické dědictví nezměrné hodnoty. Nepřehlédnutelný je ale i vliv židovské kultury, i když židé byli ze země z náboženských důvodů vyháněni. Jednotné Španělsko vzniklo v poměrně nedávné době, regionální zvláštnosti dané jazykem, kulturou i mentalitou jsou stále značné. Na mnoha místech je lokalpatriotismus takový, že hovořit o jednom španělském národě je dosti sporné.
Obyvatelstvo tvoří především Španělé (Kastilci 73 %), silnou minoritou jsou ovšem Katalánci (asi 16 %), dále Galicijci (6,5 %), neindoevropským národem jsou Baskové (1,5 %), Romové, Portugalci, Židé, Francouzi (Okcitánci) aj. Úředním jazykem je kastilská španělština, nicméně ostatní etnika si udržují své vlastní, často odlišné jazyky (katalánština, galicijský dialekt či zcela odlišný jazyk Basků). Baskičtina je dnes v Baskicku druhým úředním jazykem. Stejně jako krajina je velice pestré i španělské obyvatelstvo a jeho zvyky. V centrální Kastilii, srdci Španělska, je vedle moderních a životem pulzujících metropolí život na venkově ospalý, jakby se zastavil před více jak sto lety. Naopak Baskové jsou národem horkokrevných horalů a rybářů, kteří volají již delší dobu snahy po autonomii či dokonce osamostatnění, ti nejradikálnější z nich i teroristickými metodami. Zcela samostatnou kulturní i jazykovou oblastí je Katalánie se svým centrem Barcelonou - Katalánci přijímají společný stát jakoby z rozumu. To pravé Španělsko ale začíná až na samém jihu, v zemi s pohádkovým názvem Andalusie. Je to kraj toreadorů, flamenga i překrásných maurských paláců (Alhambra v Granadě).
Hlavním jednotícím prvkem celé země je všeobecně rozšířené katolické náboženství (94 %), nepočetné menšiny se ovšem hlásí i k jiným křesťanským vyznáním, případně islámu a judaismu. Tyto nekatolické konfese však v zemi nemají dlouho tradici, neboť Španělsko bylo po většinu své historie přísně katolickou zemí, např. inkvizice zde byla zrušena až ve 20. století.
Španělsko bylo ještě donedávna venkovskou zemí, dnes žije 80 % obyvatel ve městech - jen jedna z ukázek dynamické proměny této země. Přesto zde zůstaly propastné rozdíly mezi městským a venkovským životem, což je typické pro většinu jihoevropských populací. Právě skutečnost, že v moderní době došlo k prudkému odlivu obyvatel ze zaostalého venkova, způsobila značné regionální rozdíly v hustotě osídlení. Ta je ve Španělsku celkově malá, jen 80 obyv. na km2. Hustým zalidněním se vyznačují zejména přímořské a turisticky navštěvované oblasti (včetně ostrovů), zatímco vnitrozemí (s výjimkou madridské aglomerace) je osídleno řídce.
Hospodářství. Ještě v padesátých letech 20. století patřilo Španělsko k zaostávajícím agrárním zemím Evropy. Za pomoci zahraničního kapitálu však proběhla výrazná restrukturalizace hospodářství a došlo k posílení významu progresivních průmyslových oborů, čímž se Španělsko zařadilo mezi vyspělé průmyslové země. Růst průmyslové výroby v padesátých a šedesátých letech byl jeden z nejrychlejších na světě a svou dynamiku si Španělsko zachovává i nadále. Vysoké příjmy do státního rozpočtu přináší každoročně masivní turistika, v níž se země řadí na jedno z prvních míst ve světě. V sedmdesátých letech 20. stol. navíc investovaly do výstavby montážních závodů ve Španělsku velké světové automobilky a země se tak stala jedním z největších evropských výrobců montovaných automobilů. Na hospodářský rozvoj a zejména restrukturalizaci ekonomiky doplácí Španělsko poměrně vysokou mírou nezaměstnanosti (celostátně 13 %).
Zemědělství zůstává pro Španělsko významným sektorem národního hospodářství. Počet zaměstnaných v zemědělské výrobě sice stále klesá, ale hodnota produkce se zvyšuje. Převažuje rostlinná výroba, živočišná výroba je spíše extenzivní (tradiční pastevectví). Více než dvě pětiny orné půdy se osévají obilninami, ve vlhčích oblastech se pěstuje i rýže. Ve velkém se pěstují luskoviny, brambory, pod závlahami cukrovka. Z olejnin je nejdůležitější slunečnice. K nejvyšším na světě patří produkce rajčat, cibule a jahod. Poměrně kvalitními a velice levnými zelinářskými výrobky ovládlo v posledních desetiletích Španělsko nejen evropské trhy. Téměř na celém území se daří olivovníku (nejvíce na světě) a vinné révě (4. na světě). Evropské prvenství si Španělsko drží rovněž v produkci pomerančů, mandarinek a citronů, produkují se rovněž mandle, lískové ořechy, jedlé kaštany, granátová jablka, fíky, datle. Významná je na evropské poměry značná produkce teplomilného bavlníku. Světově významná je také produkce korku z kůry korkového dubu (po Portugalsku 2. na světě).
Španělsko má poměrně široké spektrum těžených surovin, ale jen výjimečně se jedná o větší zásoby. Těží se téměř všechny významné rudy barevných kovů, uhlí, ropa i zemní plyn, větší význam mají ale jen rudy železa, zinku, olova, mědi. Kdysi významná ložiska uhlí v Leónu byla z důvodů nerentabilnosti uzavřena. Nedostatek paliv je nahrazen významným postavením jaderné energetiky (až 40 % elektrické energie). Světové prvenství má těžba rtuti. Zásoby paliv jsou nízké, vesměs málo kvalitní, využívání ložisek pokleslo. Z nerudných surovin má největší význam sůl, síra, draselné soli a vápenec.
Průmyslová výroba je zatím významně ovlivňována státem, soukromý sektor je charakteristický vysokým podílem malých (rodinných) podniků. Naprosto dominantní je strojírenský a elektrotechnický průmysl následovaný chemií a především petrochemií. Tradiční hutnictví na severu země dnes kromě oceli zpracovává především speciální slitiny využívané v automobilovém průmyslu. Barcelona je nejvýznamnějším střediskem chemického průmyslu (hnojiva, barvy). Na jihu země vzkvétá petrochemie, neboť ve zdejších přístavech se zpracovává dovážená severoafrická ropa. V 70. letech otevřely automobilky jako Ford, General Motors, Peugeot a Renault své závody v řadě provinčních měst v centrálním Španělsku, nejvýznamnějším producentem automobilů je ale „národní“ SEAT (součást koncernu Volkswagen).
Země disponuje kvalitní sítí železnic a silnic, i když je poměrně řídká, v posledních letech se obě modernizují, včetně výstavby vysokorychlostních železnic AVE. Významná je i námořní doprava, včetně kabotážní plavby podél pobřeží. Dobře vybavených přístavů je asi 30, největší nákladový obrat vykazují Barcelona, Bilbao a Algeciras. Intenzita letecké dopravy roste, zejména zásluhou mimořádně významného cestovního ruchu. Ročně zemi navštíví více než 70 mil. turistů (tedy více, než je počet obyvatel), kteří utratí okolo 45 mld. USD.
Historie. Pro pochopení současného Španělska je nutné znát jeho bohatou minulost. Ta začíná již v dobách punských válek, kdy se toto území stalo základnou tažení kartaginského Hannibala na Řím (přes Alpy). Posléze Pyrenejský poloostrov ovládli na dlouhá staletí Římané (provincie Hispánie - odtud jméno) a obyvatelé se většinou romanizovali. Od 5. století tu vznikala germánská království, ale poloostrov sjednotili až v 6. století Vizigóti, kteří však po r. 711 podlehli Arabům. Na poloostrově se pak ustavil Cordóbský emirát, poté chalífát.
Od 9. století začal zároveň boj za znovudobytí země (reconquista), který byl završen v až 15. století dobytím Granady (r. 1492). V průběhu reconquisty byla překonána i dosavadní roztříštěnost a vedle Portugalska zůstaly na poloostrově jen dva nejsilnější křesťanské státy - Aragón a Kastilie. Sňatkem mezi panovnickými domy (r. 1479) byla země fakticky sjednocena, i když si jednotlivá historická území dlouho udržovala své výsady. Od 16. století se dostali na španělský trůn Habsburkové. Právě za jejich vlády získalo Španělsko díky objevným plavbám a následujícímu obsazení Jižní Ameriky a kolonií a Pacifiku panství, „nad kterým slunce nezapadá“. Toto století bylo také vrcholným obdobím Španělska jako světové mocnosti.
Po vymření habsburské dynastie nastává válka o španělské dědictví (1700–1714), která ještě více oslabila zemi a připravila ji o její tradiční pozice. Stejnou pohromu znamenaly napoleonské války - zemi dokonce načas ovládli Francouzi, válka vyčerpala zemi a krátce poté se osvobodila většina španělských kolonií v Americe. Devatenácté století probíhalo ve znamení nestability a dynastických sporů. V r. 1931 byla nakonec zřízena republika, ale po vítězství levice ve volbách došlo k vojenskému povstání a vypukla občanská válka (1936–1939). Republikáni, rozdělení na jednotlivé frakce, byli po krvavých bojích poraženi, když se vůdci pučistů generálu Frankovi podařilo získat podporu Německa a Itálie. Ve 2. světové válce zachovalo Španělsko neutralitu. Teprve po diktátorově smrti v roce 1975 nastal k návrat zpět k monarchii a především pluralitní demokracii, který zařadil Španělsko mezi členy NATO (r. 1982) a Evropské unie (r. 1986) a vedl i k hospodářskému rozmachu a politické stabilitě. Nacionalistické ambice se podařilo vesměs zmírnit udělením široké autonomie, neuspokojeno zůstává jen extrémní separatistické křídlo Basků (ETA). Jejich terorismus ale ztrácí na významu, větším nebezpečím se stává islámský fundamentalismus (série atentátů na vlaky v Madridu 11. března 2004).
3. Cestovní ruch
Po 2. svět. válce země zaznamenala pravd. největší rozvoj mezinárodního turistického ruchu v Evropě, o absolutní prvenství v počtu návštěvníků se dělí s Francií (okolo 70 mil. návštěvníků ročně), z cestovního ruchu generuje přes 30 mld USD (3. nejvyšší příjmy v Evropě). Země disponuje rozmanitými a vcelku příznivými podmínkami s širokým funkčním uplatněním, je bohatá na kulturněhistorické památky různých epoch a stavebních slohů (Granada, Sevilla, Córdoba, Toledo, Segovia), má bohaté muzeální a galerijní sbírky (Prado, El Escorial), často originální a exotické slavnosti (fiesty) s výraznou regionální diferenciací (flamenco, býčí zápasy). Poskytované služby patří zatím k nejlevnějším v Evropě, úroveň turistické infrastruktury je dostačující, rozsah služeb vyhovující.
Na území Španělska je možné vyčlenit několik regionů cestovního ruchu: přímořská oblast při Biskajském zálivu s předválečnou tradicí nabízí klimatické lázně, baskický a galicijský folklór, krásnou přírodu. Nejdynamičtější rozvoj zaznamenala rozsáhlá oblast podél pobřeží Středozemního moře, která využila svůj obrovský potenciál a pobřeží bylo během několika desítek let prakticky zastavěno letovisky; příjemné klima po celý rok, možnost kombinace pobytu u moře s horskou turistikou či s lyžováním láká miliony turistů. Mimořádnou atraktivitu mají Baleárské a zvláště Kanárské ostrovy: bizarní sopečná krajina, exotická tropická květena, příjemné klima, moderní infrastruktura vytvořily podmínky jedinečné (avšak masové) přímořské rekreace. Nejen pro vnitrostátní cestovní ruch narůstá význam Pyrenejí.
Země, zvláště její středomořské pobřeží se stalo rekreačním zázemím Evropy.
Aigües Tortes (v překladu „Křivolaké vody“), pyrenejský národní park vyhlášený r. 1955 na ploše 22 396 ha leží v nadmořské výšce okolo 2000 m v oblasti 200 ledovcových jezer (Lago Cavaller, Lago de Sant Mauricio). Téměř o tisíc metrů výše se pnou okolní hory (Biberra 2951 m n. m.) pokryté věčným ledem a sněhem. Pestrý geologický podklad podmiňuje druhovou bohatost flóry a fauny s četnými jedlovými háji, borovicemi, orchidejí, tymiánem či levandulí.
Alcantara, starobylé městečko severovýchodně od Cáceres (4 700 obyv.), pojmenované podle římského mostu (arabsky „al-kantara“), který zde byl r. 106 n. l. postaven přes údolí řeky Tajo; ten patří k největší výkonům římské architektury - rozpětí jeho kamenného oblouku (70 m) bylo překonáno až počátkem 20.stol.
Samo městečko se honosí řadou historických památek; klášter a kostel sv. Benedikta vyzdobený v tzv. platereskním stylu (16. stol.) byl sídlem rytířů alcantarského řádu, založeného za reconquisty r. 1218.
Algeciras [alchesíras], město v sousedství Gibraltaru (82 000 obyv.), přístav trajektů do španělské Ceuty na druhé straně průlivu. Kromě příjemných pláží a hezkých pohledů na gibraltarskou skálu se nevyznačuje žádnými podstatnými zajímavostmi.
Alicante, správní středisko provincie a oblíbené letovisko na Costa Blanca (220 000 obyv.). Z památek města střeženého dvěma pevnostmi (Castillo de Santa Bárbara a San Fernando) vyniká pozdně gotický kostel Panny Marie (15. stol.; průčelí a úprava interiéru barokní) a chrám sv. Mikuláše (Colegiata de San Nikolás de Bari), střízlivá barokní stavba z l. 1616–62. Místní muzea prezentují historii regionu od iberského a římského období, pozoruhodné je Museo de Cerámica Levantina se sbírkami keramické tvorby, zejména arabské.
Almería, správní středisko a známé letovisko na východě Andalusie (122 000 obyv.). Její počátky se odvozují od fénické osady, ale nejstarší zachované památky pocházejí až ze středověku: arabská pevnost Alcazaba, založená cordóbským kálífou Abderrahmánem III. v 10. stol. (na fénických základech) a obnovená po zemětřesení r. 1522, katedrála ze 12. stol., renesančně přestavěná Diegem de Siloe r. 1524 (cenné zařízení, mj. obrazy Bartolomea Murilla), klášter sv. Dominika (17. stol.) se zázračnou soškou P. Marie ad.
Andalusie, nejjižnější oblast země; tady se naplní vaše představy o flamencu, býčích zápasech, církevních procesích, římských základech měst, ale hlavně nesčetných maurských památkách; míšenci Arabů a Berberů odtud vládli dlouhých více než 700 let a dovedli zdejší civilizaci k vrcholu evropského středověku. Předání klíčů od Granady křesťanským reconquistadorům v r. 1492 jako by symbolizovalo konec jedné historické epochy a nástup novověku.
Naleznete zde jeden z největších říčních toků, Guadalquivir s nejkrásnějším národním parkem Coto de Doñana při jeho ústí, nejvyšší pohoří na Iberském poloostrově, Sierra Nevadu, nejslavnější maurské památky, Mezquitu v Córdobě a nádherný palác Alhambra v Granadě. Zdejší vyprahlá krajina sloužila četným filmařským štábům při natáčení scén z Divokého západu či Arábie. Realita je však o poznání drsnější: nejvyšší, až dvacetiprocentní nezaměstnanost či zanedbaná infrastruktura venkova mimo turistická centra vedla v nedávné minulosti k vytváření odbojných bašt anarchistů a socialistických skupin. Dodnes si však můžete vychutnat plody tradice v podobě nesčetných fiest, ferií a romerií, ochutnávky skvělého cherry či toulek zapadlými vesnicemi andaluského venkova.
Aragonie, zasahuje od pyrenejských horských štítů až po suché planiny španělského vnitrozemí, řeka Ebro ji dělí na dvě poloviny. Ve středověku bývala centrem království, ovládajícího rozsáhlá území na východě země. Aragonští králové byli příznění s katalánskými hrabaty, ovládali část Provence, Baleárské ostrovy a Sicílii, za křižáckých válek spravovali i území v Řecku a byli též významnou oporou reconquisty. V r. 1469, sňatkem Ferdinanda II. Aragonského s Isabelou Kastilskou, se Aragonie s Katalánskem a dalšími državami stala součástí nově vzniklého státu, budoucího Španělska.
Přestože sem turisté často nezavítají, četné stopy mudéjarské architektury jsou dodnes patrné na cihlových stavbách kostelů, věží a paláců s keramickými ozdobami rozesetými po celé Aragonii, stejně jako mohou být lákadly vesnice se zbytky románské architektury či hluboké kaňony, vysoké vodopády a horské vrcholy národního parku Ordesa. Velkých měst je málo, zato nekonečných planin s tmavými kopci a soutěskami mezi zapadlými vesnicemi, odtrženými od současného světa, je stále ještě poměrně mnoho.
Aranjuez [-chu-], město východně od Madridu (30 000 obyv.), proslavené královskou letní rezidencí založenou v 16. stol. jako lovecký zámek Filipa II. (architekti Juan B. de Toledo a Juan de Herrera). Se vší nádherou interiérů (Čínský salónek aj.) a rozsáhlých zahrad bylo sídlo dokončeno až za Carlose III. v 18. stol.; za Carlose IV. byl areál doplněn ještě o přepychově zařízený klasicistní zámeček, tzv. Rolnický domek. Každoroční lidové slavnosti v Aranjuez připomínají povstání r. 1806, kdy zde byl zbaven moci nenáviděný ministr Manuel Godoy, favorit královny Marie Luisy.
Asturie a Kantábrie, severní provincie země, častý cíl francouzských a španělských turistů, a to i přesto, že počasí v této oblasti má své vrtochy; ani tak vám však případný déšť nezabrání v návštěvě některého rybářského městečka či kulturní památky. Někdy i „dramatický“ reliéf krajiny, bujná vegetace a hojné lesy jsou rájem pro milovníky turistiky a horských sportů; na odpočinek cestovatelé zamíří do některého z půvabných letovisek Costa Verde (Zelené pobřeží) a najdou si svou písčitou zátočinku či soukromou plážičku. Zbývající převážně nížinatá krajina s rozlehlými loukami je ideální pro klidnou dovolenou na venkově. Místní kultura, třebas i v podobě dudáckých vystoupení, jablečného kvasného moštu (sidra) nebo poslechu místního dialektu zvaného bable, vás možná vrátí ke kořenům lidské dovednosti.
Ávila, administrativní středisko provincie a poutní místo spjaté s kultem sv. Terezie (34 000 obyv.). I když co Abula či Avela existovala už v římském období, největšího rozvoje se dočkala ve středověku, kdy byla důležitým opěrným bodem reconquisty a osidlování dobytých území křesťany.
Má ještě původní, 2,5 km dlouhé hradby z konce 11. stol., zpevněné 90 baštami a opatřené 9 branami; jde o nejlépe zachované románské hradby v Evropě. Do obranného systému byla začleněna i románsko-gotická, cimbuřím opatřená katedrála (založ. kol. r. 1100) s pozdějšími doplňky a cenným zařízením (velkolepý hlavní oltář aj.); ke katedrále patří klenotnice (dnes muzeum) s proslulou monstrancí Juana de Arfe (1571). V uvnitř hrazeného města se nachází též kostel Santa Teresa s karmelitským klášterem, ale klášter Vtělení Páně (Convento de la Encarnación), kde sv. Terezie (1515 – 1582) působila, se nachází mimo hradby, stejně jako románsko-gotická bazilika San Vicente (12. – 14. stol.) se světcovým náhrobkem a cennou sochařskou výzdobou, umělecky neméně významný kostel San Pedro (12. stol.) a mnohé další. Je zde i několik opevněných paláců, zčásti sloužících dnes jako muzea (vlastivědné sbírky, lidové umění aj.).
Baleáry, špaň. Islas Baleares, souostroví u vých. břehu Španělska tvoří několik ostrovů: Mallorca, Menorca, Ibiza, Formentera, Cabrera a několik menších ostrovů; mírné podnebí, široké pláže, rozeklané hory a dokonalá infrastruktura služeb daly předpoklad unikátnímu postavení v evropském cestovním ruchu.
Mallorca, největší (3 411 km2) a nejznámější ze zdejších ostrovů.
Palma de Mallorca [čti majorka], hlavní město ostrova a oblíbené letovisko (225 000 obyv.), už od římských dob jeden z nejvýznamnějších přístavů Středozemního moře. Od středověku byla spjata s osudy Katalánska, ale v její kultuře jsou patrné i italské vlivy. V 60. letech minulého stol prodělalo bouřlivou a nekontrolovatelnou výstavbu turistických středisek, každoročně jej navštíví každý 10. návštěvník Španělska (cca 8 milionů osob).
Nad městem se tyčí Castillo de Bellver, pozoruhodný gotický hrad, postavený ve 13. stol. na pravidelném kruhovém půdorysu, a další hrad, královský Castillo de la Almudaina, se nachází ve městě, v sousedství další významné památky - mohutné gotické katedrály (La Seo), založené už r. 1230, ale budované dalších téměř 400 let (uvnitř cenné vybavení). Zajímavý je také gotický kostel San Francisco (1281) s barokními doplňky a některé pozdně gotické a renesanční paláce; mezi nimi především burza (La Lonja) z r. 1426 a pak radnice (Ayuntamiento) z 16. a 17. stol.
Ostatní části ostrova nabízejí pestrou škálu příležitostí, ať již to je koupání na některé z četných pláží, turistiku v pohoří Serra de Tramuntana (Puig Mayor 1 445 m n.m.) nebo návštěvu kláštera ve Valldemose proslaveného pobytem spisovatelky G. Sandové s hudebním skladatelem F. Chopinem.
Menorca, venkovský charakter ostrova se zvlněnými poli, lesnatými roklemi a nízkými kopci; v r. 1993 byl vyhlášen za biosférickou rezervaci UNESCO, přes 40 % území ostrova požívá oficiální ochrany přírody. Ve 2. tisíciletí př. n.l. zde dominovala talajotská kultura (talajoty, kamenné mohyly, snad strážní věže) s megalitickými taulas (obrovské balvany navršené do výše až čtyř metrů) naleznete na nalezišti Trepucó. Ostrov proslavila i výroba ginu (Xoriguer, Beltran a Nelson) ze zdejších jalovcových bobulí.
Ibiza (katalánsky Eivissa) se stejnojmenným správním městem (17 000 obyv.) se pyšní intenzivním pouličním životem a stěhovavou letní populací, dlouhá léta bašta evropských hippie, královna nočních klubů. Někdejší kartaginská kolonie na strmém kopci nad přístavem se spletí bílých uliček připomínajících spíše arabská nežli španělská města s pevností a katedrálou ze 13. stol.; daleko významnější jsou však archeologické nálezy z pohřebiště na Mlýnském kopci (Puig des Mulins) na předměstí; sbírky tamního archeologického muzea patří k nejvýznamnějším sbírkám punské kultury na světě.
Formentera, dva ostrůvky spojené úzkou písečnou kosou, jednodenní cíl návštěvníků ze sousední Ibizy známá svými dlouhými, bílými a zatím ještě málo zalidněnými plážemi.
Barcelona, hlavní město autonomního Katalánska s významným přístavem, historická a kulturní metropole (3 000 000 obyv.). Počátky města se odvozují od řecké či kartaginské osady, kde v 1. stol. př. n. l. založili Římané město obehnané hradbami, základ dnešní čtvrti Barri Gòtic. Za Vizigótů bylo významnou oporou jejich vlády a křesťanství, počátkem 8. stol. bylo ovládnuto Araby, ale r. 801 osvobozeno Ludvíkem Pobožným. Vládli zde Frankové a pak vlastní katalánská hrabata, s nimiž se Barcelona stala aktivním účastníkem reconquisty ve vnitrozemí i na moři (dobytí Baleár); sňatkem jednoho z hrabat s dědičkou aragonské koruny se Barcelona r. 1134 stává sídelním městem aragonských králů a od 13. stol. se kolem města budují nové hradby. Po vyhnání Anjouovců ze Sicílie (r. 1282) ovládli aragonští králové postupně celou jižní Itálii (Království Neapolské), ale sňatkem Ferdinanda Aragonského s Isabellou Kastilskou (r. 1469) se většina Iberského poloostrova se všemi državami spojila do jednoho státu - budoucího Španělska, v jehož rámci se napříště odvíjely i osudy Barcelony. A to včetně rozporů daných emancipačními požadavky Katalánců co svébytného národa (povstání r. 1641 ad., naposledy za občanské války, kdy bylo Katalánsko baštou republikánů).
Dnešní Barcelona je moderní velkoměsto s jádrem při třídě Ramblas, mírně stoupající od přístavu a lemované budovami z 19. stol.; při její východní straně leží Barri Gòtic, vlastní historické centrum. Není však jen gotické. Zčásti je obepínají původní římské (a gotické) hradby a jsou zde památné budovy z nejrůznějších období, především mohutná katedrála Santa Eulalia, gotická stavba ze 14. stol. (průčelí až ze 20. stol.) s cenným zařízením (vč. náhrobku světice) a zajímavou křížovou chodbou (odtud přístup do kapitulní síně a Katedrálního muzea); v jejím těsném sousedství je též Museo Federico Marés (středověké umění) a Městské muzeum. Architektonicky cenný je také románský biskupský palác, královský palác (cenné interiéry) a kaple Santa Águeda, gotická radnice (s klasicistní fasádou) ad.; z památek mimo Barrio vyniká velkolepý gotický kostel Santa Maria del Mar (1329–78), románský kostelik San Pablo del Campo (r. 1117), u přístavu pak gotická burza (Palacio de la Lonja) a staré loděnice ze 14. stol. (Atarazanas, dnes Námořní muzeum), Kolumbův sloup připomíná triumfální přijetí mořeplavce královským párem (replika jeho lodi Santa Maria kotví opodál).
Moderní doba město obohatila rozsáhlými parky; k nim patří úpravy kopce Montjuich, v r. 1929 dějiště Mezinárodní výstavy (pozoruhodný pavilón od Miese v. d. Rohe). Ve svazích kopce se nachází Archeologické muzeum a Muzeum katalánského umění, jedna z největších sbírek středověkého umění v zemi. Zcela zvláštní kapitolou moderní Barcelony jsou stavby Antonia Gaudího; svérázný představitel secese zde v l. 1876–1907 postavil množství paláců a nájemních domů (Casa Milá), založil stavbu kostela Sagrada Familia (stále nedokončenou) a vytvořil parky s fantastickými architekturami (Parque Güell).
Baskicko, Navarra a La Rioja, značně nesourodý region v severním Španělsku, v rámci kterého se Baskicko těší od r. 1980 úplné autonomii. Obyvatelé záhadného původu, odlišné kultury, separatistickými sklony se snaží zviditelnit a poškodit své vztahy k vládě v Madridu. Významná průmyslová oblast, rozvinutý rybolov, nápaditá kuchyně. Do širšího Baskicka můžeme zařadit i sousední Navarru, kdysi rozlehlé království rozprostírající se po celých Pyrenejích. Jižněji posazená La Rioja vyznívá především jako vinařský region s pestrým zastoupením pěstování zeleniny, nechybí řada kulturních památek, chybí však moře.
Bilbo, špaň. Bilbao, metropole autonomní baskické provincie Viscaya (435 000 obyv.). Dnešní průmyslové město s významným přístavem a univerzitou leží v místech rozptýlených osad rybářů a horníků (ložiska železné rudy); až r. 1300 zde vzniklo město. To pak za kastilské správy prosperovalo hlavně z obchodu s Flandry a s Novým světem; nebylo ušetřeno ani válečných událostí (hlavně v 19. stol.) a za občanské války bylo jedním z center baskického odporu proti Frankovi.
Z místních pozoruhodností vyniká gotická katedrála sv. Jakuba (Santiago) z r. 1379 s ambitem z 15. stol., přestavěná renesančně po požáru r. 1571, pozdně gotický kostel San Antón s renesančním portálem, osmiboký kostel San Nicolás de Bari (18. stol.) s cennými barokními oltáři, stejně jako barokní kostel sv. Janů s klášterem, dnes sídlem Historického muzea. Významné jsou též sbírky Muzea krásných umění, řadící se k nejbohatším v zemi; nová budova Guggenheimova muzea (arch. Frank O. Gehry, r. 1997) patří k nejslavnějším dílům moderní architektury.
Burgos, správní středisko provincie (135 000 obyv.), ve středověku hlavní město království Kastilie a Leónu; dnes jeden z nejvýznamnějších památkových souborů v zemi. R. 882 založené město bylo za reconquisty důležitou oporou výbojů proti Maurům (v 11. stol. zde žil legendární hrdina Cid), ale po přenesení královské vlády do Madridu jeho význam zeslábl. Až za osvobozeneckých bojů v 19. stol. se opět dostalo do popředí zájmu a znovu pak za občanské války, kdy byl Burgos hlavním městem frankistické moci.
Nejvýznamnější památkou je katedrála, založená králem Ferdinandem Svatým r. 1221, gotická stavba francouzského typu s bohatým vnitřním vybavením (včetně Cidova náhrobku); umělecky velmi hodnotná je také sochařská výzdoba přilehlého ambitu. Poblíže katedrály se nachází Arco de Santa Maria, původně gotická brána ozdobená sochami na počest Karla I. (= císaře Karla V.), významný je dům U provazu (Casa del Cordón), Mirandův dům (dnes regionální muzeum) a další, hlavně církevní stavby - kostely San Estéban (12. stol.), San Lesmes (r. 1380), San Nicolás (r. 1408) a další, vesměs s umělecky cennou vnitřní výbavou.
Pozoruhodné jsou dva kláštery v blízkém okolí - Mirafloreská kartouza a klášter Las Huelgas, ve středověku pohřebiště španělských králů.
Cádiz (též Cádix), správní středisko provincie s důležitým přístavem (142 000 obyv.) a známé letovisko. Už kol. r. 1000 př. n. l. zde byla fénická osada, v pozdějších dobách opevněné město, v souvislosti se španělskými zájmy v Novém světě významné jako základna válečného loďstva; největšího rozmachu město dosáhlo v 18. stol. Z památek je zajímavá Stará katedrála, založená po dobytí města na Maurech r. 1262 (dnes farní kostel Santa Cruz) a tzv. Nová katedrála z r. 1722, barokní stavba s cenným zařízením, a kostely Santa Catalina a San Felipe Neri (v něm byla r. 1812 vyhlášena první ústava). V budově Akademie je cenná sbírka španělské barokní malby.
Caldera de Taburiente, národní park vyhlášený v r. 1954 na ploše 4 690 ha. Sopečný kráter o průměru asi 7 km v terénní proláklině na ostrově San Miguel de la Palma v Kanárském souostroví. Následkem častých dešťů podporujících činnost eroze, četných pramenů vytvářejí řeky nejrůznější kaskády. Vegetace je díky příkrým svahům a nedostatku půdy nerovnoměrně rozložená; uvnitř kráteru dominuje až 6 m vysoký vřes, který společně s cesmínou a vavřínem vytvářejí „Zelené hory“.
Canadas del Teide, národní park vyhlášený v r. 1954 na ploše 13 571 ha leží na ostrově Tenerife v Kanárském souostroví. Tvoří jej kaldera Las Cañadas o průměru více než 14 km a úpatí hory Pico de Teide (3 718 m, nejvyšší hora souostroví a Španělska). Divoká krajina skýtá nádheru vulkanického reliéfu se stěnami, stržemi a balvanovými moři, černý třpyt obsidiánu, okrový lesk lávových polí, popela a pemzy, vypreparované kamenné monumenty, ostrá koryta a soutěsky. Fenoménem zdejší krajiny je výskyt 46 endemitů flóry (kanárský cedr, borovice kanárská nebo stromový pryšec), 15 druhů ptáků včetně známého kanára (Serinus canarius).
Cartagena [-che-], jedno z nejstarších měst ve Španělsku (125 000 obyv.), založené už Kartaginci jako námořní základna (Nové Kartágo); tou bylo i po dobytí Římany r. 208 př. n. l. a je jí dodnes. Za arabské vlády zde bylo hlavní město taifského království, ale významné památky pocházejí až z křesťanského období po r. 1242. Ve městě se zbytky hradeb, střeženém pevností Concepción (zal. 1397), je románsko-gotický kostel Santa Maria la Vieja (13. stol.) na místě starokřesťanské baziliky založené apoštolem Jakubem, kostel La Caridad s cennými malbami z 18. stol. ad., mj. též Archeologické muzeum s památkami z punského a římského období.
Ceuta [čti seuta], arab. Sebta, španělská enkláva na severoafrickém pobřeží Gibraltarské úžiny s přístavištěm trajektů (spojení do Algeciras) a hraničním přechodem do Maroka (75 000 obyv.). Její počátky patří do říše bájí (pobývali tu Heraklés a Odysseus) a na významu získala hlavně pod arabskou správou jako spojnice mezi jejich državami na obou kontinentech. R. 1309 ji však dobyl Jakub II. Aragonský a v r. 1415–17 Portugalci (Jindřich Mořeplavec), s nimiž r. 1580 (při dočasném sjednocení obou zemí) přešla pod španělskou správu.
Město s částečně zachovaným opevněním má zcela španělský ráz, což platí jak pro místní památky v čele s katedrálou (zal. 1432, ale barokně přestavěnou) a barokním kostelem Nuestra Señora de África (17.–18. stol.) na stejnojmenném náměstí, tak pro elegantní výstavbu z 19. stol. Zajímavá jsou i místní muzea; jedno z nich věnované dějinám Cizinecké legie. Na městem se vypíná pahorek Monte Acho, jeden ze dvou bájných Heraklových sloupů, s klášterem San Antonio a pomníkem připomínajícím začátek Frankovy invaze proti Republice r. 1936 (při dobré viditelnosti výhled na Gibraltar).
Coto de Doñana, nejznámější národní park Španělska v ústí řeky Guadalquivir jižně od Sevilly. Na ploše 50 720 ha se střídají laguny, močály, přímořské pláže, savanové pláně, až 30 m vysoké hřebeny písečných dun, rozprostírající se v délce cca 50 km a šířce do 15 km okolo toku Guadalquiviru. Lokalita je jedinečnou ornitologickou laboratoří v Evropě, největší hodnotu parku tvoří ptactvo, místo odpočinku až šesti milionů jedinců na tahu mezi Evropou a Afrikou. Hnízdí zde kolonie plameňáků růžových, různých druhů volavek, poslední páry orla královského, různé druhy ještěrek, užovek, vyder, daňků, jelenů ad. V r. 1994 byl park pro svoji jedinečnost zařazen do seznamu světového dědictví UNESCO.
Costa - Atlantské pobřeží:
Costa Vasca, baskické pobřeží se táhne v délce téměř 200 km od franc. hranic směrem na západ; nejprve poměrně ploché s dlouhými zátokami přechází v rozeklané útesy a malé zátočiny s rybářskými vesnicemi. Do vnitrozemí šplhá několik klikatých silnic, jiné se proplétají po útesech s fantastickými výhledy na moře a bujnou vegetací směrem do vnitrozemí. Mezi hlavní střediska na pobřeží patří rybářské přístavy Lekeitio, Ondarroa, ještě východně ležící Zumaia či Zarautz a San Sebastian (viz heslo).
Cornisa Cantabrica (Santanderské pobřeží) s mnoha plážovými komplexy (Castro Urdiales, Comillas, San Vicente de la Barquera) i krásným městem Santillana del Mar (viz heslo) a světoznámou jeskyní Altamira.
Costa Verde (Zelené pobřeží) Teplé a vlhké klima je rájem pro bujnou vegetaci a lesy, počasí však bývá nevyzpytatelné. Elegantní letoviska objevíte u moře (Ribadesella, Gijón, Avilés) i v jeho nedaleké vzdálenosti (Oviedo, viz heslo). Ve vnitrozemí láká k návštěvě Parque Nacional de los Picos de Europa (viz heslo)
Rías Altas (Vysoká Estuária), sev.í pobřeží Galície s drsnými zátokami a říčních ústí a rozeklanými mysy, nad kterými se vypínají eukalyptové a borovicové lesy. Zdánlivě zapomenuté vesnice na břehu ústí řek i ve vnitrozemí, jen málo zasažené turistickým ruchem, dnes dobře dostupné.
Costa da Morte (Pobřeží smrti), divoké a větrné, v minulosti často smrtonosné, i dnes místy naprosto opuštěné pobřeží, leží západně od La Coruñi. Římané je označovali za konec světa, Keltové místo opředli legendami, námořníci obavami, vy tady můžete strávit nedocenitelné chvíle za předpokladu, že jste dobrými plavci, minimální turistické služby. Navštivte nejzápadnější mys Španělska - Cabo Fisterra.
Rías Baixas (Rías Bajas), již. část záp. pobřeží Galície se čtyřmi rozlehlými zálivy, s krásnými plážemi lemovanými vzrostlými borovicemi. Nízký stupeň civilizace, štědrá rybářská loviště, základny pro pěstování slávek jedlých a několik turistických letovisek (Pontevedra, Vigo, Cambados, Noia ad.) vytvářejí ideální kulisu romantické letní dovolené.
Costa de la Luz získalo své jméno od měnícího se zrcadlení v často neklidné hladině Atlantiku, místo, odkud vyplul Kryštof Kolumbus v r. 1492 ke své první objevné plavbě Ameriky; centrem je Cádiz (viz heslo).
Costa – Středomořské pobřeží
Costa Brava (Divoké nebo též Skalnaté pobřeží), pravd. nejpopulárnější a z Evropy nejdostupnější rekreační oblast země s romantickými zátokami mezi rozeklanými skalami s relativně zachovalou přírodou. Centrem oblasti je Girona (viz heslo), častým cílem návštěv turistů jsou letoviska Lloret de Mar, Tossa de Mar, Empúries (archeolog. areál s pozůstatky řecké a římské osady), Cadaqués, ve vnitrozemí Figueres (Museum Dalí).
Costa Dorada (Zlaté pobřeží), začíná jižně od Barcelony a končí u delty řeky Ebro (320 km2 největší mokřina v Katalánsku, přírodní park); jednotvárné, malé úzké pláže jsou sice bez fantazie, pobyt si však můžete zpestřit návštěvou Tarragony (viz heslo) nebo kláštera Poblet, pův. velkostatek z r. 1151 (zakladatelem Ramón Berenguer IV.), pohřebiště aragonsko-katalánských vládců, od r. 1940 v rukou italských cisterciáků.
Costa del Azahar (pobřeží pomerančových květů), nachází se sev. od Valencie (viz heslo) a je poseta plážovými letovisky: Benicássim (známý výrobou likérů), římské zříceniny hradu u města Sagunto (jedna z bitev Hanibala proti Římanům, Teatro Romano), Castelló de la Plana, Peñíscola.
Costa Blanca (Bílé pobřeží) se rozprostírá okolo kosmopolitního Alicante (viz heslo) a patří mezi nejnavštěvovanější přímořské oblasti v Evropě: Gandía, mys Cap de la Nau, španělský Las Vegas - Benidorm, nebo ve vnitrozemí Elche či Murcia (viz samostatná hesla).
Costa Calida představuje poněkud méně zastavěnou část pobřeží: centrem je významný přístav Cartagena s ponorkou z r. 1888, zbytky římského amfiteátru a Calle de Ramón y Cajal (archeol. muzeum).
Costa de Almería, členitý a málo zabydlený pobřežní pás s rybářskými vesnicemi - Garrucha, Mojácar, Carboneras; správním střediskem je město Almería (viz heslo)
Costa Tropical s četnými plážemi, hlubokým a čistým mořem a několika letovisky: Motril, Almuñécar, Salobreña, Nerja (Balcón de Europa), Torre del Mar.
Costa del Sol (Sluneční pobřeží), dříve oblast s několika rybářskými vesnicemi, dnes prakticky nepřerušovaná zástavba ubytovacích komplexů. Mezi známá střediska patří Málaga (viz heslo), Torremolinos, Benalmádena, Fuengirola, rázovitá vesnička Mijas nebo Marbelle, Estepona (pěstování ovcí), ve vnitrozemí město na skalní rozsedlině Ronda, dříve útočiště banditů a dobrodruhů, dnes město centrum býčích zápasů paláců (Palacio de Mondragón, Casa del Rey Moro).
Córdoba, administrativní a kulturní středisko provincie (256 000 obyv.), jedno z nejpamátnějších měst Andalusie. Původně fénická osada, za římské správy byla hlavním městem provincie Hispania Ulterior (z té doby dosud používaný most přes Guadaquivir), po r. 711 pak hlavním městem emirátu a pak kalífátu; za Abdarrahmana III. (v 10. stol.) patřila Kurtuba se svými 800 000 obyvateli k největším městům v Evropě. Velkou pozornost jí věnovali i křesťanští panovníci po dobytí města r. 1236, kdy se stala jedním z jejich sídelních měst.
Mezi desítkami arabských, židovských a křesťanských památek města je nejvýznamnější mešita (La Mezquita) na místě původního vizigótského kostelíka San Vicente, jejíž nejstarší část pochází už z 8. stol.; v 10. stol. byla podstatně rozšířena a za Ferdinanda III. ve 13. stol. změněna na křesťanský chrám, do něhož byla po r. 1532 vestavěna hlavní loď dnešní katedrály. Významný je také zdejší Alcázar, královský hrad s nádhernými zahradami v duchu arabské tradice, vybudovaný ve 13. a 14. stol., stará Synagoga (r. 1314) a bezpočtu paláců, kostelů a kaplí - románské kostely San Lorenzo, Santiago a Santa Marína, barokní San Augustín a mnohé další. Významná jsou též místní muzea - archeologické, výtvarných umění aj.
Západně od města se nachází Medina Azahara, dnes zříceniny velkolepé rezidence, kterou dal kalífa Abderrahman III. postavit pro svoji favoritku.
La Coruña, správní středisko provincie (208 000 obyv.), město ibero-keltského původu s významným přístavem; právě odtud vyplula r. 1588 španělská Armada vstříc své zkáze.
Z nemnoha památek vynikají kostely Santiago a Santa Maria del Campo (oba založené ve 12. stol.) a tzv. Herkulova věž (Torre de Hércules) na útesech severně od města, římský maják ze 2. stol. n. l. V barokním paláci bývalého Námořního konzulátu sídlí regionální muzeum výtvarného umění.
Cuenca, město jv. od Madridu (37 000 obyv.), vybudované na strmých skalách v nadmořské výšce kolem 1 000 m. Z urbanisticky ojedinělého souboru staveb vyniká gotická katedrála z počátku 12. stol. s umělecky cennou výzdobou a vnitřním vybavením, spolu s dalšími chrámy, např. gotickými kostely San Miguel a San Pablo. Naprostou raritou jsou zdejší „visuté domy“ nad propastí; v jednom z nich je Muzeum španělského abstraktního umění.
Elche, též Elx, město na místě prastarého osídlení (123 000 obyv.), zajímavé spíše svou historií než významem historických památek; právě zde však byla nalezena slavná Dáma z Elche, primitivní iberská socha prehistorického původu (dnes v Archeologickém muzeu v Madridu). Město je od 13. stol. každoročně dějištěm proslulých náboženských her (Misterio de Elche), významným lákadlem je též zdejší palmový háj, v Evropě naprosto ojedinělý (na 170 000 stromů až 40 m vysokých).
El Escorial, správně San Lorenzo de El Escorial, městečko sz. od Madridu (4 000 obyv.), vyrostlé při slavném královském klášteře a rezidenci. Stranou od dvorského života si zde asketicky založený Filip II. dal v l. 1563–81 postavit obrovský, ale slohově střízlivý zámek na půdorysu roštu, symbolu sv. Vavřince, jemuž je zasvěcen i mohutný chrám, dominující celé dispozici s 16 nádvořími; stavitel Juan de Herrera zde dal příklad typickému stylu španělské pozdní renesance, nesoucímu jeho jméno. Kostel i obytné interiéry (včetně zařízením prosté ložnice Filipa II.) jsou pokladnicemi uměleckých děl (Hieronymus Bosch aj.); je zde i bohatá knihovna. V podzemí chrámu je hrobka španělských králů.
Estella, především svými památkami proslavené město (11 000 obyv.), nazývané Toledem severu. Velkého významu nabyla po r. 1090, kdy zde byl vybudován hrad k ochraně křesťanských území a město se stalo významným bodem svatojakubské poutní cesty.
K nejvýznamnějším památkám patří románské kostely San Miguel s umělecky cennou sochařskou výzdobou a San Pedro de la Rúa (oba ze 12. stol.) či gotický kostel San Sepolcro s krásně zdobeným průčelím; kostel San Pedro de Lizarra byl založen dokonce už ve 4. stol. Dobu, kdy Estella bývala i královskou rezidencí, připomíná románský Královský palác (12. stol.), jedna z nejstarších profánních staveb v zemi.
Extremadura, vzdálená, teprve nyní turisty objevovaná oblast při cestě z Madridu do Andalusie nebo Portugalska. Vynikající římské památky zejména v hlavním městě Méridě, středověká architektura některých měst, klášterů a hradů a odlehlá poloha od civilizačních prvků vedly k tomu, že objekty vašeho zájmu poznáte často na čase neporušené podobě. Dobyvatelé a vystěhovalci do Nového světa přinesli do míst, kam přesídlili, rozvoj architektury.
Galície, nejzelenější část Španělska, místy se snoubí středověký ráz života se současností; tradiční je ruční obdělávání políček rozprostřených v horách, kouzelné jsou sýpky na pilířích nebo vesnice postavené ze žuly. Objev domnělého hrobu apoštola svatého Jakuba poznamenal život oblasti na dlouhá staletí – pův. středověké město Santiago de Compostella se stalo třetím nejvýznamnějším poutním místem křesťanského světa, kam putují poutníci a turisté dodnes. Divoká pobřeží korunovaná nejzápadnějším mysem země, tradiční sepjetí s mořem a keltský původ zdejších lidí, vytvářejí obraz dávných časů tohoto koutu Evropy. Galijci jsou hrdi na svůj jazyk a kulturu, skláníme se před nimi a uvádíme místní jména na prvním místě v galicijštině.
Garajonay, národní park vyhlášený v r. 1981 na ploše 3 984 ha na náhorní plošině sev. cípu ostrova Gomera v Kanárském souostroví v nadm. výšce 800–1400 m (Alto de Garajonay, 1487 m n.m.), někde též označovaná jako muzeum třetihorní flóry, krajina je ze 70 % porostlá hustými lesními porosty, převažují buky a lípy, dále vavříny, cesmíny, vřesy či tamaryšky, druhově chudá fauna.
Gasteiz, špaň. Vitoria, správní středisko provincie Araba (Álava) a sídlo vlády autonomního regionu Euskadi s památkově cenným historickým centrem obklopeném moderními čtvrtěmi (171 000 obyv.); španělské jméno města připomíná zdejší vítězství Sancha Navarského r. 1181 a mezi místními Basky není oblíbeno.
Z památek vyniká stará katedrála Santa Maria (11.–14. stol.) s cennou výzdobou portálů a bohatým vnitřním zařízením; tzv. Nová katedrála na předměstí je nedokončeným dílem moderní doby. Známý je též kostel gotický kostel San Miguel s jaspisovou sochou P. Marie (La Virgen Blanca), jejíž jméno nese i přilehlé náměstí, společenské srdce města; druhým takovým je Plaza de Olaguíbel s výstavnými klasicistními budovami.
Gernika, špaň. Guernica, baskické „svaté město“ a sídlo autonomní správy (18 000 obyv.); zasedaly zde stavovské sněmy a parlament, na kmen „tisíciletého dubu“, symbolu baskických práv (dnes pahýl obestavený sloupovým chrámkem) přísahali místní hodnostáři i kastilští králové. To se městu stalo osudným za občanské války, kdy bylo v r. 1937 zlovolně bez jakéhokoliv strategického důvodu napadeno letadly německé legie Kondor a zcela zničeno. Bezprecedentní masakr obyvatelstva při historicky prvním náletu na civilní město (na 1650 mrtvých) se stal symbolem fašistického násilí; Pablo Picasso je tehdy připomenul slavným obrazem v pavilonu Španělské republiky na Světové výstavě v Paříži.
Girona [ži-], špaň. Gérona [che-], administrativní středisko provincie v Katalánsku (76 000 obyv.). Původně iberskou osadu nazývali římští kolonisté Gerundou a Arabové pak Džerundou, po vítězství reconquisty byla jedním ze sídelních měst místních knížat. Několikrát se Girona stala předmětem bojů mezi Španěly a Francouzi, naposledy v r. 1809, kdy sedm měsíců čelila francouzskému obléhání.
Významnou památkou je gotická katedrála, budovaná od r. 1308 na místě staršího kostela a plně dokončená až r. 1733 (hlavní průčelí); uvnitř a v přilehlém ambitu jsou cenná umělecká díla, mj. alabastrový oltář s drahocenným nástavcem (13. stol.). Výjimečným skvostem ve sbírkách katedrálního muzea je slavná tapiserie se scénami Stvoření světa (Geronská Geneze, 12. stol.). Významný je také románský kostel San Pedro de Calligans (1130), dnes sídlo archeologického muzea, a protilehlá kaple sv. Mikuláše, stejně jako areál arabských lázní ze 12. stol. Cenné exponáty vlastní i zdejší Diecézní muzeum.
Granada, administrativní a kulturní metropole provincie a širokého okolí (215 000 obyv.), osada vzniklá již v předřímské době, ale především staré sídelní město maurských a pak i křesťanských vladařů; tomu odpovídá odlišný ráz obou jeho starobylých částí. Na pahorku nad městem se nachází slavná Alhambra (z arab. výrazu al-Hamrá, tzn. Červená, podle barvy hradeb), rezidence maurských vladařů budovaná od r. 1248. Nese všechny rysy arabské architektury s drobnými stavbami a dvory uprostřed nádherných zahrad chráněných hradbami; naprosto mimořádná je jejich kamenická a řezbářská výzdoba (Myrtový dvůr, Královský sál a zejména tzv. Lví dvůr, Patio de los leones). Pokračováním areálu je Palác Generalife s dalšími zahradami a vodními hříčkami (zal. r. 1319), dodnes ukazující vysokou úroveň maurské kultury. Když byla r. 1492 Granada dobyta španělským vojskem (jako poslední maurské město v zemi), používali rezidenci i katoličtí králové; v 16. stol. však byl její ráz porušen vestavbou renesančního paláce (Pedro Machuca od r. 1526).
Město pod Alhambrou má již více španělský ráz. Jeho dominantou je mohutná katedrála z r. 1528 (Enrico Egas, Diego da Siloe ad.), zapojující do své renesanční architektury ještě gotické prvky (žebra apod.); v přilehlé pozdně gotické kapli je pohřbena Isabela Kastilská s Ferdinandem Aragonským. Významná je též katedrální klenotnice s díly nizozemských mistrů. Další památky jsou rozesety ve spleti historického města: stará Burza (Lonja), klášter Santo Domingo s cennými sbírkami, kostel San Matias, klášter San Jerónimo, barokní špitál San Juan de Dios (zal. už r. 1552) ad.; z paláců nutno připomenout alespoň renesanční Casa de Castril (r. 1539), dnes sidlo archeologického muzea, a Museo del Sacromonte s obrazovou sbírkou. Malebná čtvrť Albaicin s pahorkem Altomonte naproti Alhambře (komfortně vybavená skalní obydlí) je z velké části obývána Romy (Gitanos), přišlými údajně v 16. stol. z Čech a představujícími nejvýraznější rys andaluské hudební a taneční kultury (flamenco).
Jerez de la Frontéra, starobylé město sev. od Cádizu (160 000 obyv.), doložené už předřímském období. Je proslavené produkcí sherry a též dvěma osudově významnými bitvami, které se v jeho blízkosti odehrály: r. 711 zde byl poražen vizigótský král Roderich a Arabům se tak otevřela cesta do Hispánie (jiná lokalizace událost klade do blízkosti Vejer de la Frontera), r. 1340 zde naopak proběhla jedna z rozhodujících vítězných bitev reconquisty.
I když jsou největší atrakcí města četné „bodegas“ (vinné sklepy), za pozornost stojí také gotický chrám Santo Domingo (13. stol.) s renesančními a barokními doplňky, gotický kostel San Marcos, dějiště každoročních slavností vinobraní, a četné paláce; v jednom z nich sídlí archeologické muzeum.
Kanárské ostrovy, špaň. Islas Canarias, souostroví sedmi velkých a mnoha malých ostrovů a skalisek na ploše 7 242 km2, cca 100 km od břehů sz. Afriky. Významná turistická destinace s mírným oceánským podnebím s občasnými bouřkami či delším obdobím sucha.
„Ostrovy šťastných“ se jmenovaly ve starověku, název však pochází z latinského označení pro psa „canis“. Byly objeveny řeckými a římskými mořeplavci, v r. 1341 je znovu objevili a obsadili Portugalci, od r. 1479 patří ke Španělsku. Dvě ostrovní provincie: ostrovy Lanzarote, Gran Canaria a Fuerteventura tvoří provincii Las Palmas, zatímco největší ostrov Tenerife, La Palma, Gomera a Sierro tvoří provincii Santa Cruz.
Na ostrově Tenerife se zvedá nejvyšší hora souostroví a Španělska Pico de Teide (3 718 m n.m.), v NP Canadas del Teide (viz heslo), města Las Palmas a Santa Cruz de Tenerife mají statut bezcelních přístavů.
Vulkanický ostrov Lanzarote je nejsevernějším z ostrovů, většinu ostrova pokrývá poušť charakteristické červenohnědé barvy, tvořená lávovými vyvřelinami. Na ostrově se nachází NP Timanfaya (viz heslo); tvář ostrova zformoval svými stavbami umělec César Manrique. Charakteristické jsou černé písečné pláže.
Ročně souostroví navštíví na 10 mil. turistů.
Kastilie-La Mancha, až do 80. let minulého století nazývaná Nová Kastilie (patřil k ní i Madrid), dnes již zdaleka nepřipomíná jenom větrné obry, proti kterým bojoval hrdinný rytíř Don Quijot na nekonečných bezútěšných žlutohnědých pláních (z arabského manxa), turisty opomíjených a většinou bez zajímavosti…. až na dva opravdové klenoty plné kulturních památek, Cuencu a Toledo. Jak název připomíná, kraj byl v minulosti poset četnými hrady, které byly svědky nesčetných bitev křesťanů proti Maurům. Velkolepá příroda má své dominanty ve dvou parcích (Parque National Tablas de Daimiel, Parque Natural Laguna de Ruidera), horké slunce má za následek vznik nejrozsáhlejších vinic na světě.
Kastilie a León, množství hradů (castillos) strážilo působivou krajinu nekonečných vyprahlých náhorních plošin (mesety) pokrytou místy obilnými lány, jindy bez výraznějšího krajinného prvku, jediného stromu, přerušovanou tu a tam enklávami jezer či pramenných oblastí řek, řídce rozesetých vesnic či malých měst. Dvě soupeřící středověká království Kastilie a León se stala mocnou silou reconquisty - vojenská síla (poblíž Burgosu se narodil legendární hrdina Cid), či výhodné politické sňatky, zejména slavný sňatek Isabely Kastilské s Ferdinandem Aragonským, vedly postupně k připojení dalších oblastí až Kastilie opanovala celý Iberský poloostrov.
A protože dobyvatelé byli zároveň nadšenými mecenáši umění a vědy, zanechali vynikající skvosty v podobě gotických katedrál v Salamance, Leónu či Burgosu, pohádkových sídel se vznešenými paláci, nejstarší univerzity na Iberském poloostrově v Salamance i zachovalých pevnostních staveb, tvrzí, románských kostelů, klášterů a pousteven. Přestože dnes turisté oblastí spíše jen projíždějí, potenciál památek, často ve schátralém stavu, je impozantní.
Katalánsko (Cataluña), autonomní oblast v sv. Španělsku o rozloze 31 930 km2; vytvářelo se v průběhu reconquisty dobýváním a částečným dosídlováním ovládnutých území. Má vlastní jazyk, značnou míru autonomie a hrdosti, patří k nejvyspělejším územím Španělska. Ačkoliv turisté přijíždějí především za slunečními paprsky a osvěžující mořskou koupelí do některého z četných letovisek na pobřeží, a to zejména severně od Barcelony, hlavního města celé oblasti, také vnitrozemí má co nabídnout; Katalánsku patří poměrně dlouhý pás španělských Pyrenejí s malebnými údolími v létě plnými květin, v zimě lyžařů. Jedinečné kláštery, středověký charakter několika měst dotvářejí kouzelný charakter krajiny.
La Granja de San Ildefonso, městečko sz. od Segovie (4 200 obyv.), „španělské Versailles“ Filipa V., založené počátkem 18. stol. jako protiklad k asketicky nevlídnému Escorialu. Zámek uprostřed nádherných zahrad s fontánami je dílem Teodora Ardemanse z l. 1721–39, rozsáhle upraveným po požáru v r. 1918.
León, správní středisko provincie, jedno z nejstarších měst v zemi (110 000 obyv.). Vyvinulo se z tábora římské VII. legie (odtud jméno), významnou roli hrálo ve středověku, kdy bylo hlavním městem stejnojmenného království a ze kdy pochází většina významných památek.
Je zde gotická katedrála (13.–14. stol.) s cennými vitrážemi a sochařsky hodnotným hlavním průčelím; obojí ji řadí k nejvýznamnějším památkám v Evropě. Vynikajícím dílem románské architektury je kostel San Isidoro s cenným zařízením, bohatou klenotnicí a hrobkami leónských králů, významné jsou též další kostely a výstavné paláce z 16. a 17. stol. Římské období připomínají pozůstatky hradeb a most.
Lleida, špaň. Lérida, správní středisko provincie v Katalánsku (110 000 obyv.). Kelty založené město má bohatou maurskou i křesťanskou minulost, už v r. 1300 zde byla univerzita. K významným památkám patří Stará katedrála (La Seo Antigua, 13. stol.) s nádhernou kamenickou výzdobou, Nová katedrála z r. 1761 a další; mj. též Castillo, hrad ze 13. stol.
Madrid a okolí, provincie hlavního města a jeho okolí (Comunidad de Madrid) sleduje bezprostřední zájmy Madridu a jeho obyvatel: v zimě míří proud návštěvníků do hor na sever si zalyžovat, v létě si odpočinout. I šlechta si vybudovala pro potřeby odpočinku svá sídla v El Escorialu nebo v Aranjuezu. Nedostatek historických staveb v samotném hlavním městě je tak bohatě kompenzován v jeho bezprostředním i vzdáleném okolí (Toledo).
Madrid, hlavní město Španělska, ekonomické centrum země a jeho nejvýznamnější společenská a kulturní metropole (3 500 000 obyv.). Počátky města souvisejí patrně se vznikem maurského hradu v 10. stol.; už r. 1083 bylo dobyto Alfosem VI., ale jeho skutečný rozvoj začal až po r. 1561, kdy sem Filip II. přenesl z Toleda hlavní město. Je tedy výrazně mladší než většina španělských historických měst a nejvýznamnější památky se zde datují teprve od období pozdní renesance, ale i tak se honosí řadou zajímavostí a především bohatstvím muzejních sbírek.
Nejstarší historické památky jsou přímo v centru města, začleněny většinou do později upravovaných budov; je to část kostela San Pedro el Viejo s věží v mudéjarském stylu (kol. 1350) a podobně věž chrámu San Nicolás de los Servitas, pozdně gotická Biskupská kaple s renesančním oltářem a náhrobky (poč. 16. stol.), nebo pozdně gotický chrám San Jerónimo el Real (r. 1503), poznamenaný úpravami 19. stol. Středověkého původu jsou i některé paláce; v tzv. Lujánské věži (Torre de los Lujanes) byl po porážce u Pavie r. 1525 vězněn francouzský král František I.
Výrazněji však podobu města poznamenalo baroko. V 17. stol. dostalo svoji dnešní podobu náměstí Plaza Mayor se sochou Filipa III. (r. 1616), obklopené jednotně koncipovanými budovami, ze stejné doby je stará radnice (r. 1644) na Plaza de la Villa a řada sakrálních staveb jako je klášter tzv. Obutých karmelitánek (Carmelitas Canzadas) z l. 1611–36. Stejně tak památný kostel San Andrés, založený už ve 12. stol., s připojenou raně barokní kaplí sv. Izidora, nebo jezuitský areál s kostelem San Isidoro (zal. r. 1622) a mnohé další. V l. 1776–85 přibyl mohutný kostel San Francisco Grande, v 19. stol. povýšený na národní pantheón, a ve stejné době byl budován i dnešní Královský palác (Palacio Real) podle návrhu slavného Itala Filippa Juvary z r. 1738. Jeho stavba trvala celá desetiletí a dvorní chrám Nuestra Señora de la Almudena, nová katedrála, nebyl zcela dokončen dodnes. Z 18. stol. pochází také slavná Cybelina kašna na východním okraji historického centra. Počet umělecky hodnotných paláců, chrámů, veřejných prostranství a dalších objektů, jimiž Madrid obohatilo baroko, jde do desítek, a baroko dalo městu též jeho základní urbanistický ráz, platný i v 19. a 20. stol. Tehdy zde vznikly elegantní bulváry (Gran Vía) a velkolepá náměstí a parky s kašnami, lemované výstavnými budovami, mrakodrapy nevyjímaje.
Zcela zvláštní kapitolou jsou madridská muzea. Především slavné Prado, jedna z nejstarších a největších světových sbírek evropského a zejména španělského umění, Archeologické muzeum s cennými prehistorickými a antickými nálezy a věrnou rekonstrukcí jeskyně Altamiry v přilehlém parku, Museo Thyssen-Bornemisza, jedna z největších soukromých sbírek na světě s více jak 800 obrazů světového malířství ze všech období, a v neposlední řadě též nové Umělecké centrum královny Sofie v budově starého barokního špitálu, specializované na moderní umění; právě tam je nově instalována Picassova Guernica.
Málaga, administrativní středisko provincie (512 000). Původně fénická obchodní osada s přístavem, významným pak i za římské a arabské vlády. Objevení Ameriky a přesun obchodu do měst při Atlantiku (Sevilla), stejně jako řádění pirátů v 16. stol., však Málaze přivodily úpadek, z něhož se vzpamatovala, dík blízkým ložiskům železné rudy, až v 19. stol.
Přímo v centru se zachovaly zbytky římského divadla (1. stol. n. l.), ale většina památek je spjata s druhým tisíciletím. Především je to Alcazaba, maurská pevnost založená v 11. stol. na římských základech na pahorku nad přístavem a postupně přetvářená do podoby nádherného vladařského sídla ve stylu granadské Alhambry (dnes muzeum), z křesťanského období pak katedrála, budovaná od r. 1528 (Diego de Siloé) na místě zbořené měšity (uvniř cenné zařízení, mj. nádherné chórové lavice). Z mnoha muzeí vyniká Muzeum výtvarného umění a za pozornost stojí i dům, kde se r. 1881 narodil Pablo Picasso.
Melilla [čti melíja], španělská enkláva na severoafrickém pobřeží Maroka (60 000 obyv.). Opevněnou osadu nad přístavem zde založili už Féničané, námořní základnu zde pak měli Římané a po nich Byzantinci, Vizigóti a nakonec Arabové - až do r. 1496, kdy byla dobyta Španěly. Válečné události připomíná dobře zachovaná pevnost (16.–17. stol.), zahrnující většinu Starého města (Melilla Vieja); z památek se zaslouží pozornost kostel Neposkvrněného Početí (Purísima Concepción) s kultovní soškou P. Marie ze 16. stol.
Mérida, správní středisko provincie (40 000 obyv.), pro množství antických památek nazývané „druhým Římem“. Město bylo založeno v r. 25 př. n. l. Římany, z jejichž období pochází jedno z nejlépe dochovaných divadel v zemi, nedaleko od něho též amfiteátr (aréna) a zbytky obytných staveb s původními mozaikami (dnes vše zahrnuto do areálu Archeologického muzea), dále pak Trajánův triumfální oblouk, zbytky Dianina chrámu aj. Na kraji města pak další amfiteátr a především 790 m dlouhý římský most přes řeku Guadianu, který donedávna sloužil automobilovému provozu, a technicky pozoruhodný akvadukt, přivádějící kdysi vodu od 5 km vzdálené přehrady. Z pozdějších památek nutno připomenout Alcazabu, maurskou pevnost z 9. stol., a románský kostel Santa Eulaia (13. stol.), na troskách Martova chrámu.
Monserrat, poutní místo s klášterem vklíněným mezi štíty skal západně od Barcelony (1236 m n. m.), spojené s kultem sošky P. Marie, nalezené r. 880 v nedaleké jeskyni. Už v 10. stol. zde byl založen klášter, po staletí budovaný do dnešní podoby; naposledy při obnově po napoleonských válkách. Nejzajímavější je románské a gotické jádro areálu, v samotném chrámu pak zázračná La Moreneta, kouřem svící zčernalá Mariina soška; ve skutečnosti však jde o umělecky působivé dílo 12. či 13. stol.
Murcia, správní centrum provincie (320 000 obyv.), město založené Araby v 9. stol. a krátce dokonce hlavní město samostatného království; i po dobytí křesťany na konci 13. stol. významné středisko vzdělanosti (universita) a obchodu, prosperujícího z chovu bource morušového.
Je zde katedrála, založená r. 1394 na místě mešity a obnovená po povodni v 18. stol. (impozantní průčelí a cenné zařízení), a významná muzea: Archeologické muzeum, Muzeum krásných umění, skanzen Museo de la Huerta a muzeum barokního sochaře Salzilla s unikátní sbírkou pašijových výjevů pro velikonoční procesí.
Oviedo, správní středisko provincie a historické sídelní město asturských králů (190 000 obyv.). Zpočátku skromné osídlení v blízkosti benediktinského kláštera, ale to se už v 9. stol. stalo hlavním městem malého království, které odolalo i maurské invazi a stalo se pak jedním z výchozích bodů reconquisty.
Z období největšího rozkvětu v 9. a 10. stol. se zde zachovaly významné památky předrománské architektury v čele s kostely San Miguel de Liño a Santa Maria de Naranco (r. 848). Předrománské jsou i některé části gotické katedrály (14.–15. stol.), honosící se nádherným hlavním oltářem za 16. stol. Jako bašta komunistů a anarchistů bylo město dějištěm povstání, které zde vypuklo už v r. 1934; jednotkám, které je potlačily, tehdy velel gen. Franco.
Palencia, administrativní centrum provincie (74 000 obyv.), už v prehistorii středisko iberského kmene Vaccea. Význam si podržela i v římském a vizigótském období, po dobytí křesťany na Maurech zde byla r. 1208 založena první universita ve Španělsku.
Z nevelkého počtu památek vyniká gotická katedrála, budovaná od r. 1230 na místě vizigótského kostela (7. stol.); její klenba patří k nejvyšším na světě (47 m). Zajímavé jsou též zdejší paláce: Burza z 15. stol., býv. královský palác Almudaina ze 14. a 15. stol. ad.
Pamplona, správní středisko provincie Navarra, kdysi hlavní město stejnojmenného království (190 000 obyv.). Jako stará keltská osada byla známa už v římském období, ale největšího významu dosáhla ve středověku. Byla dějištěm řady válečných událostí; při obléhání Francouzi zde byl r. 1521 raněn sv. Ignác z Loyoly, pozdější zakladatel jezuitského řádu, tehdy ještě důstojník z povolání.
Z mnoha historických staveb vyniká gotická katedrála, budovaná od r. 1397 (cenné zařízení); velmi slavné jsou každoroční slavnosti sv. Fermiana s honičkou rozzuřených býků přímo v uličkách města.
Parque Nacional de Ordesa y Monte Perdido, vyhlášen r. 1918 (první španělský chráněný národní park), dnešní plocha 15 608 ha. Snad nejúchvatnější španělský park v aragonských Pyrenejích; 12 km dlouhé kaňonovité údolí řeky Arrazas a jejich přítoků je lemováno impozantním masivem Tres Sororez s vrcholem Mt. Perdido (Ztrracená hora, 3 355 m n. m.). Dlouhodobá činnost vody a ledu formovala krajinu s nádhernými vysokými vápencovými masívy s kaskády, četnými dutinami, jeskyněmi, morénami, vodopády a dalšími krasovými jevy.
Nejkrásnější kaňon Aniscla na řece Aso bývá přirovnáván k Velkému kaňonu v americkém Coloradu. Většina parku je přístupná pouze pěšky, např. na vyhlídku u vodopádů Cascada del Abanico, nebo k 70 m vysokému vodopádu Cola de Caballo („koňský ocas“); příp. pro zdatné horolezce (řada značených treků různé obtížnosti i kamenné refugios - horské kamenné chaty) a jen v příhodných dobách, na vrcholcích totiž spadne až 2000 mm srážek často v pevném stavu. Při svých toulkách divokou krajinou můžete spatřit několik druhů orlů, supů, kamzíka či ještěrky. V r. 1977 byla jeho část - De Ordesa Vinamala vyhlášena biosférickou rezervací.
Parque Nacional de los Picos de Europa, „Vrcholky Evropy“ nejsou sice nejvyšší, ale četní návštěvníci je označují za nejkrásnější v celém Španělsku; pro navracející se námořníky prý bývaly symbolem rodné země. Celé pohoří není delší než 40 km na kteroukoliv stranu; nejvyšší vrchol Torre de Cerredo dosahuje 2646 m n. m., územím parku protéká několik řek vytvářejících hluboká údolí a kaňony, mj. 4. nejhlubší propast světa Torca del Cerro hluboká až 1589 m, deset dalších propastí přesahuje hloubku 1000 m. Národní park se stal v roce jeho rozšíření na 64 660 ha (r. 1995) největším v Evropě. Lákavá je turistika (od ranních procházek po několikadenní treky), pozorování zvěře a horolezectví. Součástí parku je i Sierra de Covadonga, zde místní v 17. stol. zvítězili nad muslimy.
Pyreneje, (špan. Pirineos. Franc. Pyrénées), mohutné 435 km dlouhé (a max. 140 km široké) třetí nejvyšší evropské horské pásmo se rozkládá mezi Biskajským zálivem a Středozemním mořem, kde tvoří přirozenou hranici mezi Francií a Španělskem s malým nezávislým státem Andorrou (leží ve vých. části pohoří). Španělsku patří tři nejvyšší pyrenejské vrcholy a malebnější přírodní scenérie než Francii. Na jeho území se nacházejí tři národní parky (viz hesla).
Dělí se na tři části: Západní Pyreneje, nemají většinou vysokohorský charakter, na ně navazují Centrální Pyreneje s nejvyšším vrcholem Pico de Aneto (3 404 m n.m) se 140 horskými štíty vyššími než tři tisíce metrů, skalními stěnami, se stovkami jezer, stovkou ledovců, morénami či kary. Východním Pyrenejím dominuje 2 910 m vysoký Puigmal.
Třetihorní pásemné pohoří bylo vyvrásněno při alpínsko-himalájském vrásnění s nejvýznamnějším zdvihem před 38 miliony lety. Horský systém tvoří několik horských masivů, často příčně orientovaných k hlavní západovýchodní orientaci pohoří.
Sagunto, též Sagunt, prastaré město (55 000 obyv.) proslavené odporem obyvatel proti Hannibalovi za druhé punské války r. 218 př. n. l. Z doby rozkvětu po porážce Kartaginců pocházejí zbytky římského divadla; cenné nálezy jsou v místním Archeologickém muzeu. Na pahorku nad městem je mohutná, mnohokrát přestavovaná pevnost.
Salamanca, administrativní centrum provincie a prastaré universitní město (197 000 obyv.). Původně římská Salamantica, připomínaná během II. punské války, v raném středověku téměř zničená za bojů mezi Araby a křesťany; až od 12. stol. lze sledovat rozkvět města; v r. 1218 zde bylo založeno tzv. Studium generale, r. 1254 přeměněné na universitu.
Společenským jádrem města je Plaza Mayor, náměstí věnované městu Filipem V. za podporu ve válce o španělské dědictví (podle plánů Alberta Churriguery postaveno v l. 1729–55), ale největší seskupení památek je jz. odtud: tzv. Stará (románská) a Nová (gotická) katedrála, obě vynikající stavební památky s cennou výzdobou a zařízením, budovy university s nádherně zdobenými fasádami (16. stol.) aj.; pozoruhodný je též Dům mušlí z r. 1512 s průčelím zdobeným motivem lastur. Nejstarší období připomíná dosud funkční římský most přes řeku Tormes, postavený za císaře Trajána kol. r. 100 n. l.
San Sebastián, baskicky Donostia, správní středisko provincie Guipúzcoa a oblíbené přímořské letovisko (178 000 obyv.). Z rybářského městečka a hlavního přístavu Navarrského království se zachovalo nemnoho památek - kostely San Vicente (1507) a Santa Maria (1740); v klášteře San Telmo sídlí Městské muzeum s cennými uměleckými sbírkami. Známou atrakcí města je akvárium a Muzeum mořeplavby.
Santander, správní středisko provincie a oblíbené letovisko (180 000 obyv.), proslulé hlavně svou polohou při Biskajském zálivu. Z nemnoha památek vyniká gotická katedrála se starší kryptou z doby kol. r. 1200 jako cenným příkladem architektury přelomu románského a gotického období. Ve městě jsou také četná muzea (včetně mořského přírodovědeckého muzea s akváriem).
Santiago de Compostela, historické město a slavné poutní místo (71 000 obyv.) spjaté s uctíváním apoštola sv. Jakuba St. a jeho hrobu. Právě k němu měla r. 813 věřící přivést hvězda zářící nad polem (odtud původní jméno „Campus Stellae“). Vznikl zde kostel, později další chrámy, zahrnované přízní panovníků i prostých poutníků přicházejících z celé Evropy - až do reformace a ztráty popularity v protestantských zemích to bylo nejvýznamnější poutní místo západního křesťanstva.
Nad Jakubovým hrobem, přímo v centru dnešního města, se tyčí mohutná románská katedrála z 11. a 12. stol. s nádhernou sochařskou výzdobou a cenným zařízením; po staletí byla doplňována kaplemi apod., naposledy v l. 1738-47, kdy dostala barokní průčelí. Ke katedrále patří i klenotnice a bohaté muzeum. Při své mohutnosti je obklopena čtyřmi náměstími s výstavnými budovami (Arcibiskupský palác, Špitál Katolických Veličenstev aj.) a bezpočtu dalších chrámů a paláců je rozptýleno v celém městě: Kolej Fonseca, kostel San Jerónimo, Universita ad., nehledě na četná muzea a umělecké sbírky.
Santillana del Mar, městečko západně od Santanderu (4 000 obyv.), téměř neporušeně zachovaný soubor středověké architektury s románským kostelem (La Colegiata) a gotickými a renesančními paláci. Jižně od městečka se nachází Altamira, jeskyně proslavená kresbami a překvapivě přesvědčivými malbami bizonů z období paleolitu, z rozmezí asi 30 až 12 tisíc let př. n. l.
Segovia, administrativní středisko provincie severně od Madridu (70 000 obyv.). Existovala už v římském období (chloubou města je mohutný akvadukt postavený za císaře Trajána), ale její ráz určil hlavně vzestup od počátku 11. stol., po dobytí města na Maurech.
Je zde mohutná pozdně gotická katedrála, postavená namísto stavby zničené r. 1520 a opatřená cennou renesační a barokní výzdobou; pozoruhodné jsou i přilehlé budovy s křížovou chodbou a sbírkami (mj. cenné archiválie). Významné jsou také románské kostely San Martín, San Estéban, San Nicolás, Santa Trinidad a další, zčásti i vně městských hradeb. Nejnápadnějším objektem je však Alcázar, hrad spjatý s významnými událostmi (svatba Filipa II. a Annou Rakouskou aj.) a romanticky upravený r. 1862.
Sevilla, správní středisko provincie a významná hospodářská a kulturní metropole západní Andalusie s vlastní universitou (650 000 obyv.). Jako iberská osada Hispalis byla r. 45 př. n. l. dobyta Caesarovými vojsky, pod jménem Colonia Julia Romula pak byla hlavním městem provincie Baetiky a význam metropole neztratila ani za arabské vlády. R. 1248 byla dobyta Ferdinandem III. a stala se jedním z královských rezidenčních měst, objevení Ameriky r. 1492 z ní učinilo nejvýznamnější přístav na atlantickém pobřeží; postupné zanášení ústí Guadalquiviru pískem ji však později o tuto výhodu připravilo.
Nejvýznamnější památky pocházejí ze středověku: především slavná Giralda, minaret zbylý ze zničené mešity (r. 1198) a počátkem 15. stol. začleněný do stavby katedrály; ta sama (třetí největší v Evropě) je pokladnicí cenných uměleckých děl (výzdoba portálů, oltáře, vitráže aj.), stejně jako přilehlé objekty s kapitulní síní (obrazárna). Protilehlý královský zámek (Alcázar), budovaný od 12. do 16. stol., je názornou ukázkou prolínání islámské a křesťanské kultury - ani náboženské protiklady nebránily křesťanským králům v pěstování tzv. mudéjarského umění a nádhery maurského životního stylu.
Město se honosí desítkami dalších maurských i křesťanských staveb (arabská Zlatá věž, renesanční Burza, tzv. Pilátův dům, Universita ad.), stejně jako vynikajícími sbírkami (archeologické muzeum, muzeum výtvarného umění ad.); oblíbenou atrakcí je též romantická čtvrť Barrio de Santa Cruz přímo v centru.
Sierra Nevada, od r. 1999 národní park, rozkládající se jižně od Granady, dosahující nejvyšší nadmořské výšky na Iberském poloostrově (Mulhacén, 3 479 m n. m.). Od listopadu do května se zde lyžuje, celoročně provozuje turistika - pro náročné věhlasná Ruta Integra de los Tres Mil (přechod všech horských štítů pohoří vyšších 3000 m).
Tablas de Daimiel, národní park v mokřadní části La Macha v údolí řek Guadiana, Cigüela, Zaneara a Riansares byl vyhlášen r. 1980 na ploše 1 928 ha. Na několika místech se vody řeky Guadiany ztrácí do podzemí, aby poté, co řeka proteče prostornými jeskyněmi v délce mnoha kilometrů, se opět vynořila na povrch. Vegetaci tvoří tamaryšky galské a rostliny vázané na jezera a bažiny (chara), bohatá fauna.
Tarragona, administrativní středisko provincie s významným přístavem (120 000 obyv.). Už v 7. stol. př. n. l. zde žil jeden z iberských kmenů, ale počátky osídlení jsou ještě starší. Za II. punské války bylo město dobyto Římany (218 př. n. l.) a jako metropole Hispanie Citerior prožilo období největšího rozkvětu; ten se pak nevrátil ani za maurského panství, ani po dobytí křesťany r. 1117.
Je zde mnoho římských památek. V samotném městě, obklopeném zčásti původními hradbami z předřímského období (murallas ciclópeas) jsou pozůstatky římského Fora (další je vně hradeb) a původních budov (tzv. Augustův palác či Pilátova věž, dnes sídlo Archeologockého muzea), na jeho okraji zbytky amfiteátru a dvou chrámů; zachovalo se také pohřebiště z raně křesťanského období. Nedaleko města se zachoval římský vodovod a náhrobek zvaný Scipionova věž, při obci Bará vítězný oblouk… a dokonce i původní kamenolomy. K četným památkám středověku patří románská katedrála (vysvěcená r. 1331) s bohatou sochařskou výzdobou (zejm. cenný portál z r. 1271) a některé domy (radnice, městský špitál ad.)
Teruel, správní středisko provincie (30 000 obyv.). Někdejší iberská Turba byla v r. 218 př. n. l. obsazena Římany, ale největší rozkvět městu přinesla doba arabské nadvlády, kdy se stalo vyhlášeným centrem hrnčířství. Jeho proslulost mu zaručila určitou toleranci i po dobytí Alfonsem II. r. 1171; zdejší výrobky v tradičním mudéjarském stylu byl oblíbené v celém Španělsku. Klidné koexistenci učinily až pogromy proti židům a muslimům na konci 15. stol.; s nimi též skončila hospodářská i kulturní prosperita města.
K nejvýznamnějším památkám patří katedrála (13.–14. stol.), skvost mudéjarského umění s bohatou vnitřní výzdobou, v níž se mísí křesťanské prvky s islámskými. Proslavená je zejména její zvonice; slohově příbuzné jsou s ní pak mudéjarské věže ostatních kostelů - San Salvador, San Martín ad.
Timanfaya, národní park na ostrově Lanzarote, nejvýchodnějším v Kanárském souostroví, byl vyhlášen v r. 1974 na ploše 5 107 ha. „Hory ohně“ se zdvihají až do pětisetmetrové výšky, mezi nejzajímavější postvulkanické jevy patří pukliny, pozůstatky nedávných erupcí (o teplotě až 400o C).
Krajina vulkanických kuželů, lávových polí, kupek pyroklastik a hlubokých erozních rýh, zbarvená škálou rezavých, okrových a černých odstínů bez jediné stopy zeleně, byla ještě před 250 lety nejúrodnější částí ostrova. V letech 1730–1736 se stalo činnými na tři sta sopek a láva zakryla čtvrtinu ostrova. V r. 1824 přišly další erupce, od té doby je zde klid.
Toledo, správní středisko provincie a bývalé hlavní město Španělska, díky své poloze i množství památek jedno z nejobdivovanějších evropských měst (53 000 obyv.). Už v předřímských dobách zde bylo mocenské centrum iberských kmenů, jako Toletum pak podléhalo Římské říši (z té doby zbytky vodovodu, amfiteátru a cirku) a po r. 418 bylo hlavním městem Vizigótského království. Nejvíce však jeho podobu poznamenala tři staletí arabské vlády po r. 711: Mauři vtiskli nezaměnitelný ráz jeho křivolakým uličkám a náměstím (Plaza de Zocodover je dodnes společenským centrem města) a zanechali zde i mnoho sakrálních památek, po dobytí Alfonsem VI. (r. 1085) ovšem pozměněných pro potřeby křesťanské víry. Významnou součástí zdejší kultury byla též přítomnost početné židovské komunity.
Nejvíce památek proto pochází ze středověku. Jsou zde vizogótské a maurské hradby s branami (Puerta del Sol, Puerta Vieja de Bisagra) a mosty (Punte de San Martín a Puente de Alcántara na místě římského předchůdce), arabské období připomínají stavby jako mešita jako Bib al-Madrón z r. 999 (později přeměněná na kostel Santo Christo de la Luz) a bývalé synagogy, známé dnes např. jako kostely El Tránsito (r. 1333) a Santa Maria la Blanca (13. stol.), obě s nádhernou mudéjarskou výzdobou.
K nejvýznamnějším křesťanským novostavbám patří především gotická katedrála, pětilodní stavba z l. 1226–1493 s bohatou sochařskou výzdobou portálů a nádherným vnitřním zařízením a uměleckými sbírkami (sakristie, klenotnice), ale v pozadí nezůstává ani obrovský kostel San Juan de los Reyes Católicos (od r. 1476), zamýšlený původně jako pohřební chrám Katolických Veličenstev; je nádhernou ukázkou pozdní gotiky ve flámsko-španělském stylu. Středověkého původu je též kostel Santo Tomé, honosící se slavným El Grecovým obrazem z r. 1588; nedaleký El Grecův dům (Casa y Museo de El Greco) je ovšem jen dílem romantických představ 19. stol.
Poslední památky z období prosperity města už nesou rysy nastupující renesance; např. špitály Hospital de Santa Cruz, založený r. 1504, a Hospital de Tavera budovaný od r. 1541 (v obou jsou muzea s cennými uměleckými sbírkami), a stejně tak slavný Alcázar, zámek vévodící celému městu. Ten byl v 16. stol. zcela nově postaven na místě svých římských a středověkých předchůdců a sloužil státním potřebám i po přenesení hlavního města do Madridu r. 1561: jako sídlo úřadů, pak kasárna a nakonec jako kadetní škola; jeho obrana Frankovi loajálními vojáky v r. 1936 byla slavnou kapitolou frankistické propagandy (dnes muzeum).
Tordesillas, městečko nedaleko Valladolidu (6 000 obyv.), známé jako sídlo královen. V polovině 14. stol. zde byl postaven hrad, který dal Pedro I. krátce nato zařídit (v překvapivě islámském stylu) pro svoji utajovanou choť Marii, do zdejšího kláštera Santa Clara poslal svoji dceru Beatrix, později zde dožívala královna-vdova Juana la Loca (Jana Šílená). Jméno města nese i smlouva o globálním rozdělení světa, kterou zde Španělé uzavřeli s Portugalci r. 1494.
Valle de los Caídos, Údolí Padlých v Sierra de Guadarrama poblíže Escorialu, gigantický památník věnovaný památce vojáků padlých za Občanské války. Jeho jádrem je podzemní, ve skále vyhloubená, Basilica de la Santa Cruz; chrámovou loď tvoří přes 200 m dlouhý a 20 m široký prostor. Na skalnatém vrcholu pahorku nad chrámem obrovský 150 m vysoký kamenný kříž, snad největší na světě (s výtahem a vyhlídkovou terasou na ramenech).
Se stavbou začal Franco už v r. 1940, aby oslavil své padlé spolubojovníky (a sebe sama); na stavbě pracovali političtí vězňové a zajatci poražené republikánské armády, po dokončení v r. 1958 bylo dílo prohlášeno za památník padlých - hrobky četných představitelů španělského fašismu (Antonio Primo de Rivera), 40 000 padlých vojáků obou stran i diktátor Franco.
Valencie a Murcie, úrodná huerta okolo Valencie patří k nejúrodnějším oblastem Evropy - plantáže pomerančovníků a citrónovníků, datlí či rýžová pole tvoří hlavní sad a zelinářskou zahradu země. Území známé též Levante (východ) dnes zaplavují miliony turistů, kteří spalují své těla na Costa Blanca, Costa del Azahar či Costa Cuilida. Vnitrozemí je již tak neláká, přestože Maurové, kteří celou oblast po staletí okupovali, zde zanechali důmyslné zavlažovací systémy, řetězec hradů, zemědělské plodiny i své potomky, řada názvů pochází z arabštiny (Alcoy, Alicante, Benidorm). Dnes zde však stále častěji zaslechnete valenciano, dialekt katalánštiny.
Vydáte-li se na západ, znamená to jít do hor, od malebných údolí a kopců až do polopouštní krajiny okolo Lorky v Murcii. Tato oblast, jedna z nejsušších v Evropě, byla bojištěm Féničanů, Řeků, Kartaginců a Římanů - nezůstaly zde však skoro žádné stopy, snad jen arabská atmosféra v některých částech malých městeček a četné fiesty, které napodobují slavné bitvy mezi křesťany a Maury, velikonoční průvody či pálení masketos v městečkách na pobřeží.
Valencia, správní středisko provincie (715 000 obyv.). Byla založena asi r. 138 př. n. l. Římany, které r. 413 vystřídali Vizigóti a tyto pak r. 714 Arabové. Jako o metropoli maurského království o ni sváděl boje legendární El Cid, ale z arabské vlády se Valencia vymanila až r. 1238; i pak si podržela svůj význam metropole.
K nejznámějším památkám patří zdejší katedrála, založená už r. 1262, ale výrazně zbarokizovaná v 18. stol. (z té doby honosné hlavní průčelí). Tomu odpovídá i její interiér s cennými díly gotiky, renesance a baroka: především je to hlavní oltář z l. 1507–09 a pozdně gotická výzdoba kaple sv. Kalicha (se vzácnou relikvií „svatého grálu“). Pozoruhodná je také nedaleký kostel Santa Catalina s populární šestibokou věží (1705), stejně jako četné gotické a renesanční paláce; mezi nimi především budova hedvábnické burzy (Lonja de la Seda) a vládní palác (Palacio de la Generalidad), oboje z 15. stol. Město se honosí hodnotnými sbírkami Muzea výtvarných umění, Prehistorického muzea, Národního muzea keramiky a řady dalších.
Valladolid, administrativní a hospodářské centrum provincie (330 000 obyv.), původně bezvýznamná osada na místě keltského osídlení, ale v raném středověku jeden z opěrných bodů reconquisty a později oblíbená rezidence španělských králů.
Zdejší Plaza Mayor, dílo obnovy po požáru r. 1561, byla vzorem pro mnohá náměstí hispánského světa (vč. latinské Ameriky), významná je i katedrála, podle plánů Juana de Herrery budovaná od r. 1580, ale dokončená až v r. 1668 (cenné zařízení a sbírky klenotnice). Krásný je kostel Santa Maria Antiqua, založený v 11. stol., a kostel San Pablo (13. stol.) s nádherným pozdně gotickým průčelím; k významným památkám patří též Colegio di San Gregorio (1496) renesanční Colegio de la Cruz (16. stol.) se slavnou knihovnou a další. Zajímavé je Národní muzeum polychromované skulptury.
Zamora, správní středisko provincie (60 000 obyv.), v minulosti opěrný bod reconquisty, spjatý i s legendárním hrdinou Cidem. Město bývalo chráněno třemi hrady a zachovalo si mnoho památek, převážně z románského období. Mezi nimi vyniká katedrála z let 1151–74 s cenným vnitřním zařízením (mj. krásně řezané lavice z r. 1510) a přilehlým muzeem, dále kostely La Magdalena (13. stol.), Santiago de los Caballeros (11. stol.), Santiago del Burgo (12. stol.) a další.
Zaragoza, administrativní a kulturní středisko provincie (540 000 obyv.) na místě iberské osady Salduby, kde r. 24 př. n. l. Římané založili vojenský tábor Caesaraugusta; už v 1. stol. n. l. měla na 10 000 obyvatel. Za arabské vlády byla co Saracusta hlavním městem místního království, po dobytí Alfonsem I. r. 1118 pak oblíbenou rezidencí aragonských králů.
Dobu reconquisty připomíná katedrála (La Seo), založená hned r. 1118 na místě mešity (ta sama stála troskách staršího křesťanského chrámu), ale ve 14. a 15. stol. přestavěná goticky s četnými mudéjarskými prvky; z románské stavby se zachoval jenom presbytář. Velmi cenná je její vnitřní výzdoba (oltáře, chórové lavice ad.), stejně jako sbírky přilehlého kanovnického domu (vynikající sbírka tapisérií). Daleko slavnější je však bazilika P. Marie na Sloupu (Nuestra Señora del Pilar), budovaná od r. 1685 na místě starší gotické stavby (Francisco Herrera ml.). Interiér chrámu překypuje nádherou oltářů, řezaných lavic, obrazů a tapisérií; nejuctívanějším objektem je však zázračná soška P. Marie (14. stol.) v nádherně vyzdobené kapli. Město se honosí též řadou renesančních paláců (Torrero, Morlanes aj.), zatímco maurské časy připomíná hrad Aljafería na kraji města. Byl postaven r. 864 a ještě rozšířen v l. 1030–81 a sloužil i po dobytí aragonskými králi: jako klášter, pak jako rezidence a za inkvizice jako vězení. Umělecky cenná je zejména malá mešita, skvost islámského umění 11. století.
4. O lidech a jejich životě
Typické povahové rysy. Španělé jsou ohniví řečníci, diskutují o všem, živě gestikulují a snaží se přesvědčit druhého o své pravdě, žárlivě střeží pozornost publika. Fungují silné rodinné vazby (rozvody nejsou v kurzu), pyšní se svými dětmi, ženou a očekávají, že to náležitě oceníte - velmi si polepšíte, budete-li jim věnovat alespoň pár minut ze své návštěvy. O chod domácnosti a výchovu dětí se stará žena, muži živí rodinu, některé vesnice jsou větší část roku obydleny pouze ženami a dětmi - muži se vracejí domů třeba také pouze jednou do roka.
Platí nezměrná pohostinnost, „přítel mého přítele je i mým přítelem“; jídlo není drahé, neohlášené návštěvy způsobují trauma zvláště hostiteli, který je nešťastný, že vás nemůže řádně uctít.
Obchodní vztahy bývají neformální, stále častěji se oslovuje křestním jménem, místa jednání mohou být i méně obvyklá - koktejlová party nebo zábavní centrum nemusí být výjimkou.
Španělé nemají rádi neupravený zevnějšek, špínu, pečlivě volí doplňky, boty jsou nablýskané, caballero (pán, obdoba anglického lorda) přijde vždy společensky vhodně oblečen. Podnapilost může být ve všední den vážným společenským přestupkem. Oblibě se netěší ani teroristická baskická organizace ETA.
Určitě nevynechejte. Nikde jinde v Evropě se neslaví tak vydatně a často jako ve Španělsku, snad každý den v roce se něco slaví, každá vesnice, město, městečko mají svého patrona, procesí, změnu ročního období, ohňostroj, rekonstrukci bitev či jiná záminka se pro oslavu nalezne. Kromě náboženského či mýtického obsahu nepřicházejí zkrátka ani čistá zábava a sociální aspekty oslav. Všichni obyvatelé vesnice či městské čtvrti se účastní příprav a provedení každé fiesty, hlavním cílem je společný zážitek, odreagovat se od všedního života, zavírá se většina obchodů a úřadů, slavnosti trvají celý den, mnohdy i dny.
Následující výčet je jen nepatrným výřezem ze stovky nejroztodivnějších oslav:
Svátek sv.Antonína (17. ledna), patron zvířat, kněží žehnají domácím mazlíčkům i hospodářským zvířatům.
Karneval v Cádizu (únor) s průvody postav ve fantastických kostýmech a improvizovanými satirickými popěvky třeba na věhlasné politiky.
Fallas ve Valencii (19. března) na náměstích a křižovatkách Valencie a okolí zapalují se figury z papíroviny jako symbol starého a nástupu nového; postavy ztělesněné do figurín představují obvykle satirické výjevy s místní tématikou, ve městě je slyšet třaskání zábavné pyrotechniky.
Semana Santa (Pašijový týden) se skvostnými emotivně laděnými procesími zejména na jihu země (Sevilla, Málaga, Granada, Murcia), členové náboženských spolků (bratrstva) převlečeni za biblické postavy nebo kajícníky nesou v kostýmech ulicemi měst pasos, obrovské sochy znázorňující Pannu Marii, Krista nebo Umučení Ježíše Krista, často spontálně zpívají saetas, úryvky písní velebících Krista, nechybí případy sebemrskání.
Feria de Abril v Seville (10 dnů po Velikonocích), největší veselá jarní slavnost v Andalusii při které se hojně popíjí a tančí v nakažlivém rytmu sevillanas; elegantně oblečení jezdci na koních a ženy v mantilách v otevřených kočárech předvádějí svou eleganci v průvodech.
Moros y Cristianos ve valencijské Alcoi (22.–24.4.) s přehlídkou kostýmů, ohňostrojů a stylizovanými hlučnými napodobeninami bitev mezi „Maury a křesťany“.
Romería de la Virgen de la Cabeza v andaluském Andújaru (poslední neděle v dubnu) se koná pouť k osamělé svatyni v pohoří Sierra Morena.
Los Mayos (30. dubna) a následujících dnech se v různých místech Španělska zdobí kříže květinami.
Día de la Cruz v Granadě a Córdobě (první víkend v květnu): soutěž věřících nejkrásnější a nejbarvitější kříž zdobený květinami postavený na náměstí.
Córdoba Patio Fiesta (polovina května), patia obsypaná květinami nabízejí návštěvníkům ukázky flamenca.
Sv.Petr, patron rybářů, je veleben v mnoha přístavech 29. června, ze kterých vyplouvají flotily ozdobených lodí.
Los Sanfermines v Pamploně (6.–14.7.) běhají ulicemi města mladí muži a za nimi býci (encierro), po cestě leckdy devastují senzacechtivé turisty i odvážné domorodce.
Kolumbův festival v Huelvě (konec července/začátek srpna), při kterém se jako hold velkému objeviteli hraje a předvádějí tance některé z latinskoamerických zemí.
Romería de El Rocio (svatodušní svátky), desítky bratrstev poutníků s ozdobenými koňmi a oslími kárami se scházejí v andaluské vesnici El Rocio vzdát hold Panně Marii (Virgen del Rocío).
La Merce (24. září), svátek patronky v Barceloně s lidskými pyramidami (castells), procesím ďáblů a příšer (correfoc) a obry z papíroviny (gegantes).
Nochebuna (Štědrý den) se slaví až 6. ledna, na Tři krále. Rodiny se scházejí na večeři před půlnoční mší (misa del gallo - kohoutí mše), během Vánoc se vystavují betlémy (belenes) s malovanými figurkami i z „živých lidí“; 28. prosince se slaví „Den bláznů“, lidé si ze sebe a z kolemjdoucích tropí taškařice, parodují se známé osobnosti z regionu. Na Silvestra (Noche Vieja) se na náměstí Puerta del Sol v Madridu shromažďují davy lidí a při půlnočních úderech místních hodin jedí 12 zrn vína, aby měli další rok štěstí.
Kromě slavností je třeba alespoň jednou v životě zažít býčí zápasy - koridu, pro mnohé nepochopitelnou a krutou podívanou, ochutnat národní jídlo paellu (viz níže), zatančit si sardinu, spatřit některá díla Pabla Picassa, Joana Miró, Salvadora Dalího, podívat se na některý film od režiséra Antonia Saury či se nechat unést emotivním flamenkem. A je toho daleko více …
Národní gastronomie. Málo důležitý chod představuje snídaně (desayuno, rychlá káva s mlékem, kousek pečiva), proto čas do oběda (comida, almuerzo) můžete vyplnit konzumací tapas (malé chuťovky s rybou), po kterém následuje siesta (mezi 14–16 hodinou), nejvýznamnějším jídlem bývá pozdní večeře (cena, začíná obvykle až po 21. hodině, lokály bývají opravdu plné až o dvě hodiny později).
Oblíbené jsou různé zeleninové saláty s dostatkem olivového oleje, hlavním chodem je maso, jako desert ovoce nebo sýr. Rozmanitá země přináší rozmanité chutě a recepty: za nejlepší v celém Španělsku bývá považována baskická kuchyně s různými specialitami bacalao al pil-pil (treska na oleji s česnekem), kokotxas (dušené žábry z mořské štiky), různě upravené mušle, pstruzi, sardinky. V Kantábrii vás často pohostí rýžovým pokrmem s čerstvým lososem (arroz santanderino), na atlantském severu si pochutnávají na jemných polévkách či omáčkách, v Asturii na fabadě (tučná směs s fazolemi, slaninou, jelity a paprikovou klobásou), v Galicii vám naservírují třeba pulpo a feira (vařená chobotnice) nebo lacón noc grelos (prasečí nožka s listy tuřinu). Katalánsko si udržuje kontakt se sousední Francií i v gastronomii, fantazie kuchařů kouzlí z jedné ze čtyř základních omáček: sofrito, samfaina, picada nebo alioli…
Mezi oblíbená jídla patří tortilla (omeleta z vajec, syrových brambor a cibule podávaná v rozříznutém bílém chlebu) nebo paella (podobná našemu rizotu, nepostrádá mořské plody, z Valencie se rozšířila do celého Španělska). Třeba budete nadšeni plátky gambas al ajillo (krevety v česneku), chutný je i jamón serrano (uzená šunka) nebo alcachofas (chřest).
Místní piva jsou přijatelná (Cerveza, San Miguel, Mahou, Estrella Dorada, Victoria aj.), všude seženete i zahraniční značky.
Ve Španělsku je 50 % vinic Evropské unie, kvalita vín je velmi dobrá, prakticky nenarazíte na nějaký patok, škála bohatá, cena obecně nízká. Mezi četnými druhy vín má své výsadní postavení sladké aperitivové víno Málaga; těžší bílá vína pocházejí z Katalánska, stejně jako sekt cava. Kvalitní červená vína, chutí po borůvkách produkuje vinařská oblast Rioja. Sherry je klasickým andaluským vínem, zákeřně silná se může ukázat sangria - směs vína a ovocné šťávy, která se podává často na siestách a turistických barech.
Dárky pro Vaše milé. Na výběr je kožené zboží, keramika, toledské zlato, krajka, víno, sherry, kubánské doutníky aj. Do Španělska se jezdí spíše za účelem užít si tam jídla a pití, co hrdlo ráčí, a pak již jen vzpomínat.
5. Praktické informace
Doprava. Přestože je Madrid hlavní vzdušnou branou země, řada zvláště charterových letů směřuje do Barcelony, Bilbaa, ale i na letiště Baleárských a Kanárských ostrovů. Tuzemské lety mezi městy vnitrozemí na ostrovy jsou poměrně časté.
Několik druhů rychlostních vlaků: vlaky Intercity Talgo a Ter, nebo o něco pomalejší rápido mají zvláště na delší vzdálenosti lehátkové a lůžkové sekce, někde je v ceně jízdenky i oběd nebo večeře. Existují různé druhy slev na cestovní průkazy všech typů vlaků.
Madrid a Barcelona disponují funkčním, v létě však přeplněným, metrem, kde je navíc i horko. Síť městské dopravy je zpravidla hustá, někde i se zvláštním dopravním pruhem pro autobusy a taxi - ty jsou označeny SP (servicio público), lze je přivolat telefonicky, ze stanovišť nebo všude tam, kde jsou označeny značkou libre. Noční jízdné, o svátcích, při vyzvednutích na letištích nebo nádražích se navyšuje o příplatek.
Hlavní dálniční a silniční tahy v zemi jsou v dobrém stavu, platí se někde i vysoké mýtné; místní komunikace sahající až na daleký venkov mohou být hrbolaté, ve špičkách může dojít i ke kolapsu dopravy v místě, kde se právě pohybujete. Netrpělivost, obzvláště na hlavních tazích, patří mezi hlavní nebezpečí na cestě.
Ubytování. Možnosti ubytování jsou rozmanité za poměrně slušné ceny. Téměř v každé lokalitě naleznete ubytování dle vašeho gusta i kapsy, od skromných hostelů a penzionů, v horských oblastech chat, až po luxusní, i zde platí, že s přibývajícími hvězdičkami na fasádě hotelu hvězdně přibývají i ceny.
Typy ubytování jsou velmi rozmanité:
Fondas, nejlevnější bydlení, poznáte je podle modré značky s bílým „F“, luxus rozhodně nehledejte!
Casa de huéspedes, (doslova „domy pro hosty“), písmeno „CH“ na modrém poli nebo pensiones („P“) či míně časté hospedajes.
Hostales („Hs“) a hostal-residencias („HsR“); naleznete v nich zpravidla slušný pokoj se sprchou. Nemívají otevřeno po celý rok, dávají přednost hostům do 26 let.
Hoteles („H“), ty nejlevnější jsou cenově (a někdy i kvalitou) srovnatelné s ubytovnami, čím více hvězdiček, tím přibývá přepychu a luxusu, ale také ceny.
Paradores stojí na vrcholu hotelové hierarchie, obvykle velmi luxusní budovy přestavěné na nejrůznější zámky, statky, usedlosti, kláštery apod. Již architektura těchto komplexů stojí za prohlídku, příp. posezení v místním baru, někdy pokulhává obsluha.
Mimo výše popsané kategorie se můžete ubytovat v camas (postele) nebo habitaciones (pokoje), příp. camas y comidas (postele a jídlo); naleznete je spíše ve venkovských místech, širokou nabídku od statku s bazénem až po pokoj nad prasečím chlívkem – informujte se v místním informačním středisku a na místě zkuste smlouvat o ceně.
Ve vnitrozemí si můžete zarezervovat casa rurales (venkovské domy), majitelé vám je pronajmou zpravidla na delší dobu (dovolenou), cena bývá slušná. Na pobřeží, zvláště ve vyhlášených letoviscích, můžete využít některé z četných apartmánových komplexů s komplexním vybavením, které si raději zarezervujte předem, zvláště, chystáte-li se do Španělska ve vrcholné sezóně.
Síť kempů zvláště na atraktivních místech je hustá, jejich úroveň různá.
Táboření „na divoko“ vám zpravidla projde.
Možná překvapující rada na závěr: ubytování přímo v centru města vás nemusí stát na rozdíl od jiných míst v Evropě více než na okraji, ubytujete-li se ve starší části města.
Trestná činnost a krádeže. V posledních letech dochází k nárůstu zejména pouliční kriminality, krádeží aut, kapsářství a občasným nočním přepadáváním osob - není třeba panikařit, ale být opatrní.
Lékařská péče. Poměrně vysoký standard za rozumné ceny. Ne všichni lékaři nebo zdravotní personál hovoří anglicky. Většina léků je okamžitě k dostání v lékárnách, z nichž alespoň jedna funguje v regionu nepřetržitě.
Noviny. Kromě celostátních El País, ABC, vychází v Madridu Diario 16 , nebo v Barceloně Vanguardia a El Correro a dalších městech řada regionálních deníků. Zahraniční deníky docházejí ve větším množství zvláště do rekreačních oblastí na pobřeží, ale i dalších velkých měst vnitrozemí.
Diplomatická zastoupení:
Velvyslanectví České republiky ve Španělsku
(Embajada de la República Checa)
Avda, Pío XII, 22–24, Madrid
tel. 003491 3531880, 3531896-7, fax 003491 3531885
e-mail: madrid@embassy.mzv.cz, www.mzv.cz/madrid
Velvyslanectví Španělského království
Badeniho 4, Praha 7, 170 00
tel. 224 311 441, 224 311 222, fax 233 341 770
e-mail: EmBPraha@gts.cz, Praga @Embajadas.mae.es
© 2011 - 2024 Toulky Evropou.cz |