učitel |
(věčný) žák |
Již světoznámý český antropolog a lékař Aleš Hrdlička (1869-1943) definoval
Tři všeobecné zákony šíření lidstva:
|
Nabídka zájezdů
Nabídka katalogů
Kontakt
CK Toulky Evropou.cz
Měšťanský dům U zlaté lodi
Zlatnická 7 (170m od OD Bílá Labuť)
110 00 Praha 1 - Nové Město
Telefon:+420 739 356 390
Tel./Fax: +420 235 310 114
Email: info@toulkyevropou.cz
kolektivy@toulkyevropou.cz
IČ: 16175166
DIČ: CZ 5508042001
Habib Bourguiba - muž, který posunul Tunisko z koloniální Afriky do současnosti
|
|
|
||||||
|
|
|
||||||
|
|
|
||||||
|
|
|
Tunisko bylo odjakživa nejen díky své strategické poloze „uprostřed Středozemního moře“ (jen tři sta kilometrů je odsud na Maltu) předmětem zájmu starověkých námořníků a obchodníků. Už staří Féničané… založili přibližně v roce 814 př. n. l. a postavili první Kartágo, které se postupem času vyvinulo v hospodářskou mocnost první velikosti. Jak už to bývá, nebylo na mapě regionu jediné, které usilovalo o nadvládu nad západním Středomořím; když už mezi jeho provincie patřila nejen Korsika, Sardinie, Baleárské ostrovy ale i západní část Sicílie, bylo jasné, že se schyluje ke střetu. Další historii dobře známe: série tří Punských válek, které Kartágo všechny prohrálo, vedlo k devastujícímu úpadku jeho ekonomické a mocenské síly. Kartágo bylo zničeno, jeho ruiny dokonce zasypány solí, aby zde ani v budoucnu nemohlo nic růst, obyvatelstvo prodáno do otroctví. Zatímco kulturní prvky fénického Kartága se implementovaly do pozdějších středomořských kultur, na rozvalinách fénického Kartága vyrostlo Kartágo nové, tentokrát římské i se svou svébytnou kulturou. Během dalších století se mezi vládci vystřídali Vandalové, Byzantinci, Arabové, Turci,… až posléze země spadalo do sféry zájmu Francouzů - i když nebylo kolonií v úplně pravém slova smyslu: Tunisané studovali v Evropě a přejímali zde i jejich zvyky, které přenášeli do své země, kde se však nemohli podílet na správě své země. Začala vznikat drobná povstání, která přerostla v otevřený boj za samostatnost.
A právě zde přichází na scénu osobnost právníka a politika Habiba Bourguiby, který po té, co se vrátil z Francie, založil v roce 1931 hnutí za nezávislost Neo Destour, aby během čtvrt století usilovné a složité práce přivedl zemi v roce 1965 ke kýžené svobodě. Když se stal prezidentem své země, začal ji měnit k nepoznání a přibližovat evropským měřítkům: rázně se zbavil opozice, když její hlavní představitele poslal do vyhnanství, což mu umožnilo vládnout autokratickým způsobem: zrušil mnohoženství, ale i dalšími zákony ulehčil ženám jejich život a ženy se staly plnoprávnými občany své země. Zaváděl radikální sociální změny, liberalizoval místní ekonomiku… a také začal propagovat cestovní ruch a do země přivedl evropské investory, když se zasadil o udržení neutrální zahraniční politiky. Ve své zemi se však postupně stával ohniskem kultu osobnosti, ve které byl opěvován jako nejvyšší bojovník národa. Vládl od roku 1957 celých 30 let, v roce 1975 jej národní shromáždění zvolilo doživotním prezidentem; vládl by dále, kdyby v závěru svého mandátu neonemocněl a v důsledku nárůstu islámské opozice byl odstaven pokojným palácovým převratem od moci, ale ještě další třináct let zpovzdálí sledoval své nástupce a téměř se dožil sta let (zemřel až v roce 2000). Není to jediná připomínka velkého státníka – jeho jméno nesou třeba hlavní třídy v Tunisu, Sousse, Sfaxu, letiště v jeho rodném městě Monastir, existuje Bourguibův institut živých jazyků, Institut Supérieur d´Historie du Mouvement National (Nejvyšší institut dějin národního hnutí), stranou pozornosti nezůstávají ani místa, kde byl státník vězněn a mnoho dalších míst s ním spjatých. Jeho nástupce Zín Abidín Alí pokračoval v duchu svého předchůdce, i on tvrdě potlačoval domácí islámskou opozici, kterou oba považovali za brzdu rozvoje země, pronásledoval liberální intelektuály, opoziční aktivisty i některé novináře. Ve vztahu k zahraničí byla jejich politika umírněná a prozápadní se snahou o dialog. To se mu dařilo až do konce roku 2010, kdy právě v Tunisu jako v první zemi v regionu vzplanuly nepokoje - záminkou bylo upálení mladíka jménem Muhammad Buazízí, které vyvrcholily úprkem Alího do Saúdské Arábie a nastartovaly to, čemu říkáme Arabské jaro; inspirace z této zkušenosti se z Tunisu přenesla do Egypta, Jemenu, Maroka a dalších zemí. Navštívili jsme mauzoleum v Monastiru, které bylo vystavěné ještě za jeho života v roce 1963 a na konci 70. let poněkud zvětšeno. Vstup do mauzolea je opravdu velkolepý: již samotný příchod po 200 metrů dlouhém dlážděném chodníku široké promenády lemované tuniskými vlajkami, kterým se dostanete na mramorové nádvoří, vzbuzuje úctu. Vítá nás dvojice štíhlých 20metrových minaretů z italského vápence a vlastní čtvercová stavba s pozlacenou žebrovanou kopulí v arabském stylu. Vstup do mauzolea je zdarma, ale jen na několik hodin denně – pokud jej chcete navštívit, řádně se oblečte, zahalte ramena i kolena. Do dómu se vstupuje masivní týkovou branou, která nese tři ve zlatě vyvedené Bourguibovy tituly: al-Mudžahid L-Akbar (Nejvyšší bojovník), Bání Túnis al-Džadíd (Budovatel nového Tunisu) a Muharrar al-Mar´a (Osvoboditel žen). Uvnitř mauzolea jsou pochováni členové jeho prezidentovy rodiny, ve Zlatém sále leží i samotný prezident a nad ním visí velký lustr, dílo českých sklářů. Majestátnost celého okamžiku snad narušuje jen několik předmětů z prezidentova soukromého života – sbírka prezidentových osobních předmětů, občanský průkaz s pořadovým číslem 0000001, ukázka zimního a letního oblečení, pracovní stůl a knihovna se svazky jeho oblíbeného autora Victora Huga či Moliéra. Z ochozu horní části mauzolea je výhled na okolí. Obrovský lustr v hlavní kopuli pochází z rukou českých sklářů. Venku můžete ještě na pravé straně shlédnout hřbitov s kapličkou místního světce Sidi el-Mezri. Před mauzoleem se nachází osmiboký symbolický Hrob neznámého vojína, připomínající všechny padlé Tunisany ve válkách za nezávislost země. Za návštěvu rozhodně stojí i bývalý prezidentský palác (Bejt Bourguiba), který se postupně otevírá badatelům a zájemcům o studium teprve nedávné historie Tuniska, a na které měl tento prezident lví zásluhu. Palác navrhl francouzský architekt Oliier Clément-Cacoub; honosná budova s jednoduchou fasádou vevnitř ukrývá několik reprezentativních a soukromých místností: zatímco v přízemí se může návštěvník seznámit např. s prezidentským Mercedesem a oficiálními prostorami, v jednotlivých patrech můžeme nakouknout postupně do jídelny, koupelny, ložnice a dalších soukromých částí prezidentovy prezidenta a jeho rodiny. V Monastiru se natáčel první díl trilogie o Indiana Jonesovi – Dobyvatelé ztracené archy nebo některé části ze seriálu Ježíš Nazaretský. Dnes míří do Monastiru především turisté, samotné město leží na jakémsi mysu trochu připomínající bulharský Sozopol nebo Nesebar. I když jsou téměř všechna zajímavá místa na pobřeží obestavěna hotely s velkými zahradami, za touto zónou a oblastí mělkých jezer se nachází jiné Tunisko – pravé africké, s životem převážně na ulicích, kde se pracuje, žije, jí… a někdy i spí.
Více zajímavých informací o tomto státníkovi přináší např. bakalářská práce Veroniky Mrázkové Habib Bourguiba: Otec vlasti nebo umělá ikona? z roku 2012. https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/handle/11025/3753/Habib%20Bourgiba.pdf?sequence=1
Miroslav Hrdlička ve spolupráci s Tuniským úřadem pro cestovní ruch, Štěpánská 14, Praha 1, www.info-tunisko.cz
© 2011 - 2024 Toulky Evropou.cz |
|